close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2011

Vězeň v našich zahrádkách

10. srpna 2011 v 23:46 | já |  Moje psaní
Elina se najednou rozštěkala a nebyla k zastavení. V rohu zahrady, někde mezi šeříkem a zlatým deštěm zmizela a nebýt zuřivého štěkotu, nevěděla bych, kde zmizela. Miláčka jsem měla u sebe a tak jsem ji přivolala nazpět. Moc se jí nechtělo, ale nakonec přišla a začala si s malým hrát.
"Mirků! Mirečků, kde jsi?" neslo se nad zahradami a Elis zpozorněla s hlavou vzhůru. Nevěnovala jsem tomu pozornost a věnovala se venčení našeho miláčka. Je tak malinkatý, že jakýkoliv pohled jinam znamená jeho hledání. Utíká každičkou skulinkou, tahá se s Elinkou o kus sena, který našel ležet na uhrabaném trávníku.
Volání neustávalo a zdálo se, že se ozývá z několika stran. Když Elis se štěkáním běžela dopředu k brance, musela jsem malého chytit do náruče. Utekl by pod ní na ulici a tam bych jej jen stěží honila. Vydala jsem se proto kolem domu právě v okamžiku, kdy kolem projelo auto Městské policie. Elis na něj dorážela přes plot a já uviděla kamarádku běžící po chodníku. Asi trénuje, pomyslela jsem si, neboť byla jen tak po domácku. V amplionu nad mou hlavou to zaharašilo a pak se ozval dívčí hlas oznamující zvláštní zprávu. Vrátila jsem se do domu, oběma miláčkům dala čerstvou vodu, upravila pelíšky a nechala je se tahat o králíčka. Když jsem z okna zaslechla -"opakuji", šla jsem si tu zvláštní zprávu poslechnout, v domění, že se asi bude zapisovat voda nebo něco podobného.
Pak jsem uslyšela, že se hledá malý, sedmiletý chlapec, jménem MIrek!
Napadlo mě že ty hlasy, které jsem slyšela v zahradě, byly od hledajících. Kolem opět projelo policejní auto, proběhlo několik lidí a v ulici byl klid. Uvědomila jsem si, že sportující kamarádka má vnuka se stejným jménem, jako ztracený chlapec a adresa, kam se má hlásit pohyb kluka, byla její. Bydlí asi o půl ulice dál, když se zadívám, tak vidím stromy v jejich zahradě.
Dívala jsem se z kuchyňského okna směrem k jejich domu, když jsem jej uviděla. Malý Mirek se snažil prolézat mezi sousedovým laťkovým plotem, možná ho přelézal a zůstal tam nějak viset, nemohl tam ani nazpět. Byl právě v místě, kam není vidět z žádného domu, jenom z mé kuchyně. Musel tam být chudák hodně dlouho, když jej starostlivá babička nechala vyhlásit rozhlasem a zalarmovala policii. S polovičkou jsme se dali do smíchu.
Vězeň zelených zahrádek se marně snažil někoho dovolat. Neslyšel jej nikdo, jenom naše Elis, proto tam tedy tak vyváděla a snažila se na něj upozornit. Zavolala jsem kamarádce, kdo vězní jejich kloučka, a pak už jsme jenom sledovala
jak spolu s majitelem zahrady běží až k plotu, který uvěznil malého tuláka.
Byla jsem ráda, že se synkovi nic nestalo, a když spolu s babičkou kráčeli domů, zamávala jsem na ně z okna. Chudáček, určitě doma od dědy i babičky vyslechl pořádné kázání.
Holt, je to kluk z velkého města a neví, co dokáže provést s nohavicí obyčejný pláňkový plot. Má se ještě hodně učit!

Duhový had

9. srpna 2011 v 23:26 | Barbata Woodová |  Co jsem právě dočetla
Joana Druryová, vnučka australských misionářů a dcera britských kolonistů, se po záhadné smrti svých rodičů v Indii náhle ocitá na světě docela sama. Ví pouze to, co jí stihla sdělit její matka krátce před svou smrtí: nad její rodinou visí kletba a kořeny prokletí se skrývají někde v daleké Austrálii. Vyzbrojena deníkem své matky se vypraví sama do neznámé země. Na cestě se seznámí s Hughem Westbrookem a ten jí nabídne přístřeší na své ovčí farmě, která se stane jejím novým domovem. Zde prožívá i léta š astného manželství. Stále ji však pronásledují zlé sny, tušení a vize mýtického Duhového hada, jenž osudově zasáhl do života její matky. Vydává se na cestu do samého srdce Austrálie, aby po dlouhém putování vyluštila tajemství rodové kletby a zlomila její moc.
Zatím nejlepší kniha od autorky, kterou jsem četla.


