Říkali mu kozí dědek! Ne, s tím televizním nemá nic společného. Ten, kterého jsem poznala v jedné chalupě na kopci nad dědinou, byl opravdu starý. No, starý, jak se to vezme. Když máte dvacet, třicet let, tak všichni, kdo jsou starší o pět a více let, se vám zdají býti kmetem.
Onen stařík byl tak trochu podivín, žil sám v poslední chalupě u lesa. Když jsem se drápala do kopce, zdálo se mi, že lezu až do nebe! Vysokou trávou zarostlý plot, sem tam vypadlá tyčka, omamná vůně heřmánku a jiných divokých lučních květin, kterou tady spásaly dvě dědovy kozy. Tmavá Líza s bílými fleky na obou bocích a stařičká, dříve bílá Stázka. Zda to byla matka s dcerou, nebo jaký byl jejich vztah, nevím, ale obě kozí dámy měly k dispozici ohromný kus horské louky, kterou s pravidelností spásaly tak dokonale, že nebylo třeba kosy!
Už z poloviny kopce jsem slyšela jejich pomekávání, a když mě uviděly, rozběhly se ke mne.
Děda seděl na rozvrzané lavici a lelkoval. Jeho oblečení mělo k čistotě daleko, ale jemu to viditelně nevadilo. Pozdravil mě nadzvednutím placaté čepice se štítkem a pokynutím ruky. Pozorně si vyslechl můj monolog o návštěvách a preventivním měření tlaku, očkování proti tetanu a kontrole léků. Seděl, koukal se někam do dáli a pokyvoval hlavou. Mlčel dlouho a pak pískl takovým způsobem, že jsem málem ohluchla. Obě kozy byly na jeho pokyn zvyklé, zvedly hlavy od slaďounké trávy a poslušně kráčely k nám. Zastavily před dědou, nechaly se poplácat po hřbetě a poškrábat za ušima. Pak jim stařík omakal vemeno, sáhl pod lavičku, kde měl kameninový krajáč a začal Lízu dojit. Mléko stříkalo na stěny hrnce a já ucítila zápach kozího mléka. Pro mě nic příjemného, jako dítě jsem byla nucena kozí mléko pít a zprotivilo se mi. Když děda podojil i Stázi, vzal krajáč a pobídl mě k sobě do chalupy. Tam bylo docela útulno, jak to jenom u samotného mužskýho jde. Přes zářivě bílé plátýnko přecedil mléko a dal ho na kamna. Pak sáhl do vychladlé trouby, vytáhl další kameňák, v němž šplouchala voda. Když odvázal bílé plátno, uviděla jsem uvnitř zářivě bílý kus sýra. Děda vzal nůž, ukrojil kus chleba a na něj mi položil kousek sýra. Kozího sýra!
Ten jsem dosud nikdy nejedla, a tak jsem měla docela strach. Zbytečně! Byl výborný, chutný, trošku v něm byly cítit mandle, na jazyku se jen rozplýval. Děda se usmál, bez řeči ukrojil kus sýra, zabalil jej do papíru a podal mi jej. Rozloučili jsme se s tím, že se občas zastavím, já kvůli sýru a nebudu mu nic měřit. Tlak má dobrý, a nic nepotřebuje. Bylo to jeho rozhodnutí a já jej několik let respektovala. Z dálky jsem sledovala jeho chalupu, poskakující kozy a občas si k němu zašla na kozí dobrotu.
Zmizel a s ním zmizely i jeho kozy. Věřte, že od té doby jsem tak dobrý kozí sýr neochutnala. Nebyl žádný odborník, neměl žádné školy, možná, že byste se u něj necítili zrovna jako v nejčistší výrobně a ostýchali se vzít si od něj kousek sýra.
Dodnes nechápu, jak ten sýr dělal, ale opravdu byl vynikající, a když někdy na trhu nebo v nějakém obchodě uvidím kozí sýr, neodolám. Nikdy to však není on, marně tu chuť hledám! Tajnou přísadu, kterou do sýra dával, znal jen kozí dědek!



