Kluci na sebe většinou pískali, až se celý kopec otřásal. Líbilo se mi to a chtěla jsem to zkusit také. Nejdřív jsem jen tak špulila rty a prskala kolem sebe. Všichni se mi smáli a dělali si ze mě legraci. Trvalo to dlouho, ale já byla tvrdohlavá a zkoušela jsem to stále znovu a znovu. Nedařilo se, protože mi vypadl horní řezák a dírkou unikal vzduch, a tak bylo veškeré namáhání zbytečné. Jednou večer jsem seděla venku na našem místečku pod vysokým stromem. Právě jsem si četla velmi zajímavou knížku a jen tak podvědomě jsem zasunula čtyři prsty do pusy a foukla. Ozvalo se písknutí, jež mě překvapilo a já to zkusila znovu, nic! Nepodařilo se!
Až zase jednou, dávno jsem měla všechny zuby na svém místě a já znovu zkoušela pískat! A ejhle, šlo to, tak mě to potěšilo, že jsem pak pískala celý den a všude! Jednou jsem si upískla dokonce i v kostele, odkud mě babička vyhnala a byla na mě zlá. Cestou domů se se mnou nechtěla bavit a doma jsem si to pak chytla ještě od našich. "Nepískej pořád! Panenka Maria pláče !" říkávali a docela vážně se na mě škaredili. Ale já už s pískáním nepřestala, pískala jsem, pískám si a pískat budu, dokud to půjde. Asi jsem divná, ale není nad to, když si cestou mezi poli, nebo parkem popiskuji nějakou melodii. Cítím se dobře a vůbec mi nevadí, ani polovička, který nad mou podivnou zálibou kroutí hlavou.
Jsem holt pískalka!
Hadi, to seš dobrá. Mě pískání nikdy moc nešlo a to na prsty, už vůbec ne. :D :-D