Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2011

Dnešní odpoledne u nás

30. června 2011 v 20:03 | převzato z Fb |  Fotografie







Módní výstřelky

29. června 2011 v 23:03 | já a History revue |  Něco z historie
Výstřelky módy!
Kdo by je neznal. Od účesů po střevíčky, make-up a různé doplňky, společenské tance, sport i zábavu, všude se vyskytovaly, vyskytují a vyskytovat budou. Výstřelkem módy v době mého dospívání byly minisukně o délce několika desítek centimetrů, vysoké natupírované účesy a černou tužkou orámované oči. Každý si jistě pamatujeme pastelově barevné náramky, klipsy a korále. Každé desetiletí, století i každá historická epocha, znaly výstřelky módy, nad nimiž lidé ohrnovaly nosy, ukazovaly si na ně prstem a mnohdy před lidmi, kteří tyto výstřelky používali, zavírali dveře.
Ve 13. století se postupně začal odlišovat světský šat od řeholního, nejen barevností, ale i střihem a šat svobodných žen od oblečení těch vdaných. V přírodě se samci více zdobí, mají pestřejší peří, výraznějš zabarvení kůže a tak i francouzští šviháci se začali odívat do krátkých kabátců, které nepokrývaly zadnici ani poklopec. Kalhoty se proměnily v jakési punčocháče, které vylepšili v místě pohlaví zvláštním pytlíkem v kontrastní barvě. Někteří mladí výstředníci zašli tak daleko, že si nechávali šít model ve tvaru, který předstíral stálou erekci.
Od 14. do 16. století se uchovala tzv. "zvonková móda", při níž se zvonky nebo rolničky přišívají od hlavy ke špičce bot. Muži jich nosili několik za opaskem, ženy zase u výstřihu . Na ulicích to pak ze všech stran zvonilo a řehtalo tak, že v roce 1343 vydala městská rada v Norimberku nařízení, v němž se uvádí zákaz nosit jakékoliv zvonky nebo stříbrné cetky, zavěšené na řetězech nebo opascích. Myslíte-li si však, že to byla nová móda, jste na omylu, zvonky se již ve starověku zdobili perští vládci, aby podtrhli svůj majestát.
V 16. století se hojně používaly těžké brokátové látky, samet a atlas, do vlasů, které zůstávají odkryté, se vplétají perly, věnečky, zlaté síťky a průhledné závojíčky. Němečtí lancknechti - žoldáci - si své oděvy zdobili nástřihy v místech, kde je příliš tísní a nechávají jimi prosvítat bílou košili. Dámské boty, které se ve druhé polovině století nosily, měly až 50 cm vysoké podpatky, aby dorostly mužů.
V 17. století začali parukáři vyrábět dlouhovlasé paruky, které by dostatečně zakryly prořídlou nebo plešatou hlavu aristokracie. Vyrábějí se z pravých vlasů, když se nedostává moderních světlých vlasů, sahají parukáři k náhradnímu materiálu - k ovčí a kozí vlně, nebo žíním z koňských hřív.
Velmi viditelným výstřelkem v první polovině 18. století se staly rokokové krinolíny, jejichž kostru tvořilo pět řad obručí, které se nahoru zmenšují a jsou vzájemně pospojované voskovým plátnem či hedvábnou látkou. Z trychtýřovítého tvaru, který se brzo okoukal, se kostry proměňují v neobvyklou elipsu, pokrytou látkou se vzorem tapet, ozdobené mnoha stuhami, krajkami a umělými květinami, které měly dámám navozovat blízkost přírody.
Máte-li rádi módní časopisy, prolistujte si je, najdete tam spousty příkladů módních výstřelků i v dnešní době.

Jen tak

28. června 2011 v 22:26 Můj koníček








Nechápu!

