16. srpna 2011 v 23:36 | já
|
I v našem městě se vyskytovali různí podivíni, kteří již od pohledu budili nechtěnou pozornost. My děti jsme se jich bály, některým jsme se pošklebovali, jiní byli pro nás téměř nezajímaví. Například místní holič měl dvě děti, staršího chlapce, který byl mentálně postižený a dcerku o dost mladší! Svoji živnost provozoval v malinké oficíně, kam jsem se nikdy neodvážila vkročit. Onen nemocný chlapec koukával z okna na svět, ruce podložené polštářkem. Byl zcela tichý, nemluvil, jenom tam tak sedával, prohlížel si kolemjdoucí, přivíral oči před sluníčkem a užíval si života.
Kousek dál v uličce bydlela stará paní, která neměla nohu. Její kolébavá chůze s těžkou dřevěnou protézou byla v tiché ulici slyšet jako hlasité klepání kladívka. Nevím, čím se živila, ale připadalo mi, že je na světě i přes své postižení spokojená. Na tváři měla zvláštní úsměv, spíše to byl škleb, způsobený zřejmě obrnou lícního nervu. Bála jsem se jí a kdykoliv jsem ji měla potkat, přešla jsem na druhou stranu ulice.
To Vojta, ten byl jiný, hlasitě povykoval na všechny kolemjdoucí a nebýt jeho maminky, která jej vedla za ruku, určitě by se k nám dětem rád přidal. Rád skákal a pískal si. Maminka měla co dělat, aby jej udržela. Měl zvláštní chůzi, způsobenou ochrnutím půlky těla po dětské obrně. Byl jenom o několik let starší než já a mně ho bylo líto!.
Někdy jsme potkávali Jindru, který byl jedním z prvních majitelů transistorového rádia. Bylo velké a těžké, ale jemu vůbec nevadilo chodit s ním po městě, nosit jej na rameni a poslouchat hudbu tak hlasitou, že jsme ji slyšeli i za roh. Procházel se ulicemi města, nikam nepospíchal, měl hromadu času.
V městském parku bylo zařízení, jemuž se říkalo polepšovna. Byl to vlastně původně pension pro sirotky a legionáře z první války, za mého dětství z něj udělali Výchovný ústav pro mládež. Jeho osazenstvem byli samí kluci ve věku do 15 let. Měli velkou zahradu s hřištěm, na němž v zimě stříkali kluziště, občas přístupné i ostatním dětem. Nedávno jsem doma našla starou fotografii osazenstva z doby mého raného dětství a při prohlížení jsem tam objevila tvář, na niž se ještě pamatuji. Říkali mu Nocínek (zkratka jména Inonenc). Byl velmi starý, fousatý a zarostlý. Běhával po městě, za drobné roznášel telegramy, pomáhal se zbožím, které nosil od auta do skladu. Občas jsem ho viděla na nádraží pod obrovskou lípou, pospávat. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděla, že znal spoustu veršovánek a přání, která spolu s gratulacemi v telegramu recitoval jejich adresátům. Vždycky si našel čas, ze svého umolousaného sáčka vytáhl foukací harmoniku a přidal nějakou melodii. (http://www.facebook.com/photo.php?pid=633712&l=bbe1563764&id=100001277066803)
Dneska už těchto figurek ubylo, jsou asi v rozličných ústavech, které pro ně vytvořil minulý režim. Možná to bylo proto, že se jich lidé báli, možná proto, aby je svět neviděl, nevím. Procházka dnešním městem je nějak prázdná, lidé jsou pro mě bezejmenní, kolem je stále více těch, o nichž nic nevím, nic mi neříká ani jejich jméno. Je to nutná daň civilizace, která stále někam spěchá, za něčím se honí, něco shání!
O Nocínkovi asi mluvila moje mamča, jednou povídala, že po městě chodíval nějaký takový a přednášel přáníčka. Prý ho nějaký syčák jednou naučil:
Už k vám chvátám, sotva nohy stáčám,
přijměte přání od darmožhráča.