Srdce ve dvou metrech

8. srpna 2011 v 20:35 | já |  Moje psaní
Musím se vám přiznat k něčemu nepěknému. Ryla jsem nožíkem do stromu! Věděla jsem, že se to nemá, ale když my chtěli celému světu vykřičet, že se máme rádi. Vedli jsme se za ruce a hledali v malém lesíku strom s hladkou kůrou. Byl krásný letní den a v korunách pohvizdovali ptáci. Pak jsme jej uviděli. Stál až v úplném koutě parku pod svahem, na němž jezdily vlaky. Měl kůru šedomodrou a nebyl na něm ani kaz. Nůž, jehož čepel se na slunci leskla jako ze zlata, se vnořil do kmene, jako břitva. P. jedním tahem vykrojil velké srdce a do něj pak naše monogramy. Z pořezané kůry začala zvolna vytékat smůla a strom plakal. My však měli oči jeden pro druhého a na strom jsme nemysleli. Každou procházku jsme pak končili u našeho srdíčka.
Čas plynul, my si přestali dávno rozumět a každý jsme se věnovali jiné lásce. Na strom v koutě u trati jsme zapoměli. Jednou nebo dvakrát jsem se k němu vydala z kočárkem na procházce. Ne kvůli srdíčku, ale pro ten klid, který tam panuje.
V sobotu jsem byla na procházce se svou Elinkou a napadlo mě jít se do opuštěného kouta podívat. Mé nožky sice protestovaly, ale Elis chtěla jít stále dál. Park se změnil, je prořezaný, spousta stromů je vykácených a já dostala strach, zda ten náš se srdíčkem už tam také nebude. Chvíli mně trvalo, než jsem jej našla. Ten malý štíhlý stromek se za těch skoro čtyřicet let změnil ve vysoký statný a košatý dub. Eliška se dala do hrabání v myších dírách a já pomaloučku obcházela silný kmen a hledala srdíčko. Trvalo to dlouho, než jsem ho našla, byl úplně vzadu u trati a kolem něj vyrostla spousta mladších bratříčků a sestřiček. Celý ten kout čeká asi brzy ostré zuby pily.
Tak kde je naše srdíčko? Hledala jsem stále výš a výš, pro náhodného chodce jsem musela vypadat jako bláznivka. Trvalo hodnou chvíli, než jsem jej konečně objevila. Bylo skoro ve dvou metrech, možná ještě výš. Ale bylo tam a v něm zřetelně písmena P.K. + J.B. Ano, bylo naše! Přečkalo celých čtyřicet let, zatímco naše láska vydržela jen tak krátce. Větve stromu se lehce pohybovaly ve větru a užívaly si krásný den. Kdoví, kolik jich ještě mají před sebou, než přijdou lidé s pilou.
Pohladila jsem rozpraskaný kmen, ještě jednou jsem se podívala na písmena tam vysoko nad zemí a vybídla Elinku k návratu.

Otázka

8. srpna 2011 v 9:45 | já |  Moje psaní
Nevím, jestli jsem po ránu nějaká divná, ale nedá se mi vložit komentáře. Neustále na mě z obrazovky civí nápis nesprávný součet. Prozradí mi někdo, co ten přístroj po mě vlastně chce?

112 let filmového elegána Oldřicha Nového

7. srpna 2011 v 21:30 | Novinky c.z. |  Váže se k dnešnímu datu
Oldřich Albín Nový byl druhým ze čtyř sourozenců. Narodil se v roce1899 na Žižkově do rodiny vyučeného pekaře a pražského hasiče Antonína Nového. Herecké a umělecké geny zdědil nejspíše po svém světáckém strýci Milošovi, který jej od dětství bral do Národního divadla, kde měl angažmá.
Vztah k filmu v něm zase nevědomky budoval otec, který ho bral na protipožární hlídky do pražských kin. Malý Oldřich tam se zatajeným dechem sledoval němé filmy, aniž by tušil, že právě on bude jednou hvězdou těch zvukových. A že právě zvuk bude jeho nejsilnější stránkou.
Oldřich Nový byl totiž nejen herec ale hlavně zpěvák. Už jako velmi mladý hrál a zpíval v pražských kabaretech, kde se mimo jiné setkal s Vlastou Burianem nebo Eduardem Bassem. Opravdovou šanci ale dostal až v daleké Ostravě a po konci první světové války v opeře brněnského Národního divadla. Jeho snahou bylo pozvednout žánr operety z lidovosti na vyšší uměleckou úroveň. Zasazoval se o inteligentnější děj a odstranění povrchnosti. V roce 1925 zde také napsal a režíroval náš vůbec první muzikál No, No, Nanette.
Oldřich Nový je pro mnohé symbolem starého dobrého černobílého filmu, který se vyznačoval svojí noblesou a elegancí. Idylické příběhy slečinek z lepších rodin a šviháckých mládenců dodnes unáší fantazii okouzlených diváků. Ani Oldřichu Novému se však podobně jako řadě dalších prvorepublikových hereckých hvězd během války ani po ní nevyhnul pohnutý osud.
Zemřel osamělý v březnu roku 1983.

Opět něco z mé sbírky

6. srpna 2011 v 23:05 Můj koníček
V mé sbírce pohledů se nachází také několik záběrů života z počátku minulého století, tak jak ho znali naši prarodiče.
První je záběr na poutníky před kostelem na Hostýně. Není zde ještě celé schodiště ani silnice, ale společnosti to očividně nevadí.

Naprosto holé náměstíčko našeho města, po němž kráčí osamělá stará dáma.

Před obchodem se smíšeným zbožím stojí majitelka a čeká na zákazníky.

Chvíle odpočinku na lodičkách.

Nedělní odpoledne v cirkuse.

Výstava mezi horama

5. srpna 2011 v 13:59 | foto E. Mikešková |  Co se mi líbí

V krásném prostředí Rajnochovic se opět konalo Valašské mámení - setkání umělců z našeho regionu, spojené s výstavou jejich děl, besedou při cimbálu a dobrém jídle.
Sjížděli se za slunečného rána, umělci, hudba i návštěvníci.





Sešlo se nás uvnitř hodně a mohli jsme začít.


Salva zahájila vernisáž!


A výstava mohla začít!




Petr Kuba


Ale je u nás krásně, že!


Televizní pořad, na nějž nesmím zapomenout!

3. srpna 2011 v 23:00 | já a Novinky .c.z. |  Moje psaní
Hostýn - maják nad starověkou dálnicí, který obsadili Keltové


Hostýn (735 m. n. m.) je skutečným majákem Moravy a jako třísetmetrové čelo vystupuje z moravské nížiny. Z místní rozhledny je možné přehlédnout celou Hanou a střední Moravu. Hostýn patří k nejstarším osídleným horám u nás. Už v době, kdy rozkvétala starověká Troja, žili na opevněném Hostýně lidé.
V průběhu dalšího tisíce let se na jeho dvou vrcholech vystřídaly řady keramických kultur a nakonec Hostýn obsadili Keltové. Ti zvýšili hradby a vybudovali na Hostýně doslova vojenskou pevnost. Z Hostýna bylo snadné kontrolovat Jantarovou stezku, která stovky let sloužila jako "dálnice mezi severní Itálií a Baltským mořem".
Pod Hostýnem tak putovaly karavany s jantarem, medem, kůžemi a otroky do Itálie a zpět přinášely bronzové soupravy, sklo a další luxusní zboží. Možná právě díky této stezce na Moravě vzniklo několik prosperujících keltských oppid.
Tolik Novinky.cz, o pořadu jež bude vysílán na ČT 2 tuto sobotu v 18.30.
Kousíček videa, které se nachází u článku, z něhož jsem uvedla pár vět, mě zavedlo do místa našich dětských her, přímo pod obrovské valy keltského opevnění. Cesta, po níž oba průvodcem pořadu kráčejí, byla bezděkým svědkem našich her na schovávanou, honiček a dobrodružných výprav. V obrovském masívu lemujícího cestu jsme prováděli archeologický výzkum, hledajíce alespoň kousíček rozbitého hrnce, kov, v němž jsme si okamžitě představovali kus zbroje odvážnho bojovníka, nebo zbytek nože, používaného při přípravě jídla. Od dětství jsem posedlá historií, jejíž stopy hledám neustále a všude kolem sebe.
Jsem ráda, že tento pořad v TV bude, už se na něj těším!

Hafery

2. srpna 2011 v 23:14 | já a Novinky .cz
Naše babička jim říkala hafery, těm černofialovým kuličkám, na něž se v létě pořádají rodinné výlety. Jako malá holka jsem si je chodila sbírat do malého hrníčku, na němž byly namalovány muchomůrky. Milovala jsem jejich sladkou chuť, měla jsem ráda černý jazyk, který jsem všem ukazovala. Hafery, valašský název pro borůvky. Nejlepší jsou na koláči a v knedlících. Někdy jsme je přišlehali do bílkového sněhu a babička jimi naplnila omelety. Prima letní pochoutka. Později jsme si z borůvek dělali nafialovělý koktejl, který byl osvěžujícím letním nápojem.
Víte, co všechno se dá připravit z hafer? A jaké neduhy hafery léčí? Pro odpověď si můžete přijít v sobotu 6. srpna na tradiční Haferové mlsání, které se bude konat na hoře Soláň na Valašsku.
Na Valašsku se borůvky používaly jako přírodní léčebný prostředek při léčbě střevních potíží a průjmů. Čaj z nati borůvky sloužil k léčbě krevních onemocnění, zánětu močových cest a lehčích forem diabetu. Plody borůvky jsou zdrojem antioxidantů k léčbě rakoviny.

Borůvkové lívanečky

Ingredience:
1/4 l mléka
1 vejce
2 lžíce pískového cukru
15 g droždí
1 špetka soli
150 g polohrubé mouky
tvaroh
borůvky, maliny a jahody na ozdobení
tuk na smažení

Popis přípravy:
Do hrnce vlijeme 1/4 l vlažného mléka, přidáme vejce, cukr, sůl, mouku a rozdrobené droždí. Rozmícháme a necháme vykynout. Na tukem vymazaném lívanečníku lívance z obou stran osmažíme do zrůžovění. Hotové lívance potřeme tvarohem, zdobíme borůvkami a ostatním ovocem.
Šárčin borůvkový kláč
  • 250 g polohrubé mouky
  • 125 g moučkového cukru
  • 125 g másla (event. Hery)
  • špetka soli
  • 1 vejce
  • lžíce strouhanky
  • na žmolenku:
  • máslo
  • cukr (krupice)
  • mouka (hrubá)
Smícháme mouku s cukrem a špetkou soli. Používám mísu, do které se vejde pohodlně jedna ruka, protože s tou si při přípravě zpočátku vystačíme. Do mouky nakrájíme změklý tuk, přidáme celé vejce a prsty jedné ruky prohněteme. Když se tuk spojí s moukou a vejcem, vzniklou směs zapracujeme do jedné těstové koule a trochu prohněteme (třeba na pracovní desce). Jde to snadno, jako každé tukové těsto. Na chvilku ho odložíme na chladné místo.
Vymažeme koláčovou formu tukem a vysypeme moukou. Těsto dlaní vtlačíme do formy a na krajích trochu zvedneme. Pokud se nám těsto bude lepit na ruce, stačí si namočit prsty do studené vody a jde to jako po másle. Takto připravenou formu s těstem propícháme vidličkou na několika místech. Zlehka posypeme jemně mletou strouhankou. V tento moment rozpálíme troubu na 180 °C. Nasypeme borůvky v dostatečné vrstvě a posypeme žmolenkou. V troubě pečeme asi 30 minut. Než se stačíte otočit je hotovo. Prozradí to zlatá barva žmolenky i okrajů koláče, ale hlavně neodolatelná vůně! Nevěřím, že tento koláč spálíte :-) Pokud ho chcete nedočkavě konzumovat ještě horký, tak se vyzbrojte dezertní vidličkou a nechte si chutnat. Doporučuji nechat trochu zchladnout, bude se vám lépe krájet i servírovat.
Ať už si z hafer uděláte jakoukoliv pochoutku, nezapomeňte je pořádně omýt! V lese se pohybuje spousta zvěře a podle posledních zpráv se můžete z lesních plodů nakazit nejen vzteklinou od lišek, ale můžete na nemytých borůvkách zkonzumovat i tasemnici a jiné nepříjemné nemoci.

Zloděj

1. srpna 2011 v 22:53 | já |  Moje psaní
Je radost dívat se chvilku na ty naše pejsky. Elinka jako starší a "rozumější" si malého Ušiho přetváří k obrazu svému. Nemá to chlapec vůbec lehké, neustále je peskován, okusován a olizován, napomínán za každou drobnost. Lehne si na pravý bok, nelíbí se jí to, uždibne kousek z misky, která není jeho, dostane vyštěkáno. Neustále se spolu přou o to, kdo bude vůdcem smečky. Štěňák, ač malý, si neustále do čtyřleté dámy dovoluje. Opatrně se k ní přikrade zezadu, kousne ji do pozadí a mizí. Nastane šílená honička po obýváku, zakončená Ušiho kviknutím. Vůbec nemá cenu ty dva rovnat a rvát od sebe. Elis si kluka vezme na paškál a vypráská mu kožich. Ten chvíli dělá uraženého, domáhá se ochrany někoho z nás, pak se na chvíli posadí a v jeho šibalských očkách to zajiskří. Už má vymyšlenou další rošťárnu. Když se Eliška nedívá, vyskočí si do jejího pelíšku, chvíli uvnitř dělá inventuru a pak už vidíte jenom jeho vítězoslavný pochod z cizí hračkou v zubech. Pustí se do míčku, nebo pískací kosti s takovou chutí, jako by si na ní vyléval svou zlost. Eliška zpozorní, jakmile uslyší jeho funění, a vydá se jej hledat. Nejdříve zamíří ke svému pelíšku a okamžitě zaregistruje, že jí něco schází. Zbystří a začne hledat nezdaru. No a výplata jej nemine, po exekuci, sebere svou hračku a vítězoslavně odchází. Kluk sedí opodál a jistě už vymýšlí další lumpačiny.
Opravdu máme zábavu, nasmějeme se, pobavíme se a chmury jsou zase tytam!