close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2011

Vojenský špitál za dob Napoleona

12. července 2011 v 21:49 | pozvánka |  Zaujalo mě
Jak se operovalo za Napoleona?
To na vlastní oči uvidí návštěvníci pozoruhodné akce, která se koná 16. července od 14 hod. v zámku v
Bystřici pod Hostýnem. Vojenský špitál postaví příznivci dobových uniforem v rámci programu pro širokou veřejnost s názvem Vojenský špitál za napoleonských válek - neblahé důsledky bitvy. Po úvodní přestřelce předních hlídek s následným ošetřením raněných vojáků proběhne zřízení provizorního špitálu v prostorách zámku. Návštěvníci shlédnou ukázku tehdejší zdravotní služby, chirurgických nástrojů, artefakty nálezů ze slavkovského bojiště i filmy s válečnou tematikou. Z důvodu omezeného počtu návštěvníků v každé prohlídkové skupině budou vstupenky pouze v předprodeji v informačním středisku.

Oni ti to děti jednou vrátí!

11. července 2011 v 13:53 | sandrasvorcova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Troufnu si říct, že tuhle nešťastnou větu od rodičů slyšela většina z vás. Bezvadný argument, když dojdou slova, tím spíš pokud se zkombinuje s podobným zaklínadlem, a to: "Jsi nevděčná..." Zvlášť v poslední době ale vidím, že to s tím vracením asi tak jednoznačné a hlavně jednoduché nebude.
Začněme u babičky, která zemřela před šesti lety. Tahle "dobrá duše" bohužel nevědomky svou touhou zavděčit se všem napáchala víc škody než užitku. Všechny její děti, tedy i ty nevlastní (ačkoliv se právě s nevlastním strejdou a jeho manželkou stýkám víc, než jsem se stýkala s vlastním), se s důsledky její neefektivní obětavosti svým způsobem potýkají dodnes.
V případě mého otce se právě onen zmíněný bumerang projevil dokonale. Podobně jako ho upozaďovala jeho matka, se on podobně chová ke mně, což mu skutečně vracím někdy dost nevybíravým chováním a než bych se stačila omluvit, následuje ona příšerná věta, že mi to zase vrátí moje děti. Pravého důvodu, proč se právě on cítí jako ten "ublíženější" sourozenec, jsem se nedopátrala. Vlastní strejda Jarda se totiž narodil o šest let dříve, což absolutně neodpovídá tomu, že by snad měl být otec princátkem svrženým z trůnu. Ponechme ale tyto domněnky stranou. Shodou okolností mám totiž i druhého (nevlastního) strejdu Jardu (že by babička byla zamilovaná právě to tohoto libozvučně znějícího jména? Stejně tak se totiž jmenuje i můj nevlastní děda, babiččin druhý manžel).
Bohužel, tady už veškerá legrace končí. Rozvod znamenal v té době jistě pro ženu ještě větší stigma než dnes. S tím zcela logicky souviselo i vystupňování výše zmíněného, čímž se babička dostala do bludného kruhu, ze kterého se až do konce života nevymotala. Tím spíš, že se takto nestarala jen o rodinu, ale někdy podle hesla bližší košile než kabát i o spoustu pochybných známých, kteří její ochotu zneužívali. Otec o ni pečoval, ovšem s nedostatkem úcty k ní jako ke člověku. Co má ale kdo komu vracet a co se jednou eventuálně může vrátit mě? Až do své první praxe v nemocnici jsem to stejně nechápala.
