Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2011

Jak také prožít prázdniny

30. července 2011 v 23:54 | já |  Moje psaní
Je léto, prázdniny v plném proudu, počasí pod psa a letní hudební festivaly v našem okolí se ruší jeden za druhým.
Sousedka odjela před několika dny na dovolenou se dvěma dětmi, nakládali do auta surfovací prkna, kola, několik kempingových židlí, stany, míče a spoustu drobností na ukrácení volného času. Auto mají velké, tak nakládání nebyl žádný problém. Děti natěšeně pobíhaly kolem a ochotně snášely jednotlivé tašky. Seděla jsem na balkoně a sledovala jejich odjezd. Kam jeli, nevím, ale pokud nejsou někde u moře, tak se jim asi dovolená nevydařila. Dovedu si docela dobře přestavit jejich šestnáctiletou dceru, jak někde v deštěm provlhlém kempu otráveně posedává a nemá co dělat. Pamatuji si to z vlastní zkušenosti.
Všude jsou plakáty na různé prázdninové akce, ale den co den se na nich objevují přelepky - Nekoná se! Zrušeno z důvodu počasí! - apod. Ještě, že jsme země hradů a zámků, muzeí a výstav. Stačí se jenom rozhlídnout a vybrat si. Vím, v létě se má koupat, ležet na sluníčku a chodit po lese, jenomže letos to jaksi nejde! Proto je třeba najít pro děti náhradní zábavu, je to těžké, ale určitě si lze vybrat.
Počasí neporučíme, ale dovolenou si můžeme užít jinak a možná také zajímavě.
Proto vzhůru na výstavu - třeba tuhle -


Lék na trápení

29. července 2011 v 23:47 | já |  Fotografie

Nejlepším lékem na trápení je udělat si radost. Já si udělala radost a živou. Koupili jsme Elince kamaráda - Uchiho.



Určitě bude zase líp!

28. července 2011 v 21:50 | já |  Moje psaní
Myslela jsem, že už je konec všeho trápení a budeme konečně užívat spokojených dnů. Dnešní den mi dal velkou ránu ze strany, odkud jsem to už nečekala. Celý den chodím, přemýšlím, kombinuji, ale nic kloudného mě nenapadá. Nejsem zvyklá na naříkání, nikdy se mu nepoddávám, ale někdy to na člověka dolehne jako těžká deka.
Ani to počasí nedopřeje člověku trochu toho světlejšího vidění, pořád jenom prší a prší. Odpoledne dokonce bouřilo a nedalo se jít na zahradu.
Dala jsem se do pečení, nachystala si bramborové těsto na knedlíky, oprala, uklidila a pořád jsem nebyla sama se sebou spokojena. Dopolední návštěva lékaře, který potvrdil mé zdraví přiměřené věku, mě sice trochu uklidnila, ale i tak.
A pak se to stalo! Usnula jsem a spala skoro dvě hodiny jen tak posazená v křesle!
Probuzení bylo pozvolné a já zjistila, že špatná nálada, starosti a problémy jsou ty tam. Eliška, stočená do klubíčka, spí ve svém okousaném pelíšku, polovička usnul u TV a mě je docela fajn. K dobré náladě přispěly písničky, které jsem si pustila do sluchátek.
Však ono nějak bude, nějak všechno dopadne, proč si s tím zatěžovat hlavu, no ne?
A zítra si udělám program na srpen - asi na pár dnů odjedu někam na návštěvu, načerpat nové zážitky a síly. Jak říká klasik
- Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!
Určitě se všechno zase v dobré obrátí!

Co čekají ženy od mužů!

27. července 2011 v 12:30 | došlo emailem |  Zaujalo mě
Požadavky žen kladené na muže (22 let)
1. Hezký
2. Šaramantní
3. Finančně zabezpečený
4. Umí naslouchat
5. Duchaplný
6. Dobře stavěný
7. Dobře se obléká
8. Dokáže ocenit jemné věci
9. Plný zajímavých překvapení
10. Vynalézavý, romantický milenec

Požadavky žen kladené na muže (revize, 32 let)
1. Pěkný na pohled (vlasy výhodou)
2. Otevírá dveře u auta, přidržuje židle
3. Má dost peněz na pěknou večeři
4. Víc poslouchá, než mluví
5. Směje se mým vtipům
6. Nosí nákupní tašku bez výmluv
7. Má nejméně jednu kravatu
8. Ocení dobré domácí jídlo
9. Pamatuje si narozeniny a výročí
10. Je romantický aspoň jednou týdně

