Na svou první směnu jsem nastoupila v srpnu roku 1971. Jako dnes vidím to vysoké, štíhlé stvoření, které s nadšením a nedočkavostí vstupovalo do prostor nemocnice. Plná znalostí čerstvě nabytých ve škole, natěšená na práci, která ji čekala.
Postavila jsem se k prvním výkonům, prvním převazům a odběrům s pomůckami přesně podle toho, jak nás to učily učitelky odborného výcviku. Starší kolegyně nechápavě kroutily hlavou a tak dlouho trvaly na tom, až jsem podlehla a postupně začala veškeré výkony dělat jako ony. Velmi brzo jsem zjistila, že praxe je od teorie velmi odlišná a mnohdy je nutné školní návyky změnit.
Čas neúprosně běžel a utíkal tak rychle, až nastal den D.
Na svoji poslední směnu jsem nastoupila v roce 2009. Vidím se jako dnes, jak jsem unavená a s bolestmi v nohou absolvovala poslední vizitu, napíchala injekce a roznesla léky dle rozpisu. Pomůcky jsem uklidila na své místo, přesně tam, kam patřily. Mladší kolegyně nechápavě kroutily hlavou, když jsem pomalými kroky procházela oddělení, tu a tam pohladila vozík, skříňku a naposledy prošla pokoje. Překontrolovala jsem své místo v sesterně, zda jsem posbírala všechny své tužky, hrníček na kávu a příbor. Vypila jsem poslední šálek čaje a byl konec.
Nechápu, jak to všechno mohlo tak rychle utéct, kde jsou všechny ty dny, kdy chtěl člověk převrátit svět, kam se poděly ty dny, kdy jsem naopak neměla chutť v práci pokračovat a neviděla žádný světlý bod.
Kam a proč to tak rychle všechno uběhlo? Stále hledám a nikde nenacházím odpověď!
Holt všechno je jednou poprvé a jednou naposledy!
Tak to mě začalo všechno hrozně utíkat až teď, když jsem doma. Když jsem chodila do práce, zdálo se mi, že je pořád pondělí a ten nekonečně dlouhý pracovní týden přede mnou a víkend v nedohlednu. Ale do práce jsem vlastně chodila ráda, i když na ni člověk nadával, byla i sranda a pohoda. ;-)