Našla jsem krabici barevných klubíček. Modré, červené, růžové a kdovíjaké zbytky vlny, namotané rukou, která už dávno není.
Pevně namotané tak, aby se nerozpletla. S podivnými pocity jsem se jimi probírala a chvílemi se mi zdálo, jako bych na nich cítila teplo těch rukou, které klubíčka s láskou ukládaly. Přemýšlím co s nimi, na svetr je jich málo a stejně by mi v něm už nikdo nechodil. Ponožek různě štráfatých mám dost, šálu nenosím, koberečky už nepoužívám. Roztřídila jsem klubíčka podle barev a odstínů, uložila do igelitového pytlíku, přidala k nim jedno kolečko naftalínu, i když nejsou jenom z vlny, a uzavřela je do starého koženého kufříku .
U držadla visí cedulka s adresou posledního cestovatele a uvnitř zůstal zapomenutý prospekt mezinárodního hotelu v Moskvě. Nahlédla jsem do něj a v duchu se vrátila do těch dnů, kdy jsme se procházeli moskevskými ulicemi, nahlíželi do poloprázdných výloh obchodů a radovali se, když se nám podařilo sehnat něco zvláštního ke koupi. Psal se rok 1983 a moji kluci byli ještě docela malí. Tehdy jsem jim přivezla velikánskou plastovou figurku nosatého Pinochia.
Kdopak ví, kde je figurce konec! Ale ten obchod vidím před sebou jako včera. Kufřík teď leží na půdě v koutě a v něm zůstaly uzavřeny několikeré vzpomínky. Stárnu, povzdechla jsem. Asi je to tak normální, vždyť bez vzpomínek se žít nedá.
To jsi napsala moc hezky!