Požadavky žen kladené na muže (revize, 42 let)
1. Není příliš ošklivý (pleš je OK)
2. Neodjede, dokud nenastoupím do auta
3. Neochvějně pracuje, občas mě vezme na večeři
4. Přikyvuje, když mluvím
5. Většinou dokáže sledovat myšlenkovou linii vtipu
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby dokázal přestavět nábytek
7. Nosí dost dlouhé tričko, aby zakrylo břicho
8. Nekupuje šampaňské se šroubovacím víčkem
9. Sundává prkýnko na záchodě
10. Skoro každý víkend se holí

Požadavky žen kladené na muže (revize, 52 let)
1. Stříhá si chlupy v nose a v uších
2. Nekrká a neškrábe se v rozkroku na veřejnosti
3. Nepůjčuje si příliš často peníze
4. Neusne, když mluvím
5. Neopakuje příliš často ty samé vtipy
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby se o víkendu dokázal zvednout z gauče
7. Obvykle nosí čisté prádlo a obě ponožky stejné
8. Ocení dobrou večeři u televize
9. Pamatuje si moje jméno
10. Sem tam se o víkendu oholí

Požadavky žen kladené na muže (revize, 62 let)
1. Nestraší malé děti
2. Pamatuje si, kde je koupelna
3. Nevyžaduje příliš mnoho peněz
4. Chrápe jen lehce
5. Pamatuje si, proč se směje
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby dokázal sám vstát
7. Obvykle nosí oblečení
8. Má rád měkká jídla
9. Nepůjčuje si moje zuby

Požadavky žen kladené na muže (revize, 72 let)
1. Dýchá
2. Trefí se do záchodové mísy

Čas hříchů a naděje

26. července 2011 v 21:26 | Ivan Kopecký |  Co jsem právě dočetla
Čas hříchů a naděje je kronika jihočeského městečka začátku padesátých let, kdy život, doba i lidé jsou nahlíženi malým devítiletým chlapcem Janem Matějem Maštalířem. Hrdiny jsou pak lidé z jeho rodiny, především tatínek inženýr geometr, milující maminka, prarodiče, bratr, také sousedé, opilec Mrzena, farář, místní pekař, udavačský fotograf, přednosta na nádraží, či poněkud záhadný Dědák, žijící osaměle nedaleko opuštěné pily.
Jedno z nejtragičtějších období našich dějin je trvale v pozadí dějů (Maštalířovi přijdou o celé jmění v akciích, které pro ně střádal dědeček finančník a musejí žít v dobrovolném exilu na malém městě, i z něho jsou nakonec vykázáni, lidé se čím dál tím více obávají zajít do kostela, maminka Maštalířova už nesmí učit francouzštinu, objevují se udavači a vládnoucí nevzdělanci, noví mocipáni se snaží řevem z tlampačů rušit církevní obřady a svátky), doba občas i vystrčí své pařáty, aby krutě zakroutila lidskými osudy: tu je zatčen pekař, tu soused krejčí se v noci oběsí, tu vystěhovávají souseda kulaka.
Ale v první rovině zůstává sled podstatných i nepodstatných epizod, jak je prožívá, vidí či poslouchá malý Matěj. Tu poskytne první pomoc zraněné Markétě, tu se prvně napije piva, chytá rybu, bojí se vlastních hříchů a zpovědi, stane se ministrantem, čte si v deníku záhadného Alberta, vztyčuje s tatínkem stožár pro větrnou elektrárnu, snaží se bránit barbarskému ničení pily, chce se utopit, aby se nemusel stěhovat.
Nade vším pak převládají láskyplné vztahy v jeho rodině i prožitky prvního velkého přátelství mezi malým chlapcem a jeho spolužačkou.
Výborné a poučné čtení, z něhož vybírám malou ukázku, vás přesvědčí, že i ve všepohlcující bídě doby se dá čestně žít, uchránit vzájemné vztahy i vlastní chování před ovzduším zamořeným lží, podlostí a nenávistí.
Malý Maštalíř prvně oblečen do ministrantského celý roztřesený ze své nové důležité funkce omylem zazvoní. "Teď se nezvoní," mrkne přísně pan farář. Naštěstí přichází čas pokleků, modliteb a dlaní na plocho, jako by den byl prokrajován i se svým dechem. Lidé v kostele se propadávají do víry, nastává čas Boží. Fuga pročísla kostel až do nejzazších koutů. Obtéká zadečky andělíčků jako řeka oblázky, do svící naráží jako do kmenů na pokrajích lesů. Zatím tatínek Maštalíř před kostelem pozoruje přípravu komunistického obřadu. Do náměstí vybíhají děvčata v modrých košilích, sukně jim výskají a odhalují bílá stehna. Kdosi vynáší obrovité portrétní poutače. Ze dveří dávné budovy radnice vycházejí placatí soudruzi. Generalissimus, Klement, zakladatelé hnutí. Hlavami rozrážejí prostor do náměstí… Potentáti stojí každý na jedné dřevěné noze, opírají se překližkovým rámy o renesanční fasádu najednou docela sami. Někteří koukají do zdi, jiní přehlížejí starobylé náměstí. Vlastně jen chvíli předtím, než budou vyvlečeni vzhůru. Než uvidí město jako svatí z kostela. "V nové spravedlivé víře teprve my všude dohlédneme," pobrukuje si dávno mrtvý vousáč. Provazem jej kdosi z odprýskaného přízemí radnice vytahuje vzhůru, pohupuje s ním jako s drakem a sdírá mu po omítce bradavice ze zapařených zad.





Chození před tabulí

25. července 2011 v 22:29 | já |  Moje psaní
Škola!
Když uslyším někoho mluvit o škole, vybaví se mi jedna příhoda. Možná, že není až tak výjimečná, ale já na ni ráda vzpomínám.
V naší třídě na střední škole jsme měli všelijaké dobráky, kteří byli pro každou legraci. Od těch, kteří dokázali usmlouvat s přednášejícími změnu učiva, přes kluky, kteří denně prodělávali nové a stále závažnější onemocnění až po slečny koketující před tabulí s mladými lékaři a svým šarmem bojujícími za lepší známky.
Každá jsme měla svoje zaručené omluvy a taktiky, své způsoby učení i předvádění naučeného učiva. Leckterá z nás uměla napsat taháček tak miniaturní, že se vešel pod hodinky, nebo tak dlouhý,že byl omotán několikrát kolem ruky jako obvaz.
Jedna moje spolužačka byla výjimkou, nejen, že nepoužívala taháky, ale byla tak pilná, že učivo znala takřka nazpaměť. Nedělalo ji pak žádný problém před tabulí odhrkat učivo do posledního slova.
Mělo to však jednu podmínku! Při zkoušení musela chodit, jinak se jí zadrhla paměť a z naučeného neřekla ani písmeno.
Tak jak je zvykem, po několika měsících prvního ročníku, jsme se znaly navzájem a věděly co která potřebuje, umí a dělá.
Zpočátku v prvním a druhém ročníku jsme byly ještě málo odvážné, ale později nebylo nad nás. Jednou se kluci, kteří byli ve třídě čtyři, domluvili, že nám něco vyvedou. O přestávce upravili lavice tak, že se do nich dalo sedat jenom z jedné strany. Nevadilo nám to, ale přednášející byl nedočkavý, než jsme se dostaly před tabuli. I stalo se, že byla vyvolaná právě naše pochodující spolužačka, právě se chystala že se probojuje za sedícími, když ji profesor usměrnil, že má zůstat v lavici, že se mu už nechce čekat, než se vyhrabe. No a bylo zle! Začala sice podupávat vedle židle, ale nic moc se jí nedařilo. Ten den dostala poprvé špatnou známku.
Obrečela ji a my jsme se společně domluvily, že ji pomstíme. Trvalo nám to dost dlouho, ono není jen tak vymyslet něco, čím by se potrestali kluci. Ale podařilo se! Bylo skoro před prázdninami a nás čekal měsíc souvislého praktického výcviku. To znamenalo chodit místo školy celý měsíc na praxi, kde jsme se seznamovali s jednotlivostmi ranní, odpolední i noční směny.
Na oddělení jsme chodili po dvou a nám se podařilo přemluvit profesorku, aby dala kluky spolu, že se jim bude lépe sloužit.
Jednu odpolední směnu jsme se na ně připravily a těšily se, jak je vytrestáme. Od starších holek, které už pracovaly na oddělení, jsme si vyptaly klíče od postranního schodiště a těšily se na den, kdy budou mít kluci noční. Štěstí nám přálo a všichni čtyři si vyptali službu jednu noc. Byli na dvou odděleních na jedné chodbě. To se nám právě hodilo. Kolem půlnoci jsme se mstitelky vypravily postranním schodištěm na jejich oddělení. Na chodbě svítily jenom bludičky a v ošetřovně seděla sestřička mající s klukama službu. O celé akci věděla a slíbila nám pomoc. Naši kluci byli náruživí kuřáci, a tak byli právě někde na terase dát si noční cigárko. Opatrně jsme zavřely dveře a otočily klíčem. Kluci byli v pasti.
No, dopadlo to tak, že část noci proseděli na terase a my je pustily až nad ránem, kdy jsme je donutily chodící spolužačce se omluvit, odprosit nás za všechna příkoří a slíbit, že už nebudou vymýšlet žádné hlouposti a my jim zato budeme víc napovídat.
A opravdu v posledním ročníku nebylo lepšího kolektivu nad náš! Po maturitě jsme se loučili všichni se slzami v očích a dodnes se pravidelně scházíme. Všichni až na jednu - schází právě ona dívka, kvůli níž to všechno vlastně začalo. Nebojte se, žije, ale je na druhém konci světa a tak za námi nemůže. Viděli jsme se jenom dvakrát, ale vždycky jí zatelefonujeme a jsme zvědaví, jak se má. Žije se jí dobře, zůstala jí však jedna vlastnost, kterou jsme u ní znali. Vždycky když s námi telefonuje, chodí po domě stejně jako ve škole.

Trošku zvláštní příjmení

24. července 2011 v 22:24 | já |  Moje psaní
Odpoledne jsem si na chvíli sedla na zahradě a pozorovala svět kolem sebe. Nebylo nikterak horko, Elis hledala něco pod keříkem rozkvetlého ibišku a já dopíjela kávu. Najednou jsem viděla, jak po stole leze nějaká žouželka. Chvíli jsem se na ni dívala a pak mi blesklo hlavou, že vlastně znám paní stejného jména. V tu chvíli jsem měla téma na dnešní povídání.
Zajímavá příjmení se nacházejí všude kolem nás. Nedávno (17. 4. 2011 - jsem o tom napsala článek. Je zde uveden autor i název knih) jsem si o vzniku a používání různých jmen přečetla tři zajímavé knihy a pak jsem si jména začala vypisovat. Mám jich z našeho města několik.
Takže není divu, že při vyslovení jména žouželka jsem pospíchala tohle jméno připsat.
Žouželková, Kovaříková, Chroust. Koza, Dolík, Vlčková, Papajčík, Zmola, Nehyba, Lapčíková. Meluzín, Šoustalová, Šťukavec, Drmola, Čížková, Pohanková, Ovesná, Jetela, Maková, Střížová a další.
Zajímavá jsou i jména profesní - Sklenář, Zedníková, Švec, Krejčí, Čižmář, Pekař, Kuchařová, Nálevníková, Řezníček, Úředníček a další.
Také se vyskytují jména - Dlouhá, Kulatá, Tučný, Bohatec, Matonoha, Plesník, Čadil, Kouřil, Chytilová, Loupanec, Mastil, Drobil. I v naší rodině se vyskytují podivná jména, např. Kvítek.
Je to zajímavé čtení o našich příjmeních a jejich vzniku. Schválně si někdy projděte telefonní seznam a uvidíte, kolik zajímavých jmen tam najdete.

Něco pro otrlé

23. července 2011 v 16:08 Anekdoty

Záhada rodinných vztahů

22. července 2011 v 23:39 | já |  Moje povídání
Na hrobě mých praprarodičů stával pomník s křížem, nápisem Rodina Kvítkova a dvěma porcelánovými podobiznami.
Z nich se na mě usmívala mladší tmavovlasá žena a pohledný černovlasý muž s elegantními fousy. Pod pomníkem byl malý záhonek, na nejž babička časně na jaře vysazovala sazenice různobarevných macešek. Chodívala jsem občas s ní a prstem hladívala po tváři onu paní. Babička se usmívala a vzpomínala na své tak dávno zemřelé rodiče. Když na můj dotaz, kdo je ta paní na náhrobku, odpověděla, že její maminka a tatínek, vrtalo mi hlavou, kde jsou teď, když jsem je nikdy neviděla. Nechápala jsem, jak mohou být jenom na obrázku a proč nejsou s babičkou. Byla jsem ještě moc malá, abych pochopila, že člověk, který zemře, už není. Také jsem nebyla nikterak moudrá z toho, že babička, která už byla "tak stará" (měla asi tolik, kolik mám já dnes) měla maminku i tatínka. Vždyť ona je babička a maminku
s tatínkem mám já, tak jak je může mít i ona. Snažila se mi to vysvětlit a sama sebe dosadila do role maminky mé matky. To už jsem byla zcela vedle a tvářila jsem se úplně nechápavě. Tak co ona vlastně je, babička nebo maminka? A když ještě dodala, že byla také dcera a měla své čtyři sourozence, ztratila jsem se v příbuzenských vztazích docela.
Zalily jsme nasazené macešky, babička trochu vlhkým hadříkem omyla oba obrázky na náhrobku, posbírala věci a vydaly jsme se domů. Bylo to jenom kousíček a my byly doma za několik chvilek. Celou cestu jsem přemýšlela, jak to vlastně s těmi maminkami a babičkami je. Dědeček stál ve vrátcích a já se najednou rozběhla k němu s nataženýma rukama, do nichž mě sevřel a zvedl vysoko nad hlavu.
Trvalo ještě několik let, než jsem pochopila, že všichni máme, nebo měli jsme rodiče a všichni jsme něčí synové a dcery. Dnes už chápu i babiččiny slzy, které si nenápadně utírala, když jsme k hrobu jejích rodičů přišly. Stává se mi to rovněž a ne jenom na hřbitově. Stačí jediná vzpomínka, pohled na starou fotku nebo jenom poznámka při řeči.