"Připravte svoje pacienty na vizitu, jo a vy si vezměte ještě jedničku…" Tak zněl příkaz sestřičky a já se mírně váhavým krokem vydala na nadstandard. Na šestém patře, kde jsem sloužila, byly hospitalizované ženy, ale v tomto pokoji právě kvůli nadstandardu muž. O pocitech, jaké jsem měla už po vstupu do pokoje, samozřejmě pomlčím, nebo lépe shrnu je do jediného slova smíšené. Mé zkušenější kolegyně mě poučily, že se téměř všichni starší pánové ptají: "Sestři, odkud jste?" Asi čekají, že uslyší jméno města, kde byli na vojně nebo tam mají příbuzné. V tomto případě B bylo správně, pán se pochlubil, že u nás na soutoku Labe s Orlicí jeho syn pracuje dokonce jako univerzitní profesor.
Znáte ty dny, kdy je vám do pláče? Ráno jsem se dozvěděla při hlášení, že pán pojede do hospice. To mě kupodivu ze začátku nijak zvlášť nerozhodilo. Poté ale přišly ranní práce, které zkrátka neodsýpaly, jak měly, což se projevilo na náladě všech zdravotníků, a tak jsem byla už kolem poledne vyčerpaná, jako kdybych už měla za sebou dvanáctku. Vešla jsem na sesternu a vtom…
Hm, cítím jakousi příjemnou vůni. Pánský parfém. Že by stejná vůně jakou používá přítel? Ve dveřích se objevil charismatický chlápek asi kolem třicítky. Vidím ho tu poprvé. Vede někoho na příjem? Jde na návštěvu? Na tomto místě by se nádherně vyjímala dokonale propracovaná charakteristika jeho postavy, ale zkrátím to. Nejsem na starší, ale v tu chvíli jsem málem zapomněla, co jsem vlastně chtěla. "Sestřičky, rád bych zaplatil za tátu…" Sakra, ten tón hlasu a ta gesta přece znám! Přejel mi mráz po zádech. Jako bych cítila nutkání říct mu: "Váš táta je na vás pyšný, vypravoval mi o vás". Neřekla. Už ho nejspíš víckrát neuvidím. To však nemusí platit o jeho dceři potažmo vnučce mého prvního mužského pacienta. Shodou okolností jsem se před pár dny oklikou dozvěděla, že stejně jako já studovala obor Všeobecná sestra, což mě koneckonců inspirovalo k napsání tohoto článku.
Zdá se vám, že tento příběh s nějakým "vracením" vůbec nesouvisí? Pak máte v jistém smyslu pravdu. Představuje totiž spíš paralelu k tomu, co jsem zažila na vlastní kůži a zformovalo můj pohled na péči o rodiče respektive prarodiče. Netroufnu si soudit, nakolik jsem si ho právě do jedné z epizod v seriálu zvaném praxe promítla, proto ačkoliv to tak nevypadá, ani nesoudím jeho aktéry. Spíš mě vedl k úvaze, která mě až vyděsila. Jak to asi bude vypadat, jestli dopadnou naši stejně a budu (případně nebudu) se o ně jednou starat já?
Co když je prostě někam šoupnu nebo se v terminálním stavu prostě ocitnou v nemocnici a zaplatím peníze za pobyt v daném zařízení, abych neměla výčitky, že jsem neudělala vůbec nic? Budu snad o ně pečovat sama? Jak? Jako kdyby byli jedni z řady mých pacientů nebo je budu devalvovat a ještě se jim za zády smát? Přeruším snad s nimi veškerý kontakt a pak už se jen dozvím, kde mají hrob? Najednou to můžu být já, kdo bude mít jejich osud ve svých rukou, podobně jako si oni mohli se mnou dělat, co chtěli. To já budu možná další na řadě, kdo bude držet ten pomyslný bumerang, ne moje děti! Ty totiž budou mít stejně nebezpečnou zbraň v ruce tehdy, když jimi budu manipulovat, citově zanedbávat, urážet nebo jim jinak ubližovat. Pokud se tak skutečně stane, ráda bych, aby mě na to někdo důrazně upozornil.

Zmizelá z pokoje č.9

10. července 2011 v 23:06 | já |  Moje psaní
Letní slunce ozařovalo ošetřovnu a já chystala léky, dopolední mazání, kontrolovala jsem ordinace, které mi v chorobopisech právě donesl náš nový lékař. Byl docela příjemný, mladý a dalo se s ním prohodit i několik slov. Právě po víkendové službě se chystal na dovolenou, tak jsme si chvíli vyprávěli, kam, že pojede a co bude dělat. Sobotní dopoledne se zvolna blížilo k desáté hodině a já se chystala projít pokoje, rozdat léky a nakapat kapky, udělat převazy a vyměnit infuzní láhve. Dětský pokoj se otřásal polštářovou bitvou a maminy, které byly s dětmi na pokoji, měly plné ruce práce své ratolesti uklidnit. Na tomhle pokoji jsem byla hned hotová, vyměnila jsem dva okluzory, jedné holčindě jsem namazala oči a pokračovala jsem dál. Uklizečka postupovala přede mnou a uklízela pokoje, vysypávala koše a hlásila mi stav pacientů slovy- "Sestři, tam ani nechoďte, to víte chlapi jsou zase venku na kuřácké, já vám je za chvíli pošlu".
Bábinky na pooperačním pokoji byly dnes velmi klidné, asi se těšily na odpolední návštěvy a tak spořádaně spolykaly léky, nechaly si píchnout injekce, upravit postel a spokojeně odpočívaly.
Dveře pokoje č. 9 byly pootevřené, a tak jsem do nich jenom zlehka dloubla loktem a vešla dovnitř. Postel v tomto našem jediném jednolůžkovém pokoji byla prázdná a jen zlehka poodkrytá deka prozrazovala, že pokoj má svého obyvatele. Ve váze mezi okny se červenaly krásné růže, na stolku stál stojánek s fotografiemi dvou rozesmátých tváří. To přece není možné, kam se Lucka, jediná obyvatelka devítky, jenom poděla. Byla odkázána na vozík, bez něhož se nikam sama nedostala. Ten však stál opuštěně u dveří do sprchy a dívka nikde!
Polilo mě horko a já vyděšeně zakřičela na uklizečku, neviděla-li někde naši Lucku. Ne, nikdo ji dneska nezahlédl ani očkem. Chlapi, kteří měli pokoj hned vedle, ji zahlédli, jak jela ráno před šestou do sprch a oni si šli na první ranní cigaretku postranním vchodem, který byl po celou noc zamčen a byli to právě oni, kdo ho odemkl.
Nenapadlo mě nic jiného, než prolétnout sprchy, nahlédnout do společných klozetů, proběhnout zbylé pokoje, holka nikde. Mobilní telefony ještě nebyly, a tak jsem si rychle objednala na telefonní ústředně hovor s Renatou, kterou jsem ráno vystřídala. Trvalo to chvíli, než telefon Renču vzbudil a ona ospalá a nechápající blekotala něco o tom, že ranní léky Lucce dávala a dokonce ji převlékala noční košili, jelikož se v noci hodně potila. Když před koncem směny procházela pokoje, seděla Lucie u stolečku a malovala si černé linky kolem očí. Jenom ji překvapilo, že zrovna dneska už byla vzhůru a činná. Jinak jsme ji musely budit k vizitě i ke snídani.
Ve dveřích se objevil náš pan doktor a nechápavě poslouchal náš hovor. Bála jsem se mu říct o ztrátě pacientky, ale musela jsem! Strachem se mi chvěl hlas a měla jsem na krajíčku. Chvíli mlčel a nic neříkal, pak vzal do ruky telefon a chtěl spojit s SNB (policie), kam po několika jejich dotazech nahlásil zmizení nechodící pacientky. Čas se neuvěřitelně vlekl, a když jsem uslyšela zvonit výtah, kterým přijížděl oběd, dala jsem se proto do jeho rozdávání. Celou dobu jsem po očku pozorovala vchodové dveře, kdy se v nich objeví uniformovaní příslušníci, kteří nás budou vyslýchat a možná nás i obviní z nedbalosti.
Pod otevřenými okny zaskřípalo auto a mě se roztřásla kolena. Uslyšela jsem několikeré kroky a strach dosáhl vrcholu, Už jsou tady! Teď si to odskáčeme!
Lítačky se otevřely a na malinkatou chvíli se nic nedělo, pak se objevily špičky pánských bot, černé nohavice a nad nimi něco zářivě bílého. V náručí vysokého mládence si hověla naše Lucie celá v bílém, za nimi pán s velkou krabicí a Lucčina matka. Všichni rozesmátí a ve svátečním.
Pochopili jsme, co se vlastně stalo! Lucka, která o připravované svatbě nic nevěděla, se měla jenom ráno připravit, namalovat a čekat návštěvu. Ta přišla v momentě, kdy jsme si s Renatou předávaly za rohem v pokojíčku službu a ostatní pacienti byli ještě zaneprázdněni ranní hygienou. Stejně jako ji teď přinesl, ji také ráno odnesl, takže si nikdo ničeho nevšiml.
Krásný a sluneční svatební den si Lucka odbyla v náručí svého muže, který ji dokonce i do obřadní síně nesl na rukou. Oslavili jsme všechno, jak se patří, dokonce jsme sehnali i svatební dar, takže když jsem večer odcházela ze služby, opouštěla jsem několik svatebčanů, kteří ještě seděli v pokoji č. 9.
Jak Lucčino manželství dopadlo, nevím, jen doufám, že ji manžel nosí na rukou dodnes.

Mandolína kapitána Corelliho

9. července 2011 v 20:41 | Režie: J. Madden |  Co se mi líbí
Režie: J. Madden
Hrají: P. Cruzová, N. Cage, Ch. Bale
Romantický válečný film USA (2001). Píše se rok 1940 a na řeckém ostrově Kefalonie žije doktor Iannis se svou krásnou dcerou Pelagií. Ta se i přes nenávist, kterou hrdí Řekové chovají vůči Italům, na první pohled zamiluje do vynikajícího hráče na mandolínu a milovníka opery Antonia Corelliho, mladého kapitána dělostřeleckého pluku, který přijel ostrov obsadit. Válka však ještě neřekla poslední slovo. (124 min)

Je rok 1940 a na řeckém ostrově Kefalonie žije doktor Iannis se svou krásnou dcerou Pelagií, která se také chce stát lékařkou. Pelagia miluje mladého vesničana Mandrase, přestože ji otec varuje, že se k sobě nehodí. Mladíci z vesnice odcházejí do války do sousední Albánie a hlásí se i Mandras. Ještě předtím se oba mladí lidé zasnoubí… Pelagia píše milému dlouhé dopisy, na které ale nikdy nedostane odpověď. Když Řekové zvítězí nad Italy v Albánii, Hitler chystá velký protiútok. Mussoliniho armáda získává kontrolu nad jihem řeckého území. Do vesnice přijíždí pluk dělostřelců, jemuž velí mladý kapitán Antonio Corelli, vynikající hráč na mandolínu a velký milovník opery. Hrdí Řekové se ale Italům, které v Albánii porazili, nechtějí vzdát, a proto je přivolána i německá posádka v čele s kapitánem Weberem. Zatímco doktor Iannis dostává příkaz, aby kapitána Corelliho ubytoval ve svém domě, vrací se zraněný Mandras. Teprve teď se Pelagia dozvídá, proč na její dopisy nikdy neodpověděl: neumí totiž číst ani psát. Avšak dívčiny city se mezitím změnily: ona i Corelli se do sebe od prvního okamžiku zamilovali, přestože Pelagia se citu zprvu silně bránila. Mandras brzy nato opět odchází, tentokrát do hor k partyzánům… Kapitán Corelli, jemuž se zdá, že v doktorově domě není vítán, se nakonec stěhuje jinam, ale on a Pelagia jsou k sobě neodolatelně přitahováni. Na vesnické slavnosti vidí Corelli Pelagii tančit a zcela propadne jejímu kouzlu. Skládá pro ni píseň a přede všemi jí hraje na mandolínu… Pelagia nakonec přestane bojovat: Corelli je její láska, a když se jí otec ptá, jestli cítí, že ho bude milovat i tehdy, až přejde první zamilovanost, bez váhání odpoví ano. Stávají se milenci. Mezitím se Mandras opět vrací do vesnice a pochopí, že Pelagia už ho nemiluje. Chce, aby mu sjednala schůzku s Corellim, jehož žádá o zbraně, které Řekové nutně potřebují pro partyzánský osvobozenecký boj. Corelli odmítá… Mezitím se situace na frontě znatelně mění: Italové kapitulují, Němci obsazují Řím. Na ostrov jsou vyslány německé jednotky, které mají Italy odzbrojit a nechat je odjet domů. Taková je oficiální verze. Corelli se ale dozví, že jsou Italové odváženi nikoli do Itálie, ale do zajateckých táborů. Tehdy se rozhodne, že se přidá na stranu partyzánů a poskytne jim vojenskou pomoc v boji proti Němcům… Na ostrově vypuknou krvavé boje, do nichž zasáhnou německá letadla. Italové jsou zajati a odvezeni na odlehlé místo, kde mají být postříleni. Kapitán Weber je zděšený: až dosud považoval Corelliho za svého kamaráda a rád poslouchal jeho hru na mandolínu. Přesto ale musí přihlížet popravě svých nedávných spojenců. Corelliho vlastním tělem chrání Carlo, který to slíbil Pelagii, a tak se stane, že je kapitán jen těžce zraněn. Weber má rozkaz všechny umírající postřílet, ale přestože vidí, že Corelli žije, nenajde odvahu to v jeho případě udělat. Kapitána najde Mandras a dopraví ho k doktorovi, který ho spolu s Pelagií vyléčí. Pak mu také pomůže utéct... Pelagia zůstává sama, jen s otcem a malou Lemoni, dcerkou zastřelené venkovanky… Je rok 1947 a život se vrací do starých kolejí. Pelagia ošetřuje nemocné, ale doktor ví, že stále vzpomíná na Corelliho. Napíše mu tedy dopis krátce předtím, než celou vesnici a část ostrova postihne velké zemětřesení…
Zítra tento nádherný film vysílá televize Prima, všem jej doporučuji! Je nádherný.

Něco z archívu

8. července 2011 v 22:49 | já |  Fotografie
Trocha štěstí!

Kostel z trochu jiné strany.
Letní koupání.

Naše město zase jinak.
Když je potřeba tak přiletí!


V zahrádce je večer zima

7. července 2011 v 13:28 | já |  Moje psaní
Naproti našeho domu je restaurace, do níž občas zajdu s kamarádkami nebo při příležitosti oslav narozenin.
O prodlouženém víkendu jsme měli doma milou návštěvu, a tak jsme se vypravili na něco dobrého.
Sluníčko svítilo, nebylo ještě ani osm hodin, a když jsme se usadili k objednanému stolu, zdálo se nám v místnosti příliš horko.
Krásné posezení v zahrádce pod slunečníky nás vylákalo ven, a tak jsme se stěhovali poprvé. Servírka ochotně přinesla objednané ven a my se dali do hodování. Najednou se odněkud zvedl studený proud vzduchu a zamířil si to rovnou na nás. Brrr!
Když jsme pochopili, že na nás míří ventilátor odsávající vzduch z interiéru, začali jsme pochybovat o správnosti svého činu. Při jídle nám táhlo za krk a na nohy, nebylo to příjemné. Jako jediná jsem si vzala pouze krátký rukáv, proto jsem odkráčela domů pro svetr. Pak mě napadlo vzít děvčatům deku, aby si ji položily přes nohy, jako jsme to dělávali v letním kině.
Ostatní hosté se na nás dívali a přemýšleli, zda je deka naše, nebo se v restauraci dá na studené posezení venku zapůjčit.
Objednaná jídla i pití byla dobrá, nálada dobrá, jen ta zima byla k nevydržení. Nepomohlo ani vnitřní vytápění, o něž jsme se všichni poctivě snažili. Po nějaké hodině se ostatní hosté, sedící ve venkovní zahrádce v zimních bundách, začali vracet dovnitř.
Proto jsme se vrátili také ke stále ještě rezervovanému stolu. Tak jsme se stěhovali podruhé. Uvnitř bylo jako v pohádce, teploučko a příjemně.
Večer se vydařil, nakonec všechno dopadlo dobře. Jenom stále nechápeme, proč je červencová noc tak chladná, když má patřit k těm nejteplejším!










Nezdařený výlet

6. července 2011 v 20:26 | já |  Moje psaní
Na zastávce se tlačil dav lidí, všichni napjatě pozorovali, kdy už se konečně na konci ulice objeví autobus. Nepršelo, ani nepálilo sluníčko, ale lidé byli netrpěliví, čekal je celodenní maraton na jejich vytoužené pouti.
Konečně!
Dav vzrušeně zašuměl a trochu se pohnul. Skupinka stojící nedaleko se začala tlačit na ty vepředu a nastal tzv. pres. Když autobus zastavil a otevřel dveře, zavolal zevnitř řidič své tradiční pozvání - "Račte vstoupit do té boudy...!!"
Postarší muž se slunečními brýlemi na čele se ohradil, že si připadá jako v cirkuse, potlačil paní před sebou a oba zmizeli uvnitř. Přes skla bylo vidět, jak si vybírají místo k sezení. Dav se pohnul směrem k otevřeným dveřím a mladší s dětmi za krkem nebo v náručí, tlačili před sebou ty starší. Uprostřed davu došlo ke strkanici a křiku. Nějaký odvážlivec se snažil dostat do autobusu kočárek. Nepodařilo se, odstrčili ho mimo a s křikem komentovali jeho pokus. Stál tam bezradně s prázdným kočárkem a ukazoval něco manželce, jíž se už podařilo prodrat i s dítětem dovnitř. Ona tam a on s kočárkem venku, okénkem ji ještě podal dětskou lahvičku a tašku s plenami. Dav se zatím cpal a tlačil, až byl autobus plný. Dveře se zavřely a vůz se rozjel.
Na zastávce zůstalo asi 20 lidí a s nimi onen tatínek. Chvíli čekal a přemýšlel, co udělá. Pohled na jízdní řád ho nepotěšil, další autobus má jet až po hodině! Znechuceně mávl rukou, rozhlédl se kolem sebe a bylo mu jasné, jak to vyřeší. Vzal kočárek a pomalými kroky se loudal k parkovišti. Otevřel kufr vozu a opatrně tam kočárek zastrčil, držadlo zpočátku trčelo ven, pak si dalo říct a zmizelo za zavřenými dvířky. Pohledem překontroloval situaci, a když viděl, že zbytek lidí na zastávce se rozešel, zamířil k restauraci.
Prošla jsem hřbitovem, a právě když jsem vycházela boční branou, dojížděl autobus a z něj s dítětem na ruce vysedala mladá žena. Zdála se uplakaná a rozhlížela se kolem sebe. Hledala kočárek i partnera, uviděla jej u stolečku v zahrádce restaurace u parkoviště. Obličej jí zrudl a ona si neodpustila křik. Začala nahlas volat jméno onoho nešťastníka, který seděl u točeného piva. Chvíli jsem se zvědavostí sobě vlastní pozorovala, jak naštvaná cupitá přes cestu a parčík. Mladík ji uviděl a vyskočil se židle, tak rychle, až mi to připadlo k smíchu. Čekala jsem, že spolu vezmou kočárek a postaví se opět na zastávku, kam už směřovali další lidé. Spletla jsem se, strčila mu do náruče teď už plačící dítě a sedla ke stolečku. Opět stál a nerozhodně přemítal, co dál. Když se nehýbala, vydal se k autu, dítě strčil do kočárku, vyndal jej ven a houpavým krokem vykročil po chodníku. Někam pryč od nepříjemné dívky, která ještě i teď vykřikovala něco jeho směrem. Takhle si jejich výlet jistě nepředstavoval, dítě se pomaloučku uklidnilo a asi usnulo. Ještě několik kroků, ještě pár kroků s kočárkem a pak se vracel k sedící dívce. Zastavil pod slunečníkem, kočárek zabrzdil a přisedl ke stolečku, u něhož už jeho dívka vesele zapřádala hovor s ostatními sedícími. Jak dlouho je nechalodítě spát, nevím. Pomaloučku jsem se vracela domů.
Takhle asi skončil výlet do přírody pro jednu trojici. Mohl být pěkný, nebýt návalu v autobuse. Tak snad někdy příště! Venku se přece tak dobře spí!