27. června 2011 v 23:23 | já |  Moje psaní
Někdo nám ukradl veškerá potrubí v naší ulici!
Dnes konečně se dostavila parta kopáčů na objednanou opravu kanalizační přípojky, která byla objednaná už někdy na jaře.
S velkou chutí se pustili do kopání podle plánu, který jim projektant namaloval. Já i polovička jsme v bláhovém domnění hleděli na hodiny, kdy asi začnou kopat v trávníku naší předzahrádky. No, nedočkali jsme se ani v poledne, ani ve tři odpoledne. Chlapci se celý den činili, ale zakreslené potrubí nikde. Vedoucí neustále mobil u ucha, povolával jednoho odborníka za druhým, nikdo nic nevěděl, nikdo neráčil přijet. Když už jsme všichni propadali zoufalství a pod asfaltem silnice se objevila díra velikosti menší jeskyně, jeden z dělníků vlezl dovnitř a hledal se světlem v ruce nějakou sebemenší známku přítomnosti inkriminovaného potrubí. Ale ono nikde!! V místech, které nám na projektu nakreslili, jsme nenašli nic. V naší ulici nemáme ani vodovod, ani kanalizaci, přesto, že se před dvěma lety dělalo.
Když dělníci v 17 hodin odešli s naštvanými výrazy ve tvářích, myslela jsem, že mě trefí šlak. Z jednoduché akce, která měla být dokončena za dva, tři dny se stává neřešitelný problém!
Proč nemůžu mít nikdy nic jednoduché a se vším jsou nějaké komplikace!

Poprvé a naposledy

26. června 2011 v 23:59 | já |  Moje psaní
Na svou první směnu jsem nastoupila v srpnu roku 1971. Jako dnes vidím to vysoké, štíhlé stvoření, které s nadšením a nedočkavostí vstupovalo do prostor nemocnice. Plná znalostí čerstvě nabytých ve škole, natěšená na práci, která ji čekala.
Postavila jsem se k prvním výkonům, prvním převazům a odběrům s pomůckami přesně podle toho, jak nás to učily učitelky odborného výcviku. Starší kolegyně nechápavě kroutily hlavou a tak dlouho trvaly na tom, až jsem podlehla a postupně začala veškeré výkony dělat jako ony. Velmi brzo jsem zjistila, že praxe je od teorie velmi odlišná a mnohdy je nutné školní návyky změnit.
Čas neúprosně běžel a utíkal tak rychle, až nastal den D.
Na svoji poslední směnu jsem nastoupila v roce 2009. Vidím se jako dnes, jak jsem unavená a s bolestmi v nohou absolvovala poslední vizitu, napíchala injekce a roznesla léky dle rozpisu. Pomůcky jsem uklidila na své místo, přesně tam, kam patřily. Mladší kolegyně nechápavě kroutily hlavou, když jsem pomalými kroky procházela oddělení, tu a tam pohladila vozík, skříňku a naposledy prošla pokoje. Překontrolovala jsem své místo v sesterně, zda jsem posbírala všechny své tužky, hrníček na kávu a příbor. Vypila jsem poslední šálek čaje a byl konec.
Nechápu, jak to všechno mohlo tak rychle utéct, kde jsou všechny ty dny, kdy chtěl člověk převrátit svět, kam se poděly ty dny, kdy jsem naopak neměla chutť v práci pokračovat a neviděla žádný světlý bod.
Kam a proč to tak rychle všechno uběhlo? Stále hledám a nikde nenacházím odpověď!
Holt všechno je jednou poprvé a jednou naposledy!

Pohár léta

25. června 2011 v 23:37 | já |  Moje psaní
"Počkám na tebe u Lídlu!" zavolala kamarádka a zmizela v davu. Tak dobře, pomyslela jsem si a pokračovala Horní ulicí. V hlavě se mi honily všechny povinnosti, které musím ještě stihnout. V první řadě mě čeká zubní ambulance, už jenom pocit, který na mě padne při vstupu do čekárny, mě děsí, ale musím se jít objednat, neboť plomba z jedné stoličky si udělala výlet a zmizela v nenávratnu. Sestřičce to dlouho netrvalo a podala mi lístek se zářivým úsměvem, který ji závidím. O poschodí níž jsem navštívila svoji pedikérku, konečně se objednat, než mi odjede na dovolenou.
V průjezdu, kam jsem nakonec vyšla z přecpaného salonu, byl výborný průvan a já se chvíli zastavila, abych se osvěžila.
Letní den na ulici pomalu dosahoval vrcholu, lidi se jenom loudali a hledali stín.
Zamířila jsem k Lídlu, kde na mě čekala Lída. S taškami přetékajícími nákupem, čerstvě udělanou hlavou, mohla být ozdobou nějaké oslavy. Zamířily jsme k vyhlášené cukrárně na rohu náměstí. Neviděly jsme se několik dlouhých týdnů, Lída byla navštívit svou dceru v Izraeli a já byla nesmírně zvědavá, jak se jí daří. Inka bývala nejmilejší capart mé skupinky dětí v jeslích.
Tmavooká dívenka s neobyčejně vyvinutým sluchem dokázala zazpívat každou písničku. Vystudovala gymnázium a pak se rozhodla cestovat. Jedno léto se sbalila a na dlouhé roky zmizela všem kdo jsme ji znali, z očí. Co všechno dělala, čím se živila a kde, bylo na dlouhé povídání. Lída evidentně dnes neměla povídací náladu a tak ještě plná dojmů vyprávěla o svých vnoučatech, Hanině a Kájovi, dvanáctiletých dvojčatech. Hrdě ukazovala jejich fotku, na níž se usmívali drže se kolem krku se svou matkou.
Zmrzlinový pohár s červenými jahodami, čokoládovým dipem a barevným paraplíčkem nám náramně chutnal.

