close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Záhada rodinných vztahů

22. července 2011 v 23:39 | já |  Moje povídání
Na hrobě mých praprarodičů stával pomník s křížem, nápisem Rodina Kvítkova a dvěma porcelánovými podobiznami.
Z nich se na mě usmívala mladší tmavovlasá žena a pohledný černovlasý muž s elegantními fousy. Pod pomníkem byl malý záhonek, na nejž babička časně na jaře vysazovala sazenice různobarevných macešek. Chodívala jsem občas s ní a prstem hladívala po tváři onu paní. Babička se usmívala a vzpomínala na své tak dávno zemřelé rodiče. Když na můj dotaz, kdo je ta paní na náhrobku, odpověděla, že její maminka a tatínek, vrtalo mi hlavou, kde jsou teď, když jsem je nikdy neviděla. Nechápala jsem, jak mohou být jenom na obrázku a proč nejsou s babičkou. Byla jsem ještě moc malá, abych pochopila, že člověk, který zemře, už není. Také jsem nebyla nikterak moudrá z toho, že babička, která už byla "tak stará" (měla asi tolik, kolik mám já dnes) měla maminku i tatínka. Vždyť ona je babička a maminku
s tatínkem mám já, tak jak je může mít i ona. Snažila se mi to vysvětlit a sama sebe dosadila do role maminky mé matky. To už jsem byla zcela vedle a tvářila jsem se úplně nechápavě. Tak co ona vlastně je, babička nebo maminka? A když ještě dodala, že byla také dcera a měla své čtyři sourozence, ztratila jsem se v příbuzenských vztazích docela.
Zalily jsme nasazené macešky, babička trochu vlhkým hadříkem omyla oba obrázky na náhrobku, posbírala věci a vydaly jsme se domů. Bylo to jenom kousíček a my byly doma za několik chvilek. Celou cestu jsem přemýšlela, jak to vlastně s těmi maminkami a babičkami je. Dědeček stál ve vrátcích a já se najednou rozběhla k němu s nataženýma rukama, do nichž mě sevřel a zvedl vysoko nad hlavu.
Trvalo ještě několik let, než jsem pochopila, že všichni máme, nebo měli jsme rodiče a všichni jsme něčí synové a dcery. Dnes už chápu i babiččiny slzy, které si nenápadně utírala, když jsme k hrobu jejích rodičů přišly. Stává se mi to rovněž a ne jenom na hřbitově. Stačí jediná vzpomínka, pohled na starou fotku nebo jenom poznámka při řeči.
 


Komentáře

1 *Nessa | Web | 22. července 2011 v 23:43 | Reagovat

krásný blog,navštiv též můj,dík

2 Jarka | Web | 23. července 2011 v 8:24 | Reagovat

I pro mě, jako malou holku, bylo těžko pochopitelné, že i moje babička, byla jednou miminko a měla svou maminku a tatínka.
Jsou určité věci, které člověk pochopí až léty. A také až s léty, si pořádně uvědomí, jak je ten pozemský život, pomíjivý ...

3 jezura | Web | 24. července 2011 v 16:27 | Reagovat

Já říkám, že jedině na rodiče se člověk může nebo mohl stoprocentně spolehnout. Děti jsou také hodné, ale mají míň času. Já vzpomínám na tatínka (maminku dosud mám) i na obě babičky moc ráda a s láskou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama