Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2011

1. září

31. srpna 2011 v 22:57 | já |  Jak šel čas
Zítra to opět nastane, nový školní rok!
Sladkému nicnedělání je opět konec, ještě ho vidíme na konci ulice, mává na nás a pomaloučku se ztrácí ve večerním oparu. Po kolikáté se vám srdíčko zachvěje smutkem, že vás se ten nový začátek už netýká, a tak se díváte smutně z okna na tu drobotinu i velké slečny, kráčející do školy.
Vždycky se nám zdálo, že prázdninové volno je nekonečné, a školní zvonek někde daleko. On si nás ale vždycky znovu našel a svým pronikavým hlasem nás opět vrátil do reality školních dnů. Od toho prvního dne, kdy nás do školy vedla maminka, přes nespočet začátků školy, kdy jsme vyhlížely svou nejlepší přítelkyni a spěchaly do třídy obsadit nejvýhodnější lavici, až po ten poslední začátek, který jsme si už docela užívaly, s vědomím toho, že je opravdu poslední, byly všechny krásné a když se jen trošku zamyslíme, určitě si je dokážeme vyvolat ve vzpomínkách.
Tak tedy zítra to znovu začíná, těm nejmladším i těm ostatním. Vykročte odvážně a nebojte se, prázdniny jsou tady coby dup!



Světla našich ulic

29. srpna 2011 v 23:10 | já za použití časopisu History |  Něco z historie
Před domem nám přestala svítit pouliční svítilna. Stojí přímo u plotu a někdy jsem ráda, že vidím na kolemjdoucí nebo na pozdního návštěvníka u branky. Dnes je tam naprostá tma, brr!!! Jak asi muselo být lidem, když ještě neměli žádné světlo, které by svítilo celou noc.
Ve starověkém Římě existoval tzv. "laternarius", tedy otrok, který v domácnosti pečoval o světlo. Doléval do lamp olivový olej, povytahoval knot ze stočených rostlinných vláken, lampy roznášel nejen po domě, ale vynášel je i ven a nechával stát před vchodem do stavení.
Zvyk osvětlovat ulice dorazil do Evropy v období invaze Maurů, kteří sem přivážejí skleněné olejové lampy, jež se vyráběly zejména v Sýrii. Ve středověkém městě nebylo za tmy bezpečno vycházet, člověk nevěděl, do čeho může šlápnout, proto se používaly hořící pochodně, pravidelně rozžíhané ohně v železných klecích a na pánvích. Stačil však větší závan větru a neštěstí bylo hotové.
Král Ludvík XIV. by byl nejraději, kdyby nad jeho metropolí slunce nikdy nezhasínalo. Uniformovaným světlonošům platil tři soldy za čtvrt hodiny doprovodu (což představuje jeden šálek kávy v luxusní kavárně. Nakonec to král vyřešil tak, že v ulicích nechává v roce 1667 nainstalovat 2736 luceren, které přes noc svítí. V Londýně si můžete na cestu objednat světlonoše, ale i tady může být zádrhel. Tihle chlapíci totiž mohou být spolčeni se zloději a nezřídka zavedou svého klienta do odlehlých míst, kde už na něj čeká banda nenechavců.
Praha se dočká trvalého veřejného osvětlení v roce 1723, ovšem jen na části Královské cesty, kde bylo vztyčeno 121 sloupů s olejovými lucernami, které se při soumraku zapalují a za svítání zhasínají. S příchodem plynovým lamp se počet svítilen zvyšuje a 31.12. 1813 , kdy se rozzářila světla v Londýně na Westminsterském mostě, je oficiálně považován za premiéru plynového veřejného osvětlení. Když se v noci přisluhuje lucernám, mají při tom hlídači rychle chodit a pokud možno se vyhýbat chodníkům. V čase služby se jim zapovídá "kouřit tabák", jak stojí v předpise pro pražské lampáře z roku 1866. Oblek lampářů je nejdříve podobný hasičskému, později nosí civilní šaty a služební čepici.
Pak následuje období elektřiny, které udělal velkou reklamu Křižík při jubilejní výstavě v Praze roku 1891, kdy obloukovkami osvětlil výstaviště a zároveň tu zbudoval světelnou fontánu.
Předválečné ulice byly osvětleny pásy žárovek, které lemovaly výlohy obchodů, lákaly do restaurací i kabaretů. Jejich světlo však zbledlo před novým vynálezem - neonovou výbojkou. Od roku 1910 lemovaly domy barevně svítící trubice, pozohýbané do různých tvarů, mrkající z výloh a okrajů budov. Města jsou barevná a zářící.
No a za sto let nám světla v ulici nesvítí! Je to jenom dnes a už se mi to nelíbí.

