Na zastávce se tlačil dav lidí, všichni napjatě pozorovali, kdy už se konečně na konci ulice objeví autobus. Nepršelo, ani nepálilo sluníčko, ale lidé byli netrpěliví, čekal je celodenní maraton na jejich vytoužené pouti.
Konečně!
Dav vzrušeně zašuměl a trochu se pohnul. Skupinka stojící nedaleko se začala tlačit na ty vepředu a nastal tzv. pres. Když autobus zastavil a otevřel dveře, zavolal zevnitř řidič své tradiční pozvání - "Račte vstoupit do té boudy...!!"
Postarší muž se slunečními brýlemi na čele se ohradil, že si připadá jako v cirkuse, potlačil paní před sebou a oba zmizeli uvnitř. Přes skla bylo vidět, jak si vybírají místo k sezení. Dav se pohnul směrem k otevřeným dveřím a mladší s dětmi za krkem nebo v náručí, tlačili před sebou ty starší. Uprostřed davu došlo ke strkanici a křiku. Nějaký odvážlivec se snažil dostat do autobusu kočárek. Nepodařilo se, odstrčili ho mimo a s křikem komentovali jeho pokus. Stál tam bezradně s prázdným kočárkem a ukazoval něco manželce, jíž se už podařilo prodrat i s dítětem dovnitř. Ona tam a on s kočárkem venku, okénkem ji ještě podal dětskou lahvičku a tašku s plenami. Dav se zatím cpal a tlačil, až byl autobus plný. Dveře se zavřely a vůz se rozjel.
Na zastávce zůstalo asi 20 lidí a s nimi onen tatínek. Chvíli čekal a přemýšlel, co udělá. Pohled na jízdní řád ho nepotěšil, další autobus má jet až po hodině! Znechuceně mávl rukou, rozhlédl se kolem sebe a bylo mu jasné, jak to vyřeší. Vzal kočárek a pomalými kroky se loudal k parkovišti. Otevřel kufr vozu a opatrně tam kočárek zastrčil, držadlo zpočátku trčelo ven, pak si dalo říct a zmizelo za zavřenými dvířky. Pohledem překontroloval situaci, a když viděl, že zbytek lidí na zastávce se rozešel, zamířil k restauraci.
Prošla jsem hřbitovem, a právě když jsem vycházela boční branou, dojížděl autobus a z něj s dítětem na ruce vysedala mladá žena. Zdála se uplakaná a rozhlížela se kolem sebe. Hledala kočárek i partnera, uviděla jej u stolečku v zahrádce restaurace u parkoviště. Obličej jí zrudl a ona si neodpustila křik. Začala nahlas volat jméno onoho nešťastníka, který seděl u točeného piva. Chvíli jsem se zvědavostí sobě vlastní pozorovala, jak naštvaná cupitá přes cestu a parčík. Mladík ji uviděl a vyskočil se židle, tak rychle, až mi to připadlo k smíchu. Čekala jsem, že spolu vezmou kočárek a postaví se opět na zastávku, kam už směřovali další lidé. Spletla jsem se, strčila mu do náruče teď už plačící dítě a sedla ke stolečku. Opět stál a nerozhodně přemítal, co dál. Když se nehýbala, vydal se k autu, dítě strčil do kočárku, vyndal jej ven a houpavým krokem vykročil po chodníku. Někam pryč od nepříjemné dívky, která ještě i teď vykřikovala něco jeho směrem. Takhle si jejich výlet jistě nepředstavoval, dítě se pomaloučku uklidnilo a asi usnulo. Ještě několik kroků, ještě pár kroků s kočárkem a pak se vracel k sedící dívce. Zastavil pod slunečníkem, kočárek zabrzdil a přisedl ke stolečku, u něhož už jeho dívka vesele zapřádala hovor s ostatními sedícími. Jak dlouho je nechalodítě spát, nevím. Pomaloučku jsem se vracela domů.
Takhle asi skončil výlet do přírody pro jednu trojici. Mohl být pěkný, nebýt návalu v autobuse. Tak snad někdy příště! Venku se přece tak dobře spí!
Tento výlet dopadl hodně neslavně, ale malému špuntovi v kočárku, to bylo jistě šumafuk, venku se přece spí opravdu tak dobře. :-D