Co nového u nás v ulici?

24. června 2011 v 23:09 | já |  Fotografie

Hned ráno jsem ho zaregistrovala pod okny! Je nádherrné, takové bych si také přála!



Nad hlavou přeletěla černá volavka, mířící k rybníku v parku.



Květinami se to jenom hemží!



Na sousedově anténě odpočívala hrdlička.



I plevel se ve slunečním ránu zdá krásná.



I nám starším to sluší!

Vroubek

23. června 2011 v 20:54 | History revue a já |  Moje psaní
Vždycky, když jsem něco provedla, říkávali mi doma - "máš za vroubkem", " počkej máš u mě vroubek" a já o tom nikdy nepřemýšlela. Nikdy mě nenapadlo, o jaký vroubek se jedná a co za ním můžu mít. Troufám si říci, že to mnoho lidí neví.
Včera jsem dostala další číslo History revue a při prvotním listování jsem narazila na malý článek, který má stejnojmenný název. Zvědavě jsem se pustila do čtení a dozvěděla jsem se zajímavou věc.

453 let starou hůl s vruby odhalily nedávné vykopávky v centru německého města Witenbergu. V té době ještě nebylo psané účetnictví samozřejností a k záznamu dluhů se proto používaly dřevěné hůlky. Co zářez, to jedna položka (dodnes se v účetnictví používá termín "na vrub" - má dáti). Po dokončení zápisu obě smluvní strany klacík společně rozštíply. První polovinu dostal věřitel, druhou dlužník. Při splácení se k sobě obě půlky přiložily a hned bylo jasné, jestli se jeden z nich nepokoušel dluh smazat, nebo naopak zvýšit. Na nově objevené hůlce je 23 zářezů, rok 1558 a jméno. Třebaže ve wittenberském městském archívu mají daňové seznamy už od 14. století, historikové majitele hůlky zatím podle jména nenašli. Tak zachovalá vrubová hůl je v Evropě velmi vzácným nálezem.
Tak tohle by mě nenapadlo ani ve snu! Opravdu zajímavé, co říkáte!


Metresy - Tajemná moc žen -

22. června 2011 v 22:15 | Winterberg Yury |  Co jsem právě dočetla
Metresy - vydržované milenky mocných mužů - byly vždy buď zbožňovány jako princezny z pohádky a ovlivňovaly významná rozhodnutí svých milenců, nebo byly zatracovány a považovány za prokletí země. Přitom si dovolily pouze jediné: našly odvahu vzepřít se své předem dané roli a prožít život jinak než v manželství či za zdmi kláštera. V knize se setkáváme s osudy tří takových žen. V prvním nás autor zavádí do renesančního Říma. V tehdejším sídle malířů, básníků a slavných sochařů žilo i mnoho prostitutek. Některé zcela ovládly i jednání prostopášných papežů, jako třeba mladičká Giulia Farnese, do níž se zamiloval kardinál Borgia, pozdější papež Alexandr VI. Do Říma přišla jako naivní děvče z prostředí venkovské šlechty, aby si posléze připravila půdu pro nevídaný vzestup své zchudlé rodiny. V pověstném istanbulském harému si vybojovala přízeň mocného sultána Süleymana, všemocného vládce Osmanské říše, křesťanská otrokyně Roxelana. Později tak získala aktivní vliv na politiku země, neboť dokázala vybudovat rozsáhlou síť špionů, kteří ji s předstihem informovali o všech podstatných záležitostech. Na francouzském dvoře měly metresy své pevné místo především v 17. století. Ludvík XIV. se kromě politiky, diplomacie a vojenství pilně věnoval Louise de La Valiere a poté madame de Montespan. Za Ludvíka XV. dosáhla známá kurtizána madame de Pompadour mocenského postavení, které bylo srovnatelné dokonce s postem ministra...