close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2011

Vzpomínka jen tak

11. května 2011 v 22:09 | já |  Moje psaní
Našla jsem krabici barevných klubíček. Modré, červené, růžové a kdovíjaké zbytky vlny, namotané rukou, která už dávno není.
Pevně namotané tak, aby se nerozpletla. S podivnými pocity jsem se jimi probírala a chvílemi se mi zdálo, jako bych na nich cítila teplo těch rukou, které klubíčka s láskou ukládaly. Přemýšlím co s nimi, na svetr je jich málo a stejně by mi v něm už nikdo nechodil. Ponožek různě štráfatých mám dost, šálu nenosím, koberečky už nepoužívám. Roztřídila jsem klubíčka podle barev a odstínů, uložila do igelitového pytlíku, přidala k nim jedno kolečko naftalínu, i když nejsou jenom z vlny, a uzavřela je do starého koženého kufříku .
U držadla visí cedulka s adresou posledního cestovatele a uvnitř zůstal zapomenutý prospekt mezinárodního hotelu v Moskvě. Nahlédla jsem do něj a v duchu se vrátila do těch dnů, kdy jsme se procházeli moskevskými ulicemi, nahlíželi do poloprázdných výloh obchodů a radovali se, když se nám podařilo sehnat něco zvláštního ke koupi. Psal se rok 1983 a moji kluci byli ještě docela malí. Tehdy jsem jim přivezla velikánskou plastovou figurku nosatého Pinochia.
Kdopak ví, kde je figurce konec! Ale ten obchod vidím před sebou jako včera. Kufřík teď leží na půdě v koutě a v něm zůstaly uzavřeny několikeré vzpomínky. Stárnu, povzdechla jsem. Asi je to tak normální, vždyť bez vzpomínek se žít nedá.

Stávka techniky

10. května 2011 v 23:43 | já |  Moje psaní
Nejsem technický typ, a proto mě veškerá technika nemá ráda a dělá mi naschvály.
Začalo to ráno. Opakovaným pohledem na displej, na němž byla tma a modrá mrkající dvojtečka chyběla, jsem zjistila, že něco není v pořádku. Vzala jsem hodiny do ruky a vytáhla baterie. Jasně, tohle poznám, bude třeba koupit nové, zajásala jsem nad svými znalostmi a šla jsem chystat snídani. Hodiny v kuchyni zvolna odklepávaly minuty a já si psala na kousek papírku, co musím nakoupit. Znáte to, co si nenapíšu, zapomenu. Polovička se začal probouzet a já, abych nerušila, jsem vyrazila do prodejny.
Vždycky si naplánuji cestu kam nejdříve a dnes to byla pošta. Doma jsem už neměla žádnou hotovost a na poště je nejbližší bankomat. Cestou jsem potkávala známé, sem tam jsem se s někým zastavila a když jsem dorazila, zrovna poštu otevřeli. Bankomat se na mě usmíval a já mu svěřila svoji kartičku, vyťukala svůj PIN a čekala na jeho odpověď. V přístroji to zahrčelo, zacinkalo, pak se ozvalo podivné hrknutí a bylo ticho. Nic! Kartička nikde, peníze nikde!
Tlačítko s označením korekce, které jsem zmáčkla mi nepomohlo. Vzteky jsem mačkala všechno možné, klepala do přístroje, prosila jej nahlas, proklínala jej, ale nic se nestalo. Slečna za přepážkou, které jsem o zloději venku řekla, mě poslala nazpět, že za mnou příjde. Donesla si nějaký klíč, něco uvnitř pomačkala, nic! Oznámila mě, že bankomat je nefunkční a ona musí zavolat mechanika. Kdy se dostaví, neví, tak se mám obtěžovat a jít si nakoupit a za hodinku se vrátit. No, jo, nakupte bez peněz a teď už bez kartičky. Sluníčko svítilo, proto jsem se loudavě vydala dolů podél potoka, že si tedy vyzvednu nějakou tu bankocetli ve spořitelně, kde mám účet. Cestou nazpět si tedy nakoupím, pak vyzvednu z opraveného bankomatu kartu a budu se belhat domů.
Chyba lávky! Když jsem dorazila ke zmíněné instituci, zjistila jsem, že mají "Z technických důvodů" zavřeno. Celé náměstí a přilehlé ulice měly zrovna dnes na dvě hodiny vypnut elektrický proud kvůli nějaké opravě. V tu chvíli jsem byla na mrtvici. Bez peněz, bez kartičky a bez nákupu jsem se šourala nazpět. Chvíli jsem si poseděla na lavičce, odkud jsem pozorovala kachní hrátky na našem potoce. Proklínala jsem veškerou elektroniku a všechny možné i nemožné přístroje.
Když jsem se trochu uklidnila, ozval se z mé tašky mobil. Polovička už měl strach, kde jsem tak dlouho, a prozváněl mě. Aby toho nebylo málo, v okamžiku, kdy jsem ho měla "na drátě", došla baterie. Přístroj zmlkl a zarputile mlčel.
Tohle už bylo trochu moc a já se ze zoufalství rozesmála. Z vody se vznesli dva kačeři se svými družkami, zakroužili nad vodou a zmizeli mezi stromy.
Přístroje mě nemají v lásce, to vím už dávno, a tak dneska vyhlásily generální stávku!
Jo a mimochodem, ty baterie do budíku jsem stejně zapoměla koupit!

