Musím se vám přiznat k něčemu nepěknému. Ryla jsem nožíkem do stromu! Věděla jsem, že se to nemá, ale když my chtěli celému světu vykřičet, že se máme rádi. Vedli jsme se za ruce a hledali v malém lesíku strom s hladkou kůrou. Byl krásný letní den a v korunách pohvizdovali ptáci. Pak jsme jej uviděli. Stál až v úplném koutě parku pod svahem, na němž jezdily vlaky. Měl kůru šedomodrou a nebyl na něm ani kaz. Nůž, jehož čepel se na slunci leskla jako ze zlata, se vnořil do kmene, jako břitva. P. jedním tahem vykrojil velké srdce a do něj pak naše monogramy. Z pořezané kůry začala zvolna vytékat smůla a strom plakal. My však měli oči jeden pro druhého a na strom jsme nemysleli. Každou procházku jsme pak končili u našeho srdíčka.
Čas plynul, my si přestali dávno rozumět a každý jsme se věnovali jiné lásce. Na strom v koutě u trati jsme zapoměli. Jednou nebo dvakrát jsem se k němu vydala z kočárkem na procházce. Ne kvůli srdíčku, ale pro ten klid, který tam panuje.
V sobotu jsem byla na procházce se svou Elinkou a napadlo mě jít se do opuštěného kouta podívat. Mé nožky sice protestovaly, ale Elis chtěla jít stále dál. Park se změnil, je prořezaný, spousta stromů je vykácených a já dostala strach, zda ten náš se srdíčkem už tam také nebude. Chvíli mně trvalo, než jsem jej našla. Ten malý štíhlý stromek se za těch skoro čtyřicet let změnil ve vysoký statný a košatý dub. Eliška se dala do hrabání v myších dírách a já pomaloučku obcházela silný kmen a hledala srdíčko. Trvalo to dlouho, než jsem ho našla, byl úplně vzadu u trati a kolem něj vyrostla spousta mladších bratříčků a sestřiček. Celý ten kout čeká asi brzy ostré zuby pily.
Tak kde je naše srdíčko? Hledala jsem stále výš a výš, pro náhodného chodce jsem musela vypadat jako bláznivka. Trvalo hodnou chvíli, než jsem jej konečně objevila. Bylo skoro ve dvou metrech, možná ještě výš. Ale bylo tam a v něm zřetelně písmena P.K. + J.B. Ano, bylo naše! Přečkalo celých čtyřicet let, zatímco naše láska vydržela jen tak krátce. Větve stromu se lehce pohybovaly ve větru a užívaly si krásný den. Kdoví, kolik jich ještě mají před sebou, než přijdou lidé s pilou.
Pohladila jsem rozpraskaný kmen, ještě jednou jsem se podívala na písmena tam vysoko nad zemí a vybídla Elinku k návratu.
To je hezky nostalgické :-) Taky ráda hledám takové pozůstatky minulosti.