Pepíček nezklame!

5. července 2011 v 17:42 Anekdoty

Pepíček a žloutenka
Pepíček se ve škole chlubí učitelce, že jeho sestra má žloutenku. Učitelka ho pošle domů, aby to děti nedostaly. Za týden ho potká a ptá se.
"Tak co, Pepíčku, jak se daří sestře?"
"Jó, to já nevím, paní učitelko. To víte, než sem dojde z Austrálie další dopis, tak to chvíli potrvá..."


Pepíček kupuje prezervativy
Pepíček přijde do lékárny a ptá se: Máte prezervativy?
Tak zaprvé, povídá rozzlobená magistra, prezervativy nejsou pro děti a za druhé, řekni tatínkovi, ať přijde sám a vybere si podle velikosti.
Tak zaprvé, povídá Pepíček, prezervativy nejsou pro děti, ale proti dětem, a za druhé nebudu tatínkovi nic říkat, protože do lázní jede máma a ještě neví, jaká bude velikost.


Pepíček dojde pozdě do školy
Pepíček přijde pozdě do školy a omlouvá se: "Promiňte, já jsem se opozdil, protože jeden pán na autobusové zastávce ztratil desetikorunu."
"A ty jsi mu ji pomáhal hledat?"
"Ne, já jsem na ní stál !!"


Pepíček se hlásil
Pepíček říká tatínkovi: "Tati, dnes jsem se jako jediný hlásil!"
"Jo? A na co se paní učitelka ptala?"
"Kdo nemá domácí úkol ..."


Pepíček v tramvaji
Malý Pepíček jede v tramvaji. Paní, sedící vedle, ho pohladí po hlavě a pochválí, že je hezký chlapeček.
Pepíček se jí zeptá, zda má doma taky takového chlapečka.
Pani se začervená a smutně konstatuje, že jí čáp žádného nepřinesl.
"A máte alespoň holčičku?" ptá se opět Pepíček.
"Ne, vrána mi žádnou nepřinesla."
Pepíček se chvilku zamyslí a pak se nevinně zeptá: "A s jiným ptákem jste to nezkusila?"

Pepíček ve škole
Paní učitelka se ptá dětí ve škole, čím je tatínek, načež Pepíček odpovídá: "Můj tatínek je prostitut." Pani učitelka říká: "Jak jsi na to přišel Pepíčku?" "Prosím on když jde ráno do práce, tak říká - tak už jdu zase do toho bordelu a maminka říká - jo, jo, kdyby ty kurvy alespoň víc platily."

Pepíček…
Jde tatínek s malým Pepíčkem na procházku a potkají cizího pána. Pepíček ho vzorně pozdraví, pán odpoví, a když zajde, tak se tatínek zvědavě ptá: "Ty toho pána znáš?" Pepíček odpoví: "Ano, to je pán z ochrany ovzduší." Tatínek se ptá: "A jak to víš?" Pepíček: "No, on k nám chodí, vždycky když nejsi doma a ptá se maminky, jestli je čistý vzduch."

Princezna lidských srdcí

4. července 2011 v 23:53 | Panovníci. cz |  Co jsem četla jinde!
Luisa Pruská se narodila 10.3.1776 jako dcera vévody z Mecklenburg-Strelitzu a princezny z Essen Darmstadtu.

Po matčině smrti Luisa vyrůstala u babičky a později u své starší sestry, vévodkyně ze Sachsen-Hildburghausenu.

Se sestrou Friederikou se ve Frankfurtu seznámila s Bedřichem - Vilémem Pruským. Princ se rozhodoval mezi oběma sestrami a nakonec se rozhodl pro veselou Luisu. Jeho bratr Ludvík si vzal Friederiku.

V roce 1793 o Vánocích se slavila dvojitá svatba. Berlín zajistil účastníkům velkolepé přijetí.

Luisa přivedla na svět deset dětí, přežilo jich sedm, mezi nimi pozdější král Bedřich - Vilém lV. a první německý císař Vilém l.

Luisa byla líbezná a krásná. Svou upřímností a dobrým srdcem si získala sympatie všech, kdo ji poznali.

V roce 1797 se Bedřich - Vilém stal králem. Luisa dál bydlela v paláci pro korunní prince. Ona i král dávali přednost skromnému životu. Bedřich - Vilém oceňoval čistotu, pořádek a spořivost.

Luisa měla vždy problémy s pravopisem a dvorskou etikou, snažila se rozvíjet svůj smysl pro společenský život. Oblékala se podle poslední řecké módy.

V té době byla politika velmi složitá. Nejprve vypukla válka v Polsku a poté Napoleon uváděl celou mapu Evropy ve zmatek.

Luisa se na četných cestách s manželem stala dobrým duchem Pruska. Zažila prohrané bitevní porážky u Jeny a Auerstedtu, Královská rodina musela uprchnou do Memelu.

V roce 1807 vedla Luisa velmi odvážný rozhovor s Napoleonem, Prusko ale muselo tvrdé podmínky přijmout. V těchto těžkých dobách projevila Luisa intenzivní zájem o politiku.

Královna Luisa Pruská zemřela 19.7.1810.

Nejen princezna Diana byla tedy nazývána královnou lidských srdcí.
Soubor:Tassaert-Luise.jpg

Ferda mravenec

3. července 2011 v 22:15 | já |  Váže se k dnešnímu datu
Jedna z nejmilejších pohádkových postaviček mého dětství - mravenec Ferda s puntíkovanou mašlí na krku.
Jeho příběhy jsem hltala, obrázky milovala. Myslím si, že jsem nebyla sama.
Co však víme o jeho duchovním otci - Ondřeji Sekorovi?

Načítám obrázek
Narodil se v Králově Poli u Brna (dnes část Brna). Otec, odborný učitel, zemřel, když budoucímu spisovateli bylo sedm let. Ondřej byl třetí ze šesti sourozenců. Studoval na obecné škole v Králově Poli a na gymnáziích nejprve v Brně, po přestěhování roku 1913 ve Vyškově. Sbíral motýly a brouky, sportoval, hodně četl a rád kreslil. Koncem 1. světové války byl odveden jako jednoroční dobrovolník do armády do Vídně. Maturoval proto až po válce (1919). Studoval práva v Brně, studia po nepovedené státnici zanechal.

Od roku 1921 pracoval jako sportovní referent a kreslíř v brněnských Lidových novinách (přijal ho šéfredaktor Vladimír Šindler). V letech 1923 a 1927 (nebo 1928) byl redakcí vyslán do Paříže. V roce 1927 (nebo 1928) se i s redakcí přestěhoval do Prahy, v letech 1927-1941 redigoval Dětský koutek. Protože jeho manželka byla židovského původu, musel svou práci opustit.
Založil a redigoval časopis Sport. Jako ferdovský všeuměl věnoval část svého nadšení i hudbě. Všeobecně je považován za
zakladatele československého ragby.
Ferda Mravenec se poprvé objevil na stránkách Lidových novin v lednu 1933 jako postava kresleného seriálu pro dospělé, v roce 1935 k němu přibyl i brouk Pytlík. V roce 1936 vyšla první Sekorova knížka pro děti, Ferda Mravenec.

Načítám obrázek