close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Chození před tabulí

25. července 2011 v 22:29 | já |  Moje psaní
Škola!
Když uslyším někoho mluvit o škole, vybaví se mi jedna příhoda. Možná, že není až tak výjimečná, ale já na ni ráda vzpomínám.
V naší třídě na střední škole jsme měli všelijaké dobráky, kteří byli pro každou legraci. Od těch, kteří dokázali usmlouvat s přednášejícími změnu učiva, přes kluky, kteří denně prodělávali nové a stále závažnější onemocnění až po slečny koketující před tabulí s mladými lékaři a svým šarmem bojujícími za lepší známky.
Každá jsme měla svoje zaručené omluvy a taktiky, své způsoby učení i předvádění naučeného učiva. Leckterá z nás uměla napsat taháček tak miniaturní, že se vešel pod hodinky, nebo tak dlouhý,že byl omotán několikrát kolem ruky jako obvaz.
Jedna moje spolužačka byla výjimkou, nejen, že nepoužívala taháky, ale byla tak pilná, že učivo znala takřka nazpaměť. Nedělalo ji pak žádný problém před tabulí odhrkat učivo do posledního slova.
Mělo to však jednu podmínku! Při zkoušení musela chodit, jinak se jí zadrhla paměť a z naučeného neřekla ani písmeno.
Tak jak je zvykem, po několika měsících prvního ročníku, jsme se znaly navzájem a věděly co která potřebuje, umí a dělá.
Zpočátku v prvním a druhém ročníku jsme byly ještě málo odvážné, ale později nebylo nad nás. Jednou se kluci, kteří byli ve třídě čtyři, domluvili, že nám něco vyvedou. O přestávce upravili lavice tak, že se do nich dalo sedat jenom z jedné strany. Nevadilo nám to, ale přednášející byl nedočkavý, než jsme se dostaly před tabuli. I stalo se, že byla vyvolaná právě naše pochodující spolužačka, právě se chystala že se probojuje za sedícími, když ji profesor usměrnil, že má zůstat v lavici, že se mu už nechce čekat, než se vyhrabe. No a bylo zle! Začala sice podupávat vedle židle, ale nic moc se jí nedařilo. Ten den dostala poprvé špatnou známku.
Obrečela ji a my jsme se společně domluvily, že ji pomstíme. Trvalo nám to dost dlouho, ono není jen tak vymyslet něco, čím by se potrestali kluci. Ale podařilo se! Bylo skoro před prázdninami a nás čekal měsíc souvislého praktického výcviku. To znamenalo chodit místo školy celý měsíc na praxi, kde jsme se seznamovali s jednotlivostmi ranní, odpolední i noční směny.
Na oddělení jsme chodili po dvou a nám se podařilo přemluvit profesorku, aby dala kluky spolu, že se jim bude lépe sloužit.
Jednu odpolední směnu jsme se na ně připravily a těšily se, jak je vytrestáme. Od starších holek, které už pracovaly na oddělení, jsme si vyptaly klíče od postranního schodiště a těšily se na den, kdy budou mít kluci noční. Štěstí nám přálo a všichni čtyři si vyptali službu jednu noc. Byli na dvou odděleních na jedné chodbě. To se nám právě hodilo. Kolem půlnoci jsme se mstitelky vypravily postranním schodištěm na jejich oddělení. Na chodbě svítily jenom bludičky a v ošetřovně seděla sestřička mající s klukama službu. O celé akci věděla a slíbila nám pomoc. Naši kluci byli náruživí kuřáci, a tak byli právě někde na terase dát si noční cigárko. Opatrně jsme zavřely dveře a otočily klíčem. Kluci byli v pasti.
No, dopadlo to tak, že část noci proseděli na terase a my je pustily až nad ránem, kdy jsme je donutily chodící spolužačce se omluvit, odprosit nás za všechna příkoří a slíbit, že už nebudou vymýšlet žádné hlouposti a my jim zato budeme víc napovídat.
A opravdu v posledním ročníku nebylo lepšího kolektivu nad náš! Po maturitě jsme se loučili všichni se slzami v očích a dodnes se pravidelně scházíme. Všichni až na jednu - schází právě ona dívka, kvůli níž to všechno vlastně začalo. Nebojte se, žije, ale je na druhém konci světa a tak za námi nemůže. Viděli jsme se jenom dvakrát, ale vždycky jí zatelefonujeme a jsme zvědaví, jak se má. Žije se jí dobře, zůstala jí však jedna vlastnost, kterou jsme u ní znali. Vždycky když s námi telefonuje, chodí po domě stejně jako ve škole.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 26. července 2011 v 9:05 | Reagovat

Tak to pozor. Taky si myslím, že náš kolektiv na střední, byl ten nejlepší na světě! :-D  ;-)
Hezky sis Hadi, zavzpomínala a mě samotné, se teď vybavuje spousta situací a příhod ze studií. Kdyby tak, šel vrátit čas. :-)

2 bratranec Z. | 26. července 2011 v 9:18 | Reagovat

Znal jsem taky jednu mimořádnost. Jeden náš  kamarád běžně kokta. Byl to radioamatér a když si vzal do ruky mikrofon od vysilačky, v ten moment mluvil plynule. ???

3 Janah | Web | 26. července 2011 v 16:32 | Reagovat

My jsme byly kolektiv čistě holčičí, takže jsme moc pohromadě nedržely. Ale legrace, legrácek a zlomyslnůstek jsme si taky užily. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama