close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2011

Letní den!

21. srpna 2011 v 21:36 | já |  Něco z historie
Zas je týden z prázdnin pryč! Na stromech začínají rudnout jablíčka, sem tam se pod nimi objeví zlatý pozdrav podzimu - žlutý lísteček. Dnes bylo náramně hezky, přímo pekáč, kolem domu jezdilo jedno auto za druhým, koupaliště praskalo ve švech.
Naši miláčci se ráno proháněli po zahradě, kousali trávu a proháněli mladé kosy. A sluníčko stoupalo stále výš a teplota šplhala po stupnici nezadržitelně vzhůru. Zastavila se nad třicítkou a zahnala oba lumpy domů. Celý den se pak zdržovali ve stínu a nebyla s nimi řeč. Celý den vypadal, jako by prázdniny teprve začínaly.
Plněné papriky, které jsem dělala k obědu, se na mě šklebily z pekáče, knedlíky schly pod sítkem a všichni jsme chodili jen na vodu. Zkrátka krásný letní den!
Na mysl mi přišlo jiné krásné léto. Sluníčko pálilo stejně jako dneska, když jsem se probudila. Byla jsem sama jenom s mladším bráškou a těšila jsem se na další prázdninový den. V tranzistoráčku, který jsem si pustila, hráli jakousi smutnou melodii a já vyběhla z boudy ven. Mezi stromy probleskovaly sluneční paprsky a já se jimi nechala laskat na tváři. V duchu jsem počítala, kolik dní ještě zbývá do naší vysněné dovolené.
Pak se v dálce objevil tatínek v době, kdy měl být v práci, což mě překvapilo. Byl smutnější než jindy a pohladil mě po hlavě. Bráška seděl u tranzistoráku a nevěřícně kroutil hlavou.
Bylo 21. srpna 1968, krásné sluníčko právě zakryl černý mrak! A trvalo dlouho, než zmizel!


Něco pro zasmání

20. srpna 2011 v 22:49 | neznámý |  Anekdoty




Margaretha Gertruida Zelle-MacLeodová

19. srpna 2011 v 22:23 | Finančníci.cz |  Víte, že?
Narodila se v nizozemském Leeuwardenu v rodině kloboučníka. Vdala se již v osmnácti letech za majora holandské armády a odjela s ním do Holandské Východní Indie, dnešní Indonésie. Měli spolu dvě děti, dceru a syna, který však zemřel na tropickou horečku. Manželství se po několika letech rozpadlo, nepomohl ani návrat do Holandska v roce 1902.
Musela řešit otázku své další existence, a tak se rozhodla odjet do Paříže. Tam zaujala svým nevšedním zjevem, byla zvána tančit na soukromých seancích. Dovedla využít situace a popustila uzdu své fantazii. Tvrdila, že se narodila jako javanská princezna a v dětství sledovala kněžky v domorodých chrámech při rituálních tancích. Brzy o ní psaly všechny noviny jako o tanečnici jménem Mata Hari (z malajštiny přeloženo jako Světlo dne).
Vydělávala velké peníze, ale dovedla je lehce utratit, a to ji ještě podporoval některý z bohatých milenců. Světovou proslulost si získala tancem obsahujícím exotiku, sex aappeal, nahotu i tajemství.
První světová válka ji zastihla v Berlíně, ale pro nepříznivou atmosféru se vrátila do neutrálního Holandska. V Amsterodamu měla několik představení a připravovala se na odjezd do Paříže. Před odjezdem ji navštívil německý konzul Kramer a navrhl jí, aby se stala placenou agentkou říšské tajné služby. Ona ve své naivitě souhlasila, aniž by věděla, co to obnáší a na jak tenký led se pouští. Kromě toho, konzula sledovali britští agenti a tato návštěva jim neunikla.
V květnu roku 1916 přišla do centra francouzské kontrašpionáže zpráva ze Scotland Yardu o podezření, že je vyzvědačka pro císařskou německou vyzvědačskou službu.
Potřebovala určité potvrzení pro cizince, proto navštívila oddělení generálního štábu, kde se setkala se šéfem francouzské kontrašpionáže Ladouxem. Ten věděl o podezření Scotland Yardu, ale přesto jí nabídl spolupráci a ona souhlasila. Když pak oznámila, že se chystá na cestu do Holandska, Ladoux toho využil a pověřil ji, aby v Bruselu získala informace o německých válečných plánech.
Ve Španělsku se stýkala s německým vojenským atašé kapitánem Kallem i s plukovníkem Davignesem z francouzské ambasády. Plukovníku Davignesovi předávala zprávy, které jako milenka získala od Kalleho. Je ovšem možné, že jí Kalle podával falešné informace.
Neoficiálně se dozvěděla, že jí v Paříži nevěří, ale přesto riskovala a vydala se do Francie. V únoru roku 1917 ji zatkli v hotelu. I když nebyly žádné přímé důkazy, vracely se její příběhy jako bumerang, když ji usvědčovali z výmyslů. Kdyby mlčela, nedokázali by jí nic.
Byla vlastně dvojitou agentkou a to se jí nevyplatilo. V roce 1917, kdy se zhroutila dubnová ofenzíva, Francouzi přišli o 200 tisíc mužů. Plán útoku prozradil některý špion. Armáda potřebovala ukázat, že se zrádci se nemazlí.
Byla za velezradu odsouzena k trestu smrti. Popravena byla zastřelením popravčí četou ráno 15. října 1917 na vojenském cvičišti u Vincenneského lesíka.
Soubor:Mata Hari 3.jpg

A pak, že ženy nejsou odvážné a všehoschopné, že.

Někdo to holt umí!

18. srpna 2011 v 21:33 | já |  Moje psaní
Někdo se má! Celý život mu plyne tak jaksi zlehounka, jako čistá vodička v horském potoce.
Znám jednu, dnes už starší paní, která je zářným příkladem. Ve škole sedávala v koutku, schoulená a zavřená jaksi do sebe, s nikým se nekamarádila, nikdo ji také neměl rád. Kdykoliv byla vyvolaná a stála u tabule, těkala očima po třídě a hledala nápovědu. Málokdy se jí dočkala, celá třída mlčela, ačkoliv nikdo neměl důvod ji nemít rád. A přesto stačila jedna návštěva její matky u učitele v kabinetě, následný proslov o tom, jak je nemocná a z jakých je poměrů. Přijali jsme ji mezi sebe a dočkali se odplaty! Po nějakém čase se otrkala a začala, jak se říká vystrkovat drápky. Žalovala na kluky, neustále měla potíže a dožadovala se úlevy v tělocviku, pracovním vyučování i na branném cvičení.
Po ukončení školy ji někdo z rodiny (asi maminka) našla výtečné místo v jednom JZD. Stala se z ní sekretářka a důležitá osoba.
Čas plynul, našla si stejně důležitého manžela a jejich vliv v družstvě i ve vsi, kde bydleli, neustále rostl. Nebylo nad ně a jejich dvě dcery. Pozemky na rodinné domky se našly v krásné lokalitě, materiál sehnalo družstvo a všechno bylo jako z pohádky. Před domem se postupně vystřídalo několik typů aut, nebylo moře, které by nesmočilo jejich těla.
Změnila se doba a s ní i vlivní lidé na důležitých místech. Jednou jsem ji potkala a stěžovala si, že ji v obci lidé nemají rádi, přesto co všechno pro ně udělali (myslela v družstvě a na obci), dokonce na jejího manžela došel na policii nějaký anonym, prý zpronevěra.
Několik let jsem o nich neslyšela, na třídním srazu se nesly ledasjaké zvěsti, že snad o všechno přišli díky exekutorům, on je zavřený a ona dělá podřadnou práci. Nevím, mnohé z nás to asi hodně potěšilo, někdo jim to dokonce přál! Bylo takových víc, jejichž život byl samá radovánka, že?
Včera jsem dostala dopis od kamarádky, domlouvaly jsme spolu babinec. Mezi jiným v něm byla i zpráva o Z. Manžel zavřený nebyl, prý se mu nic neprokázalo. Založil si spolu s dcerou firmu někde na jihu Čech, kam se odstěhovali. Čile obchoduje se zahraničím, zvláště s Ruskem. Bydlí v přepychovém baráčku na soukromém pozemku kdesi u lesa. Před domem opět střídají nákladné vozy, na dovolenou už nejezdí, ale létají a jejich život plyne poklidně jako lesní potůček.
Jsou opět na výsluní, dokonce prý jedna dcera dělá do politiky! Můžeme se jenom domýšlet pro kterou stranu!
Holt, někdo má krásný život od narození do smrti! Nebo v tom lépe umí chodit? Nevím! Co myslíte, čím to asi je?

Rostou!!

17. srpna 2011 v 22:40 Zaujalo mě
Je polovina srpna a houby rostou!
Opravdu rostou!
Nevěříte? Tak se koukněte!
Jen se neptejte kde? Nevím!
Tuhle fotku jsem dostala emailem!

Figurky z našeho města

16. srpna 2011 v 23:36 | já |  Moje psaní
I v našem městě se vyskytovali různí podivíni, kteří již od pohledu budili nechtěnou pozornost. My děti jsme se jich bály, některým jsme se pošklebovali, jiní byli pro nás téměř nezajímaví. Například místní holič měl dvě děti, staršího chlapce, který byl mentálně postižený a dcerku o dost mladší! Svoji živnost provozoval v malinké oficíně, kam jsem se nikdy neodvážila vkročit. Onen nemocný chlapec koukával z okna na svět, ruce podložené polštářkem. Byl zcela tichý, nemluvil, jenom tam tak sedával, prohlížel si kolemjdoucí, přivíral oči před sluníčkem a užíval si života.
Kousek dál v uličce bydlela stará paní, která neměla nohu. Její kolébavá chůze s těžkou dřevěnou protézou byla v tiché ulici slyšet jako hlasité klepání kladívka. Nevím, čím se živila, ale připadalo mi, že je na světě i přes své postižení spokojená. Na tváři měla zvláštní úsměv, spíše to byl škleb, způsobený zřejmě obrnou lícního nervu. Bála jsem se jí a kdykoliv jsem ji měla potkat, přešla jsem na druhou stranu ulice.
To Vojta, ten byl jiný, hlasitě povykoval na všechny kolemjdoucí a nebýt jeho maminky, která jej vedla za ruku, určitě by se k nám dětem rád přidal. Rád skákal a pískal si. Maminka měla co dělat, aby jej udržela. Měl zvláštní chůzi, způsobenou ochrnutím půlky těla po dětské obrně. Byl jenom o několik let starší než já a mně ho bylo líto!.
Někdy jsme potkávali Jindru, který byl jedním z prvních majitelů transistorového rádia. Bylo velké a těžké, ale jemu vůbec nevadilo chodit s ním po městě, nosit jej na rameni a poslouchat hudbu tak hlasitou, že jsme ji slyšeli i za roh. Procházel se ulicemi města, nikam nepospíchal, měl hromadu času.
V městském parku bylo zařízení, jemuž se říkalo polepšovna. Byl to vlastně původně pension pro sirotky a legionáře z první války, za mého dětství z něj udělali Výchovný ústav pro mládež. Jeho osazenstvem byli samí kluci ve věku do 15 let. Měli velkou zahradu s hřištěm, na němž v zimě stříkali kluziště, občas přístupné i ostatním dětem. Nedávno jsem doma našla starou fotografii osazenstva z doby mého raného dětství a při prohlížení jsem tam objevila tvář, na niž se ještě pamatuji. Říkali mu Nocínek (zkratka jména Inonenc). Byl velmi starý, fousatý a zarostlý. Běhával po městě, za drobné roznášel telegramy, pomáhal se zbožím, které nosil od auta do skladu. Občas jsem ho viděla na nádraží pod obrovskou lípou, pospávat. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděla, že znal spoustu veršovánek a přání, která spolu s gratulacemi v telegramu recitoval jejich adresátům. Vždycky si našel čas, ze svého umolousaného sáčka vytáhl foukací harmoniku a přidal nějakou melodii. (http://www.facebook.com/photo.php?pid=633712&l=bbe1563764&id=100001277066803)
Dneska už těchto figurek ubylo, jsou asi v rozličných ústavech, které pro ně vytvořil minulý režim. Možná to bylo proto, že se jich lidé báli, možná proto, aby je svět neviděl, nevím. Procházka dnešním městem je nějak prázdná, lidé jsou pro mě bezejmenní, kolem je stále více těch, o nichž nic nevím, nic mi neříká ani jejich jméno. Je to nutná daň civilizace, která stále někam spěchá, za něčím se honí, něco shání!

Také to byly děti

14. srpna 2011 v 22:44 Fotografie
Když se tak dívám do tváří dětí na prastarých fotografiích, napadá mě spousta otázek Jakýpak asi byl jejich další osud?
Čímpak asi byly ony sestřičky s bílými klobouky! Kolika let se dožilo batole, které je tak pečlivě opatrováno svou velkou sestrou? Dívka se svíčkou asi prožívala nejkrásnější chvilky života, jak se měla dál? A co hošík, jenž stojí se svými dvěma nastrojenýma sestrami? Zdalipak byl vojákem, oženil se a měl děti? A co velký brácha? Představuji si, jak chodil do školy, byl vzorným studentem a pak potkal tu pravou! Kdoví, jaký byl jejich osud a kam je zavál čas! Stejně jako nad jejich obrázky přemýšlím já, budou jednou nad obrázky z našeho mládí přemýšlet jiní. Je to věčný koloběh, který každému přináší jiný osud!









Krásné písničky

13. srpna 2011 v 22:27 | P. Hapka, |  Co se mi líbí




Snění mi dalo křídla

12. srpna 2011 v 23:43 | já |  Moje psaní
Stává se mi často, že sním s otevřenýma očima. Od dětství a školních let, je to věc, která mě nejednou přivedla k maléru, ale též k příjemným chvílím.
Sníte-li v matematice o krásném odpoledni někde u vody, lehce se vám stane, že přeslechnete učitelovu otázku a pak vypadáte před ostatními jako debil, když vás vyvolá. Zasníte-li se např. ve vlaku, lehce přejedete stanici.
Jako například tehdy, když jsem se prvně zamilovala, tak ukrutně, že jsem málem vyskakovala z vlaku za jízdy. Průvodčí mě nadával ještě půl kilometru za nádraží.
"Holka jedna pitomá! Nač myslíš?" počastoval mě na chodbičce a držel mě přitom za ruku.
No uvažte, copak jsem mu mohla začít vyprávět svou erotickou představu, která mě provázela před dnešním rande, na něž jsem právě jela.
Další malér mě potkal v zaměstnání, kde jsem "snila" u psacího stolu. Byla jsem na noční a zpracovávala odpolední výsledky. Zapisovala jsem je pracně do PC a moje lehké klepání se rozléhalo spícím oddělením. Blížila se moje dovolená, na niž jsem se nesmírně těšila. V duchu jsem balila zavazadla svá i drahé polovičky, vzpomínala, kde co doma leží a co je třeba dokoupit. Zasnila jsem se tak, že jsem místo výsledků Rtg vyšetření, napsala pacientce do dekurzu seznam věcí, které nutno zařídit.
Nepostřehla jsem to a pokračovala dál. No a průšvih byl na světě. Ještě, že jsem na druhý den nebyla přítomna u vizity!
Když jsem na to byla později upozorněna staniční sestrou, už jsme se tomu jenom smály.
Před několika dny bylo výročí úmrtí mého tatínka. Nechala jsem si donést kytku a odpoledne jsem se vydala na procházku spojenou se zastávkou u tatínkova hrobu. Hlavou se mi honily vzpomínky na hezké chvíle strávené v jeho přítomnosti, v duchu jsem si broukala melodie, které měl rád. Nevnímala jsem okolí ani bolest v nohou. Měla jsem dojem, že jsem zase tou mladou holkou, která jako vítr zdolala cestu. Až u hrobu jsem si to uvědomila a nevěřila vlastním očím, když jsem se podívala na hodinky. Cestu jsem zvládla za daleko kratší dobu než jindy! Jako bych se nesla na vlnách snění.
Bylo to zvláštní, ale opravdu jsem cestu zvládla bez potíží. Nazpět už to bylo horší.
Je vidět, že sny dovedou s námi udělat zázraky.

Výstava hraček

11. srpna 2011 v 22:54 | já a idnes. |  Zaujalo mě
Na zámku v Novém Městě nad Metují se do konce září pořádá výstava dětských hraček. Najdete zde všechny druhy plechových mechanických hraček z let 1870 - 1960, poháněné hodinovým strojkem na klíček, parním strojem i elektromotorkem.
Jsou zde různé druhy stavebnic, předchůdců známé Merkurky, modely parních strojů, plechových automobilů, letadel i pohyblivé postavičky.
Máte-li rádi stavebnici puzzle a domníváte-li se, že se jedná o hračku novodobou, zklamu vás. Tato stavebnice v dřevěném provedení byla oblíbena v polovině 19. století.
Aby výstava nebyla jenom pro kluky, jsou zde vystaveny kuchyňské sporáčky s plechovým nádobím, v nichž se dá topit, koupelna s funkčním sprchovým koutem, pračka, která naplněna vodu pere. Miniaturní dětský obchůdek s pokladnou. funkční váhou, miniaturami zboží a pytli s moukou, kávou a jiným sypkým materiálem určitě nadchne nejednu malou slečnu i s maminkou. Kadeřnický salon s hřebeny, kartáči a vlasovými ozdobami pro blonďaté i černovlasé krasavice udivuje nejednu návštěvnici.
Budete-li mít cestu kolem Nového Města nad Metují, nebo bydlíte-li někde poblíž, udělejte si hezký víkend a zajeďte se na výstavu podívat. Stojí za to, uvidíte!