close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Na hradě

28. května 2011 v 19:39 | já |  Moje psaní
Cesta se zvedala do kopce a můj povoz kodrcal a skákal přes kořeny. Ještě že moje chůva Eleonora vzala těch několik kožešin navíc a vystlala jimi sedadlo tak, že jsem seděla v malém pelíšku. Usilovný pláč a dlouhá cesta mě unavila a já usnula. Ze spaní jsem volala na svou matku, natahovala ruce, kopala a házela sebou. Nebylo divu, bylo mi teprve deset let a už mě odváželi z domova. Podle dávno podepsané smlouvy mezi mým otcem Ignácem z Klapý a jeho bratrancem, majitelem Štípského panství jsem byla předurčena do skupiny děvčat, určených jako společnice malé Rosety, jeho dcery. Ještě, že jsem měla s sebou Eleonoru, která se o mě starala od narození a byla mi druhou matkou. Na hradě Lukov nás očekávali a poslali nám naproti několik mužských s loučemi, neboť v okolí se potulovaly loupeživé tlupy. Dorazili jsme v pořádku a já jsem začala žít nový život. Moc si z té doby nepamatuji, ale dobré jídlo, kamarádky a Eleonora, patřily k denním oblíbeným aktivitám.
Čas plynul, já rostla a kolem se začaly dít věci. Z počátečních malých holčiček vyrostly krásné slečny, oblíkané do nejmodernějších šatů, aby se Roseta nenaučila mít nosánek nahoru. Kdo nás viděl, težko by poznal, která z nás je tady paní.
Na hrad často přicházeli hosté, které si sem zvali na domácí bály, slavnosti a k různým příležitostem. Roseta byla krásná a o nápadníky neměla nouzi. Byla jsem její nejmilejší kamarádkou, spolu jsme trávívaly nejvíce času Na hradě a v okolí nebylo místo, které jsme neměly prošmejděné. Panství nebylo nikterak bohaté, a tak ani mezi námi nebyly žádné rozpory. Spojovalo nás jedno velké tajemství. Obě jsme si psaly deníček a já se navíc pokoušela o kratičké říkánky a písničky. Na našem tajném místě v knihovně jsme sedávaly u okna a se smíchem si předčítaly své literární pokusy. Co jsme se nasmály, když Roseta nazvala naši učitelku etikety Violu krákající vránou. Měla silný chraplavý hlas a na nás byla velmi přísná. Obě jsme měly spoustu tajností, věděly jedna o druhé skoro všechno. Často jsme sedávaly u okna a tajně pozorovaly mladíky sklízející dole pytle s obilím, kupce, přivážející zboží i návštěvníky Rosetina otce.
Nastal čas vdavek a svatba Rosety s bohatým Arturem. Z několika kamarádek, jsem na hradě zůstala sama, protože tak určil majitel. Stala jsem se společnicí Rosety a do budoucna i jejich dětí. Měla dvě krásné dcerky a spokojené manželství. Spolu jsme několikrát opustily náš hrad, spolu jsme se rozloučily s jejími rodiči i jejím mužem. Když se nachýlil i Rosetin čas, zavolala si mě a svěřila mi dokument o vlastnictví panství. Všechno odkázala svým dcerám, jimž do plnoletosti mám dělat poručníka.
Opatruji tedy panství spolu s Berenikou a Kristínou. Děvčata jsou hodná a poslušná a nahrazují mě to, co jsem nikdy neměla.
Dopsala jsem, osušila stránku a zavřela svůj deníček. Je večer a já musím na pobožnost s děvčaty, uložím jej na naše tajné místo v knihovně. Dá-li Pán Bůh, bude tam v bezpečí.
L.P. 1733 na hradě Lukov

Sen se rozplynul a já se probudila hlavou plnou toho, co se mi zdálo. Byla jsem to já, nebo jen moje bujná fantazie mě ve snu zavedla na dávno neexistující hrad? Je možné, že jsou někde tajné deníčky mladých slečen? Myslím si, že zámecké a hradní archívy skrývají ještě mnohá tajemství.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 28. května 2011 v 21:31 | Reagovat

Při čtení, jsem přemýšlela co se z tohoto vyprávění vyklube. Sen, mě vůbec nenapadl. Bylo to tak živé vyprávění, že jsem myslela, že je ze života nějaké opravdové osoby. :-) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama