Zas je týden z prázdnin pryč! Na stromech začínají rudnout jablíčka, sem tam se pod nimi objeví zlatý pozdrav podzimu - žlutý lísteček. Dnes bylo náramně hezky, přímo pekáč, kolem domu jezdilo jedno auto za druhým, koupaliště praskalo ve švech.
Naši miláčci se ráno proháněli po zahradě, kousali trávu a proháněli mladé kosy. A sluníčko stoupalo stále výš a teplota šplhala po stupnici nezadržitelně vzhůru. Zastavila se nad třicítkou a zahnala oba lumpy domů. Celý den se pak zdržovali ve stínu a nebyla s nimi řeč. Celý den vypadal, jako by prázdniny teprve začínaly.
Plněné papriky, které jsem dělala k obědu, se na mě šklebily z pekáče, knedlíky schly pod sítkem a všichni jsme chodili jen na vodu. Zkrátka krásný letní den!
Na mysl mi přišlo jiné krásné léto. Sluníčko pálilo stejně jako dneska, když jsem se probudila. Byla jsem sama jenom s mladším bráškou a těšila jsem se na další prázdninový den. V tranzistoráčku, který jsem si pustila, hráli jakousi smutnou melodii a já vyběhla z boudy ven. Mezi stromy probleskovaly sluneční paprsky a já se jimi nechala laskat na tváři. V duchu jsem počítala, kolik dní ještě zbývá do naší vysněné dovolené.
Pak se v dálce objevil tatínek v době, kdy měl být v práci, což mě překvapilo. Byl smutnější než jindy a pohladil mě po hlavě. Bráška seděl u tranzistoráku a nevěřícně kroutil hlavou.
Bylo 21. srpna 1968, krásné sluníčko právě zakryl černý mrak! A trvalo dlouho, než zmizel!

Na ten den si pamatuji velmi dobře. Můj taťka důstojník, brzo nad ránem vstával a utíkal do kasáren. To že jsme obsazení jsem se nedozvěděla z rádia, ale od něho. Na otázku, kdo nás obsadil, mi bylo odpovězeno, Rusové. Nebála jsem se. Rusové naši bratři a osvoboditelé, by nám přece neublížili. Jak hluboce jsem se mýlila! :-(