Po cestě vedoucí zamrzlou krajinou kráčela skupina vesničanů. Nepospíchali, spíše se loudali podle kroku jedné z žen. Byla ve vysokém stupni těhotenství a jen tak se vlekla opíraje se o malého, asi sedmiletého chlapce. Po zešedlé obloze poletovaly vrány, kdesi v dálce vyli vlci. Byl únor, země byla celá promrzlá, ale sněhu bylo málo. V dálce se objevila vysoká věž kostela. Skupinka ožila a přidala do kroku. Večer se kvapem blížil a cesta byla ještě daleká. Pojednou se ozval nelidský skřek, to těhotná počala rodit. Ostatní chvíli ženu pobízeli, ale ona se sesula na studenou zem u šípkového keře, vedle nějž byla poskládána hromada kamení. Tvořila jakousi mohylu označující hranici panství, do něhož pocestní mířili. Chlapec si sedl vedle rodící matky a snažil se ji zvednout. Přidaly se ještě dvě ženy, které rodičku položily a za kvílení větru pomáhaly na svět jejímu dítěti. Když bylo na světě, několikrát se zprudka nadechlo, vydalo drobný písklavý hlásek a pak zmlklo. Bylo mrtvé, narodilo se příliš brzo a ani mráz mu nedopřál dlouhý život. Tělíčko zabalily do nějaké pleny a když odhrnuly sníh z mohyly, odstranily několik kamenů, tělíčko položily do vzniklé štěrbiny a opět zakryly kameny. Vlčí vytí se ozývalo stále častěji a blíž. Strach o život přiměl i právě porodivší ženu, aby se zvedla a za pomoci syna a žen se vydala směrem ke spáse blízkého kostela. Na bílém sněhu zůstávalo několik stop a krvavá cestička, po níž se vlci brzy vydají.
V mohylce odpočíval mrtvý novorozenec.
Kolik lidí ze skupiny se dostalo bezpečně až do kamenných zdí kostela, nevím, ale určitě se tam někdo dostal, kdo pak mezi usedlíky povyprávěl příběh mrtvého dítěte. Lidé mohylku, která v sobě ukrývala mrtvolku, opatrovali a místo nazvali podle příhody - Novorozencova mohyla.
Z ústního podání se název šířil dál, po mnoho let. Protože už nikdo z oné skupiny lidí nezůstal na živu, zapadlo do zapomnění i jméno ženy, která tam u hromady kamení prožila svou těžkou hodinku. Místní brzy kolem změnili krajinu, přibylo chalup, zorala se pole, zasadily ovocné stromy. Mezi ploty zahrad, pod zelenými větvemi ovocných stromů zůstával zarostlý kopeček hlíny a kamení. Mnohý pocestný na něm odpočinul a posvačil, spousta lidí kolem prošlo bez povšimnutí. V okolí se odehrálo několik vojenských šarvátek, jednou zde zahynul vozka, jemuž se splašili koně.
Tak šel čas a z Novorozencovy mohyly se pomaloučku stával větší a větší kopeček, sem tam někdo dovezl zbytek kamení ze stavby stodoly, šípkové keře a zelená tráva jej prorostly a v zimě se na kopeček za vsí chodily sáňkovat děti.
Když jsem jednou opět zavítala do vsi, doslechla jsem se o tom, že učitel z místní školy, který sbíral veškeré pověsti z okolí, napsal do regionálních novin článek a nepřímo vyzval k archeologickému průzkumu mohyly. Jedno léto tedy přijela skupina studentů z fakulty archeologie a provedli sondáž. Odkryli několik vrstev, našli různě staré předměty, které se sem bůhvíjak dostaly, všechno označili a pokračovali stále hloub. Místní byli zvědaví, zda se najde něco, co by onu pověst potvrdilo. Znáte to - Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu! Všichni tajuplně mlčeli a na otázky jenom pokrčili rameny. Pak jednoho dne byla hromada kamení opět na vém místě a studenti zmizeli. V tisku se objevila malá zpráva o prozkoumání mohyly, nálezu několika starých mincí, střepů z rozbitého středověkého poháru, kostěného knoflíku a několika drobných kostí, nikoliv však lidských. O novorozenci nic!
Lidem to však nevadí, i dnes se ta hromada kamení nazývá Mohylou u mrtvolky a pověst se šíří dál. Kdoví, jak to tehdy vlastně bylo?
