Zajímavý text

28. srpna 2011 v 22:36 Zaujalo mě
P0KUD MŮŽ3T3 Č15T TUT0 ZPR4VU M4T3 0PR4VDU 51LN0U MYSL. T4T0 ZP4V4 5L0UŽ1 J4K0 DŮK4Z, Ž3 N4Š3 MY5L UM1 ÚŽ45N3 V3C1. PŮ5081V3 Ž3? ZP0Č4TKU T0 8YL0 T3ŽK3, 4L3 T3Ď TUT0 ZPR4VU ČT3T3 J1Ž 4UTOM4T1CKY, D0K0NC3 UV4ŽUJ3T3 0 T0M,Ž3 N4 5383 MŮŽ3T3 8ÝT HRD1.P0UZ3 N3KT3Ř1 L1D3 T0T0 D0K4Ž1 PŘ3Č15T, J35TL1 1 TY J5I T0 D0K4Z4L, D3J 51 T3NT0 T3XT D0 5V3H0 5T4TU5U

Tak tenhle text jsem dneska dostala emailem. Není těžký a nesmí se nad ním dlouho přemýšlet.
Tak co, přečetli jste?

Pustevny

27. srpna 2011 v 21:39 | já |  Moje psaní
Název je odvozen od poustevníků, kteří zde v jeskyních žili v 18. a 19. stol.

Horské sedlo Pustevny je jedno z nejvýznamnějších horských středisek v Beskydech. Nachází se v Radhošťské hornatině mezi Radhoštěm (4 km od vrcholu) a Tanečnicí na katastru obcí Trojanovice a Prostřední Bečvy. Vypráví se pověsti o synovi frenštátského tkalce, který zde poustevničením vykupoval posmrtný klid svého hříšného otce, či o francouzském princi, který zde byl poustevníkem. Poslední poustevník zemřel v r. 1874.
Tolik pověsti, ale skutečnost byla více než obyčejná. V Trojanovicích bydlel statkář, který měl jediného syna - Josku. Rodina to byla velmi vážená, už proto, že na statku žili snad odjakživa i jejich předci. Když začala válka v tom roce 1914, bylo Joskovi právě dvacet! Urostlý chlapík se vojenské komisi líbil a tak jej odvedli. Nástup ihned, válka nečeká. Matka ronila slzy, otec sakroval, kudy chodil a milý Joska přemýšlel, jak se té lapálii vyhnout. Znal dobře pověsti z rodného kraje, věděl, že o Radhošti se ledacos vypráví, jsou prý na něm ještě neprobádaná místa, která si pečlivě chrání.
I vydal se Joska na vrchol, aby přišel na jiné myšlenky a ještě jednou viděl do kraje, který by měl opustit. Byl krásný den a vidět bylo opravdu daleko, tak daleko, že najednou před ním stály řady vojáků v rakouských uniformách se svými veliteli, koňské povozy, kanony a letadla. Všude se vznášel čpavý kouř, bylo slyšet hluk boje a křik raněných.
Ach Bože, pomyslel si Joska, tak tam bych měl odejít? To teda ne, najednou věděl, co udělá a jak se tomu všemu vyhne. Opatřil si dlouhý hnědý kabát až na zem, doma se s rodiči rozloučil a vykročil vzhůru do kopce. V jeskyni, kterou znal od dětství, si upravil dřevěnou palandu, malé ohniště a jeho úkryt byl hotov. Pro jídlo se občas zastavil u pastýřů v kolibě na druhé straně kopce, to zvláště, když nikdo nebyl doma. Lidem se tu a tam ztratil králík, nebo kohout, ale přikládali to toulavým psům nebo liškám. Nikdo neměl tušení, jak blizoučko domova Joska vlastně je.
Občas postál na stráni nad statkem a s lítostí hleděl k rodné chalupě. Čas plynul, válka požírala chlapy jednoho po druhém a nebrala konec.
Ale i pod Radhoštěm se konečně dočkali míru, chlapi se vraceli jeden po druhém domů, jen Joska se nevrátil. Jednu tuhou zimu ve své jeskyni nepřečkal. Když jednoho dne se jakýsi zvědavý turista dostal až k jeho tajné jeskyni a našel jej tam, domníval se, že se jedná o poustevníka, modlícího se tady v klidu lesa. Zmýlil se, byl to Joska, který tady přebýval a ukryt před zraky lidí, doufal, že přečká válku.
Nevím, kolik poustevníků jeskyně schovávala, kolik starých moudrých mužů tady žilo, ale Joska byl určitě poslední z nich. Nebo se lidé, kteří tento příběh vyprávěli, mýlili? Doufejme, že ne!

Borůvková omáčka

26. srpna 2011 v 22:43 | top recepty.cz |  Něco dobrého na zub

Suroviny:

1/4 l borůvek, 2 lžíce cukru, špetka skořice, 1 lžíce másla, 3 lžíce vody, 1-2 dl mléka nebo smetany (nebo kombinace obojího), 3 lžičky solamylu nebo vanilkového pudinku

Postup

K borůvkám do kastrůlku přisypeme cukr, skořici, přidáme máslo, vodu a směs povaříme (já borůvky nenechávám zcela rozvařit). Pak přilijeme smetanu (mléko), ve které jsme rozmíchali pudink a ještě krátce povaříme.
Žahour - borůvková omáčka
Jabkance
Brambory (neměly by být moučné)
sůl
hladká mouka na vál
tvarohová náplň
máslo na pomaštění
moučkový cukr na posypání
Brambory uvaříme ve slupce a horké je oloupeme. Oloupané horké brambory se dřevěnou paličkou roztlučou v necičkách s troškou soli na těsto. Těsto by mělo být naprosto hladké bez hrudek a toho dosáhneme jen u horkých brambor. Hladká mouka se používá pouze na vyvalování, do těsta se nepřidává. Těsto musí být jako gumové.
Na málo pomoučeném vále z těsta uděláme placičky, vykrajujeme je sklenicí nebo hrnkem, záleží jak je chceme mít veliké, dáme na ně sladký tvaroh, přeložíme a spojíme, aby nevytekl tvaroh.
Pečeme na plátech kamen, upečené se skládají do mísy, kde se hodně omastí máslem a posypou cukrem.
Takto je dělávala má babička.
Já nemám paličku ani necičky, tak je horké strouhám na jemném struhadle nebo umelu na masovém mlýnku. Stará kuchyňská kamna nahradím litinovou plotýnkou sporáku nebo je dělám bez tuku na teflonové pánvi.
Nedoporučuji pečení v troubě, trvá delší dobu a vzniká problém s náplní. Jabkance se mají dělat rychle, aby se povrch rychle uzavřel a zezlátnul a toho se dosáhne na rozehřáté plotně nebo pánvi.

Sladký tvaroh


5 dkg másla, 5 dkg cukru, 2 žloutky, citrónovou kůru a vanilkový cukr utřeme, potom vmícháme 250 g tvarohu a pokud je moc hustý přidáme trochu mléka a nakonec rozinky předem namočené v rumu.

Výlet na poslední týden prázdnin

25. srpna 2011 v 22:15 | Novinky .cz |  Zaujalo mě
Čas kvapí a to dlouho očekávané prázdninové nicnedělání se pomalými krůčky blíží ke svému konci. Ještě ale pořád není konec, ještě je pár dnů, které můžeme využít pro návštěvu krásných míst, která možná neznáme. Že existují Lužické hory, víme ze školy, ale mnozí z nás tam určitě ještě nebyli. Určitě i v těchto místech jsou krásná a zajímavá místa.
Co takhle vypravit se do obce Jiřetín pod Jedlovou, umístěné v krásné krajině s mnoha malebnými dřevěnicemi a roubenkami ze 17. století., do malebné krajiny skýtající možnost navštívit středověkou zříceninu hradu Tolštejna.
Dnes z něj už můžeme obdivovat jen zbytky zdí. Možná bychom na nich mohli někdy spatřit Svanhildu, dceru tolštejnského pána, která podle legendy milovala neurozeného, byla však provdána za starého, ale bohatého rytíře. Její zoufalství bylo tak obrovské, že muže otrávila a sama si vzala život. Od té doby coby bílá paní bloudí zdmi tolštejnskými.
Přilehlý žulový hřbet Křížová hora (563 m. n. m.) s poutním místem, k němuž vede půlkilometrová cesta přímo z centra obce, byl dříve označován jako Holá lada nebo také Kraví hora. V 16. století tady byly dokonce založeny stříbrné doly, dnes přístupné veřejnosti jako štola sv. Jana Evangelisty a sv. Kryštofa. Od 18. století je hora významným a velmi působivým poutním místem.
I tato památka má svou pověst. V ní se vypráví příběh z doby náboženského útlaku, kdy jedna z mnoha protestantských rodin prchala z Jiřetína. Na strastiplné cestě se jí zjevil Kristus a apeloval, aby se vrátili na "rodnou hroudu". Početná rodina, aby dostála jeho přání, vybrala na smrt nemocného syna, který se vrátil a na Křížové hoře z posledních sil postavil kříž. I stal se zázrak, protože do vesnice již vkročil obdařen kypícím zdravím. A tak vzniklo poutní místo.
Jedním z nejvyšších vrcholů Lužických hor je Jedlová hora se svými 774 metry. Úbočím probíhá zlomová čára, tzv. lužická porucha. Roku 1891 byla na vrcholu Jedlové hory postavena tehdejším horským spolkem Gebirgsverein 23 metrová rozhledna z kamene. Po druhé světové válce už nebyl objekt využíván, a tak chátral. Obnoven byl r. 1992 k radosti všech návštěvníků tohoto kraje. Z rozhledny je za jasného počasí možno spatřit i Krušné hory a Krkonoše.

Křížová cesta


V polích

24. srpna 2011 v 23:08 | já |  Moje psaní
Letní vánek si pohrával se zrajícím obilím a nad ním se vznášelo několik motýlů. Třepotavě přelétali z bílého máku na modrou hlavičku chrpy, pak zase na červený mák vlčí a já měla pocit, že tančí nějaký tanec. Někde při zemi se ozývaly cvrččí housličky a vysoko na obloze zpíval skřivan.
Procházela jsem mezi polem a silnicí, po níž zrovna nic nejelo, a najednou jsem měla pocit, že jsem někde v minulosti.
Z pole bylo slyšet hlasy a jednotný zvuk svištícího ostří několika kos. Pravidelné zvuky byly přerušované povely a od lesa se nesly tóny písní. Kolem se mihl zajíc a zmizel v obilí. Pod divokou trnkou leželo batole a hrálo si s malým štěnětem. Jeho matka pracovala na poli a jedním okem své dítě pozorovala. Chvíli se zastavila, opřela se o hrábě, jimiž odebírala posečené obilí, zpocené čelo utřela do lemu dlouhých plátěných šatů a pak poodběhla za plačícím děckem, sedla k němu, rozepjala si několik knoflíčků na blůze a dítěti nabídla svůj prs. Až k cestě jsem slyšela jeho polykání a matčino konejšení. Krásný pohled, jako od starých mistrů.
Ze snění mě probudilo zatroubení auta, které prudce zabrzdilo a jeho řidič, můj dobrý známý, mi nabídl odvoz. Cesta do vsi, kam jsem měla namířeno, byla ještě dlouhá, proto jsem nabídku přijala. Nasedla jsem a jen tak lehce pootočila hlavu směrem, kde jsem tušila pole. Z obilí se vznášel oblak prachu a jeden za druhým se po poli sunul kombajn, sklízející úrodu.
Auto míjelo zlátnoucí pole a já marně hledala modře zářící chrpy a vlčí máky! Že by se mi to opravdu jenom zdálo?
Kdoví!
Svou návštěvní činnost jsem ukončila za několik hodin, a tak tak jsem stihla autobus k vlaku. Opět jsme projížděli stejnou cestou a pole bylo posečené! Všechny tři kombajny se právě chystaly k odjezdu a na poli zůstávalo jenom strniště. Smutná připomínka mizejícího léta a nastupujícího podzimu.


Dudáci a dudy

23. srpna 2011 v 22:27 | History |  Co jsem četla jinde!
Víte, který hudební nástroj je nejtypičtější pro jižní Čechy? Samozřejmě řeknete dudy!
Dudy však známe i z jiných zemí, především ze Skotska! Zajímalo mě, kdy a jak se dudy dostaly ze Skotska k nám do Evropy?
Je to naopak, dudy se nedostaly do Čech ze Skotska. V Evropě existují totiž důkazy o hře na ně už od 12. století, kdy se objevují především na obrázcích v církevních i světských rukopisech. Nejstarší středověký písemný záznam o jejich použití ovšem pochází z Anglie. Dokument z roku 1334 se zmiňuje o dudácích na královském dvoře. Ve Skotsku se rozšiřují až o století později, proto tvrzení, že pravlastí dud je Skotsko, není pravdivé.
Těchto několik řádků o historii tohoto hudebního nástroje najdete v knize 5000 let s dudami od českého etnomuzikologa Josefa Režného.
Funkce nástroje je založena na vhánění vzduchu pomocí koženého měchu umístěného v podpaždí hudebníka přes plátek (plátky) do píšťaly s otvory. Skotské dudy mají vzduch vháněný ústy přes píšťalu.


Zvuk je mečivý a hrají pouze na osm tónů, což dodává jejich hře jednotvárnosti. Mají však stále mnoho ctitelů. Nejvíce se proslavili dudáci ze Strakonicka a Chodska.

Georgios Kyriacos Panayiotou - George Michael

22. srpna 2011 v 22:58 | Vikipedia |  Víte, že?
Tenhle charismtický muž a zpěvák má právě dnes v Prace koncert.
Jeho písničky mám ráda a nikdy jim neodolám.

Narodil se v severním Londýně. Jeho otec se jmenoval Kyriacos Panayiotou a pracoval jako manažer v restauraci, matka, Lesley Angold Harrison, byla bývalá tanečnice a v roce 1997 zemřela na rakovinu.George MIchael začal svou kariéru s kapelou The Executive, která ovšem vydržela jen krátce. Slavným se stal až po založení skupiny Wham! v roce 1981. I ta se však rozpadla a po roce 1986 se vydává na sólovou dráhu.

Nádhera, že?