Letní slunce ozařovalo ošetřovnu a já chystala léky, dopolední mazání, kontrolovala jsem ordinace, které mi v chorobopisech právě donesl náš nový lékař. Byl docela příjemný, mladý a dalo se s ním prohodit i několik slov. Právě po víkendové službě se chystal na dovolenou, tak jsme si chvíli vyprávěli, kam, že pojede a co bude dělat. Sobotní dopoledne se zvolna blížilo k desáté hodině a já se chystala projít pokoje, rozdat léky a nakapat kapky, udělat převazy a vyměnit infuzní láhve. Dětský pokoj se otřásal polštářovou bitvou a maminy, které byly s dětmi na pokoji, měly plné ruce práce své ratolesti uklidnit. Na tomhle pokoji jsem byla hned hotová, vyměnila jsem dva okluzory, jedné holčindě jsem namazala oči a pokračovala jsem dál. Uklizečka postupovala přede mnou a uklízela pokoje, vysypávala koše a hlásila mi stav pacientů slovy- "Sestři, tam ani nechoďte, to víte chlapi jsou zase venku na kuřácké, já vám je za chvíli pošlu".
Bábinky na pooperačním pokoji byly dnes velmi klidné, asi se těšily na odpolední návštěvy a tak spořádaně spolykaly léky, nechaly si píchnout injekce, upravit postel a spokojeně odpočívaly.
Dveře pokoje č. 9 byly pootevřené, a tak jsem do nich jenom zlehka dloubla loktem a vešla dovnitř. Postel v tomto našem jediném jednolůžkovém pokoji byla prázdná a jen zlehka poodkrytá deka prozrazovala, že pokoj má svého obyvatele. Ve váze mezi okny se červenaly krásné růže, na stolku stál stojánek s fotografiemi dvou rozesmátých tváří. To přece není možné, kam se Lucka, jediná obyvatelka devítky, jenom poděla. Byla odkázána na vozík, bez něhož se nikam sama nedostala. Ten však stál opuštěně u dveří do sprchy a dívka nikde!
Polilo mě horko a já vyděšeně zakřičela na uklizečku, neviděla-li někde naši Lucku. Ne, nikdo ji dneska nezahlédl ani očkem. Chlapi, kteří měli pokoj hned vedle, ji zahlédli, jak jela ráno před šestou do sprch a oni si šli na první ranní cigaretku postranním vchodem, který byl po celou noc zamčen a byli to právě oni, kdo ho odemkl.
Nenapadlo mě nic jiného, než prolétnout sprchy, nahlédnout do společných klozetů, proběhnout zbylé pokoje, holka nikde. Mobilní telefony ještě nebyly, a tak jsem si rychle objednala na telefonní ústředně hovor s Renatou, kterou jsem ráno vystřídala. Trvalo to chvíli, než telefon Renču vzbudil a ona ospalá a nechápající blekotala něco o tom, že ranní léky Lucce dávala a dokonce ji převlékala noční košili, jelikož se v noci hodně potila. Když před koncem směny procházela pokoje, seděla Lucie u stolečku a malovala si černé linky kolem očí. Jenom ji překvapilo, že zrovna dneska už byla vzhůru a činná. Jinak jsme ji musely budit k vizitě i ke snídani.
Ve dveřích se objevil náš pan doktor a nechápavě poslouchal náš hovor. Bála jsem se mu říct o ztrátě pacientky, ale musela jsem! Strachem se mi chvěl hlas a měla jsem na krajíčku. Chvíli mlčel a nic neříkal, pak vzal do ruky telefon a chtěl spojit s SNB (policie), kam po několika jejich dotazech nahlásil zmizení nechodící pacientky. Čas se neuvěřitelně vlekl, a když jsem uslyšela zvonit výtah, kterým přijížděl oběd, dala jsem se proto do jeho rozdávání. Celou dobu jsem po očku pozorovala vchodové dveře, kdy se v nich objeví uniformovaní příslušníci, kteří nás budou vyslýchat a možná nás i obviní z nedbalosti.
Pod otevřenými okny zaskřípalo auto a mě se roztřásla kolena. Uslyšela jsem několikeré kroky a strach dosáhl vrcholu, Už jsou tady! Teď si to odskáčeme!
Lítačky se otevřely a na malinkatou chvíli se nic nedělo, pak se objevily špičky pánských bot, černé nohavice a nad nimi něco zářivě bílého. V náručí vysokého mládence si hověla naše Lucie celá v bílém, za nimi pán s velkou krabicí a Lucčina matka. Všichni rozesmátí a ve svátečním.
Pochopili jsme, co se vlastně stalo! Lucka, která o připravované svatbě nic nevěděla, se měla jenom ráno připravit, namalovat a čekat návštěvu. Ta přišla v momentě, kdy jsme si s Renatou předávaly za rohem v pokojíčku službu a ostatní pacienti byli ještě zaneprázdněni ranní hygienou. Stejně jako ji teď přinesl, ji také ráno odnesl, takže si nikdo ničeho nevšiml.
Krásný a sluneční svatební den si Lucka odbyla v náručí svého muže, který ji dokonce i do obřadní síně nesl na rukou. Oslavili jsme všechno, jak se patří, dokonce jsme sehnali i svatební dar, takže když jsem večer odcházela ze služby, opouštěla jsem několik svatebčanů, kteří ještě seděli v pokoji č. 9.
Jak Lucčino manželství dopadlo, nevím, jen doufám, že ji manžel nosí na rukou dodnes.