close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2011

Tajemství chuti

2. července 2011 v 23:48 | já |  Moje psaní
Říkali mu kozí dědek! Ne, s tím televizním nemá nic společného. Ten, kterého jsem poznala v jedné chalupě na kopci nad dědinou, byl opravdu starý. No, starý, jak se to vezme. Když máte dvacet, třicet let, tak všichni, kdo jsou starší o pět a více let, se vám zdají býti kmetem.
Onen stařík byl tak trochu podivín, žil sám v poslední chalupě u lesa. Když jsem se drápala do kopce, zdálo se mi, že lezu až do nebe! Vysokou trávou zarostlý plot, sem tam vypadlá tyčka, omamná vůně heřmánku a jiných divokých lučních květin, kterou tady spásaly dvě dědovy kozy. Tmavá Líza s bílými fleky na obou bocích a stařičká, dříve bílá Stázka. Zda to byla matka s dcerou, nebo jaký byl jejich vztah, nevím, ale obě kozí dámy měly k dispozici ohromný kus horské louky, kterou s pravidelností spásaly tak dokonale, že nebylo třeba kosy!
Už z poloviny kopce jsem slyšela jejich pomekávání, a když mě uviděly, rozběhly se ke mne.
Děda seděl na rozvrzané lavici a lelkoval. Jeho oblečení mělo k čistotě daleko, ale jemu to viditelně nevadilo. Pozdravil mě nadzvednutím placaté čepice se štítkem a pokynutím ruky. Pozorně si vyslechl můj monolog o návštěvách a preventivním měření tlaku, očkování proti tetanu a kontrole léků. Seděl, koukal se někam do dáli a pokyvoval hlavou. Mlčel dlouho a pak pískl takovým způsobem, že jsem málem ohluchla. Obě kozy byly na jeho pokyn zvyklé, zvedly hlavy od slaďounké trávy a poslušně kráčely k nám. Zastavily před dědou, nechaly se poplácat po hřbetě a poškrábat za ušima. Pak jim stařík omakal vemeno, sáhl pod lavičku, kde měl kameninový krajáč a začal Lízu dojit. Mléko stříkalo na stěny hrnce a já ucítila zápach kozího mléka. Pro mě nic příjemného, jako dítě jsem byla nucena kozí mléko pít a zprotivilo se mi. Když děda podojil i Stázi, vzal krajáč a pobídl mě k sobě do chalupy. Tam bylo docela útulno, jak to jenom u samotného mužskýho jde. Přes zářivě bílé plátýnko přecedil mléko a dal ho na kamna. Pak sáhl do vychladlé trouby, vytáhl další kameňák, v němž šplouchala voda. Když odvázal bílé plátno, uviděla jsem uvnitř zářivě bílý kus sýra. Děda vzal nůž, ukrojil kus chleba a na něj mi položil kousek sýra. Kozího sýra!
Ten jsem dosud nikdy nejedla, a tak jsem měla docela strach. Zbytečně! Byl výborný, chutný, trošku v něm byly cítit mandle, na jazyku se jen rozplýval. Děda se usmál, bez řeči ukrojil kus sýra, zabalil jej do papíru a podal mi jej. Rozloučili jsme se s tím, že se občas zastavím, já kvůli sýru a nebudu mu nic měřit. Tlak má dobrý, a nic nepotřebuje. Bylo to jeho rozhodnutí a já jej několik let respektovala. Z dálky jsem sledovala jeho chalupu, poskakující kozy a občas si k němu zašla na kozí dobrotu.
Zmizel a s ním zmizely i jeho kozy. Věřte, že od té doby jsem tak dobrý kozí sýr neochutnala. Nebyl žádný odborník, neměl žádné školy, možná, že byste se u něj necítili zrovna jako v nejčistší výrobně a ostýchali se vzít si od něj kousek sýra.
Dodnes nechápu, jak ten sýr dělal, ale opravdu byl vynikající, a když někdy na trhu nebo v nějakém obchodě uvidím kozí sýr, neodolám. Nikdy to však není on, marně tu chuť hledám! Tajnou přísadu, kterou do sýra dával, znal jen kozí dědek!

Začátek léta

1. července 2011 v 23:20 | já |  Moje psaní
Mraky, které se nad městem na dvě hodiny zastavily, zatemnily oblohu a nevěstily nic dobrého! Kamarádka šlápla na plyn a přidala na rychlosti. Na kapotu vozu začaly dopadat první obří kapky vody a já se podívala na hodinky. Blížila se třetí odpolední a k domovu scházelo několik set metrů. Když jsem u domu vysedala z auta, dosahovala voda po kotníky. Mávla jsem Radce na pozdrav a rychle hledala klíče od domovních dveří. Ve výkopu, který se na mě šklebil hned za plotem, bylo už několik centimetrů vody. Rychle jsem vklouzla za dveře a jediným pohybem jsem vyzula boty. Konečně jsem doma.
Elis, která slyšela, že odemykám, začala nahoře zlehka kňourat a poskakovala po dveřích, snažíce se dosáhnout kliky. Je však malinká a tak se jí to nemohlo podařit. Přivítala mě olíznutím ruky právě v okamžiku, kdy venku silně zahřmělo. Byla to silná rána, která zatřásla celým domem. Polovička dupal na schodišti na půdu a urychleně vytahoval zásuvku od internetové antény. Uvařili jsme si kávu a já se konečně podívala z okna. Kolem domu se po silnici valil proud vody, vlekoucí ve svém toku vše, co mu přišlo do cesty. Hromada písku, složená u naší branky se pozvolna zmenšovala a voda se barvila do hněda.
U kávy jsme bezmocně sledovali tu pohromu venku. Do sklepa jsem se odvážila až asi po dvou hodinách, pohled mě vyděsil. Ve sklepě se leskla voda , která postupně přibývala, jak se plnil výkop nedokončené kanalizace.
Chtělo se mi brečet, ale pak jsem práskla hadrou a kbelíkem, nechala vodu vodou a otevřela si lahvinku dobrého vína. Polovička divně kroutil hlavou, ale pak si dal se mnou, povídali jsme si a na tu hrůzu venku alespoň na chvíli zapomněli.
To bylo včera!
Dnes ráno sice pršelo, ale už ne tak divoce. Řemeslníci se nedostavili, ač se kolem oběda déšť utišil. Práce nám stojí, všude je bláto, a tak když v poledne dorazila likvidátorka z České pojišťovny, kterou jsem si objednala ještě před deštěm, začínalo trošinku svítat na lepší časy, doslova i obrazně. Sepsaly jsme tiskopisy, vyfotily stav, změřily délku a výšku jednotlivých sklepů a paní odjela.
Venku se udělala šílená zima a já se dala do čtení. Připadám si jako v zimě, když se nedá nikam jít.
Dnešní zápis je celý zmatený, ale taková jsem dnes i já.


Před deštěm.....



a po dešti....