Fotky z okna

9. května 2011 v 22:17 | já |  Fotografie
Když rozkvete zahrada a svítí do ní ranní slunce je to krása. Po rosou zvlhlém trávníku poskakuje černý kos, ve větvích se blýskají rozvíjející se květy a stromy se pyšní jejich množstvím. Z okna se dá nafotit kde co! I milující se stromy.







Svátek matek

8. května 2011 v 20:01 | foto E. Mikešková |  Zaujalo mě
Nezapoměli jste dnes na své maminky? Jistě je potěšila kytička k svátku matek.
Drobotina z našeho valašského souboru Píšťalička, uspořádala malou oslavu s písničkami a říkadly, jimiž potěšily své maminky.
Plně obsazený sál dlouze tleskal, a když se děti s růžičkami v ruce rozběhly každý k té své mámě, nezůstalo jedno oko suché.


Nejdříve písničky a tanečky


Ještě společná fotka a pak



rovnou do náruče milované maminky!

Také jste vyhořeli?

7. května 2011 v 14:38 | já |  Moje psaní

Fáze syndromu vyhoření


1. Nadšení
lidé se do všech činností pouštějí s nadšením, ti, kteří pracují s klienty, jejich osudy hodně prožívají.
2. Vystřízlivění
uvědomění si, že všechno nejde tak, jak by dotyčný chtěl. Tato fáze je ideální pro zastavení syndromu vyhoření.
3. Frustrace
práce je vnímána odosobněně, a apatie, objevují se fyzické potíže.
4. Vyhoření
objevuje se úplná vyčerpanost, nezájem, často je třeba změnit zaměstnání.

Tak s tímhle jsem se setkala osobně, těsně před mým odchodem do důchodu. Byla jsem přímo načasovaná odejít. Nic mě nědokázalo, povzbudit ať jsem se snažila sebevíc. Kolegyně si možná myslely, že to na ně hraju, ale opak byl pravdou.
S ohromným nadšením jsem nastupovala po třiceti letech na nové pracoviště a vůbec mi nevadilo vstávání ráno ve čtyři. Noví lidé, změna prostředí a zajímavá práce, to vše působilo na mou duši jako balzám. Trvalo to několik let, než se dostavila druhá fáze, kdy jsem pochopila, že nejsem schopna všechno dotáhnout do konce. Začaly se dostavovat drobné chyby, občasné nepochopení od kolegů, zkrátka úplně jsem vystřízlivěla a začala brát svou práci zcela automaticky, bez náznaku nadšení a chtění. Spolu s určitými potížemi, které se náhle objevily, pochopila jsem, že pomalu nazrává čas k odchodu. I když jsem se snažila být veselá a motivovat se denně k dalšímu pracovnímu výkonu, místo aby následovala spokojenost, dostavilo se naprosté vyčerpání, absolutní nezájem o dění v práci. Tehdy jsem proto udělala ten radikální řez a pracovní poměr jsem ukončila. Troufám si říct, že přesně za minutu dvanáct, možná i po dvanácté.
Známí mě nechápali, ale já to tak cítila a dneska po dvou letech vím jasně, že jsem udělala dobře. Znovu jsem se probudila k životu, objevila pozapomenuté koníčky, navázala přetrhaná přátelství a opět jsem začala mít radost ze života.
Holt, člověk si musí umět říct, dost!

Jak předejít syndromu vyhoření


1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
2. Nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno.
3. Naučte se říkat NE. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš.
4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity.
5. Dobrý plán ušetří polovinu času. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout.
6. Dělejte přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé.
7. Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.
8. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si "vrbu", důvěrníka.
9. Hledejte věcnou podporou. Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.
10. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si "stop". Položte si otázku: "Co je na mně dobrého?" Radujte se z toho, co umíte a dokážete.
11. Předcházejte komunikačním problémům. Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle.
12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulzivnímu jednání.
13. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte kolegyně a kolegy.
14. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku.
15. Vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte.
16. Využívejte nabídek pomoci. Jestliže máte pocit, že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování.
Zdroj: Národní dobrovolnické centrum Hestia



Něco z fotoarchivu

6. května 2011 v 20:50 | já |  Fotografie











Nevěra

5. května 2011 v 22:57 | já |  Moje psaní
Tématem tohoto týdne je "Nevěra"! Když se tak zamyslím, napadlo mě, čemu všemu můžeme být nevěrni. Samozřejmě na prvním místě je to partner, nebo partnerka. To je nejčastější spojení s tímto slovem. Bývá následkem naší touhy po něčem novém, někdy ji provozujeme jako pomstu tomu druhému, občas se jí dopustíme zcela náhodně, např. v opilosti.
Nevěru bereme jako zradu.
Může se stát, že jsme se zpronevěřili svým zásadám, slibům a přísahám. Záleží pak jenom na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat a zda to za zradu považujeme.
Můžeme být nevěrni i z pohledu našeho psího miláčka, to když si domů doneseme štěně. Pes to cítí jako zradu a dává nám to několik dnů patřičně najevo.
Umělec se zpronevěří svému způsobu malby a namaluje obraz jiným stylem. Reprezentant, který se nechá přelanařit do zahraničního klektivu, zrazuje své fanoušky. Slíbíme-li svému dítěti večerní pohádku před spaním, pak příjde návštěva a na pohádku nedojde, cítí to rovněž jako zradu.
Zradíme-li někoho, je to pro něj vždy bolestivé a trápí se tím. Proto bychom se měli mít před každou takovou zradou na pozoru. Za všech okolností bolí.

Hynek z Poděbrad

4. května 2011 v 23:25 | History revue a spisovatelé cz. |  Víte, že?
Hynek z Poděbrad, syn českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johany z Rožmitálu se narodil v roce 1452,
Byl nejenom schopným diplomatem ale i spisovatelem. Přeložil část Boccacciova Dekameronu a vybíral si hlavně erotická témata. Kromě toho je autorem próz a básní. V době, kdy všichni píší latinsky, zaznamenává své výtvory v češtině. Zajímá se o alchymii a v Kutné Hoře si vytvořil pokusnou laboratoř (jeho vlastnictvím byly nejenom Poděbrady, ale také Kolín). Kvůli jeho milostným pletkám ho současníci měli za cizoložníka a smilníka.
Jako devatenáctiletý se oženil s kněžnou Kateřinou, dcerou Viléma Saského. Svatba byla slavena při masopustě v roce 1471. O měsíc později král Jiří zemřel. Ještě před smrtí však pro Hynka a jeho bratry, Viktorina a Jindřicha, vymohl na císaři Fridrichovi IV. povýšení na říšské knížectví, hrabství kladské a vévodství minsterberské.
Manželům Hynkovi a Kateřině se narodila jediná dcera Anna, která byla provdána za staršího jihočeského magnáta Jindřicha z Hradce. Se svou milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl několik dětí, mezi nimi syna Fridricha, kterému odkázal Kostomlaty. Jinak za hlavní dědice ustanovil svého bratra Jindřicha a jeho syny.
Bez zábran pořádal turnaje a hostiny nebo se jich hojně účastnil. Jeho slabost pro něžné pohlaví ho připravila úplně o zdraví a vyměřila délku jeho života na pouhých 40 let. Je prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou. Po dlouhé nemoci zemřel v červenci roku 1492 na svém poděbradském hradě. Zemřel v ústraní a osamělosti na místě, kde se kdysi narodil jeho otec. Ostatky byly převezeny do Kladska a tam v rodinné hrobce při františkánském klášteře pohřbeny.





Kotilíčko

3. května 2011 v 23:43 | já |  Moje psaní
Několik let jsem pracovala s dětmi v jesličkách. Pod rukama mi prošlo několik desítek holčiček a chlapečků. Denně jsem utěšovala jejich stesk po mámě, foukala na jejich bolístka a uspávala je pohádkami. Občas si některé z dětí přišlo tetě postěžovat, sednout na klín, pro pohlazení.
Nevěřili by jste, jak jsou i tak malé (2-3 leté) děti bystré a vnímavé. Dokáží vám prozradit i ta největší rodinná tajemství, stejně tak, jako doma pak zopakují, co říkala teta v jesličkách.
Jednou se stalo, že za mnou přišla maminka a chtěla vědět, jestli její miláček dobře jí, zda po obědě spí a hlavně, chtěla poradit, jak jej donutit pít mléko. Nechápala jsem, proč se na to ptá, vždyť s Jarečkem nejsou vůbec žádné potíže. Slíbila jsem mamince, že se na chlapce zaměřím a pak jí řeknu, jak je možné, že v jeslích není mléko problém a doma ano.
Druhý den jsem se o ranní svačince posadila poblíž stolečku, kde seděl Jareček s Filipem a Martinem. Pomocnice roznesla tácky s jídlem a já dávala pozor, co se u stolečku děje. Všichni mrňousci se vrhli na jídlo, někdo byl rychlejší, někomu to trvalo déle. Jaroušek spapal celý krajíček s pomazánkou nakrájený na kostičky a čekal na ostatní dva spolustolovníky. Díval se na ně a něco povídal. "Filipe, dneska budeš zase bumbat to kotílíčko?" Filip na něj upřel své velké černé oči a s nadhledem tříletého řekl - "to víš, je to zdravé a dobré! Taky se napij!"
Hleděla jsem zvědavě na klučíky a pozorovala Jarouška, jak odhodlaně bere hrníček a hltavě pije mléko. Když se i další dny opakoval jeho dotaz, zda bude Filip zase pít to "kotílíčko", nedalo mi to a vzala jsem si Filipa stranou a cílenými dotazy jsem se dostala k jádru hovoru. Nic moc jsem se nedozvěděla, jenom, že to říká babička a on tak mlíčko pije.
Když si pro něj odpoledne přišla babička, zeptala jsem se jí na to kotilíčko! Se smíchem mi prozradila, že se jedná asi o zkomoleninu jejího oblíbeného kohoutího mlíčka, o němž Filípkovi vyprávěla, když se jednou ptal na své rodiče, kteří byli pracovně v cizině. Byl zvědavý, kde jsou, co tam dělají, co jedí a podobně. Nad fotkami, které mu babička ukazovala, se vesele bavil, zvláště nad jednou, na níž byli rodiče v nějaké restauraci a v rukou drželi sklenice s bílou tekutinou. Babičku nenapadlo nic jiného, než to, co pijí, nazvat kohoutím mlíčkem, které se tam ve světě pije, aby byli všichni zdraví. Když pak Filip chtěl "taky", nalila mu do skleničky mléko a on jej beze všeho vypil. Sám pak dětem ve školce předváděl, jak je to kohoutí mlíčko dobré a od něj se to naučil Jaroušek.
Dnes už jsou kluci sami dospělí a mají své děti. Kdykoliv Jarouška, potkám mám cukání zeptat se jej, zda jeho děti kotilíčko také znají. Nikdy jsem k tomu však nenašla odvahu. Snad někdy!

Jaro

2. května 2011 v 22:58 | já |  Fotografie