Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Květen 2011

Vzpomínky na minulost

31. května 2011 v 23:35 | já |  Moje psaní
Všechno už se dá, dá, dá!
Zní mi v uších vtíravá reklama na cosi! Po horkém dni je dobré se trochu zchladit. Vytáhla jsem na světlo boží starý notebook, sedla do křesílka na balkon a připojila se k Fb. Chvíli jsem si jen tak listovala a pročítala, co, kdo, kde napsal. Pak jsem jen tak ze zvědavosti napsala jméno, jedné dávno zapomenuté kamarádky. Ejhle, objevila jsem několik stejných jmen. I vybrala jsem si jedno a napsala. Netrvalo dlouho a ona osoba odpověděla, odkud, že ji znám a chtěla vědět něco bližšího. Slovo dalo slovo a byla jsem doma. Moje dávná známá, se najednou objevila přede mnou jako čistý a jasný obraz. Vzpomínala na všechno, co já už dávno zapomněla. Video na Skypu nás opět zviditelnilo a i přes oceán (z Kanady) jsme se ihned cítily blíž. Hodně dlouho jsme se na sebe dívaly a nemohly se poznat. Roky přidaly vrásek, brýle, změnily nám barvu vlasů.
No a když jsme se rozpovídaly, nebylo síly, která by nás zastavila. Probraly jsme celou dobu školní docházky, všechny naše průšvihy, a že jich nebylo málo. Když jsem vytáhla staré školní fotografie, začalo vzpomínání na naše první lásky, kde kdo bydlel a s kým se nejraději kamarádil.
Potom, ať mi někdo povídá, že společenské sítě skrývají nebezpečí. Možná, ale pro mě se dnes stala jedna z nich nádherným pojítkem s dětstvím a skoro zapomenutými příběhy.
Byla to velká náhoda, že jsem ze všech těch jmen vybrala zrovna to její. Je dáno do seznamu a už se mi neztratí.

Červené a bílé

30. května 2011 v 23:03 | já |  Moje psaní
Babinec!
Příjemné posezení s kamarádkami v malé a zastrčené vinárně je jediným osvěžením jinak všedního týdne. Nemíváme ho každý týden, ale 2x do měsíce určitě.
Nebyla jsem na něm už delší dobu a tak, když mi došla SMSka - Dnes, 15, Majka - byla jsem docela překvapena. Ještě, že to nemám daleko, jenom několik málo kroků, tak jsem se rozhodla. Odpoledne jsme se trochu poštěkali s polovičkou, synátor si také přihřál polívčičku, tak jsem si dupla. Malý problém byl sice s oblečením, odpoledne bylo přímo tropické vedro, ale vyřešila jsem to letními kalhotami a trikem.
Posezení na zahrádce bylo příjemné. Holky už byly všechny a tak měly i objednáno. Na stole stálo červené i bílé víno, dvě kávy a jeden džus. Po sklenicích stékaly kapičky a já dostala velkou žízeň. Mávla jsem na obsluhu a požádala o skleničku na víno. V karafě s červeným vínem se třpytily odrážející se paprsky odpoledního sluníčka a já se po ní natáhla. Bylo slaďounké a zahnalo mou velkou žízeň. Hovor se točil hlavně kolem rodin, dovolených a dětí. Mé raněné ego mi dalo do ruky výbornou zbraň, chladivé, červené potěšení. Cítila jsem se dobře a když se na prkénku přede mnou objevilo krásné, voňavé, grilované žebírko, nic mě nechybělo. S mastnými koutky a plným žaludkem jsem se vrátila domů.
Nic mě nevadilo polovičkovo vrčení, nikterak jsem se nedala vytočit poznámkami o svítících očích a dechu plném vína.
Bylo mi báječně, a kdyby k nám teď přišli třeba z berňáku, tak je snad přivítám objetím. Je mi tak dobře, lehounce a cítím se spokojená.
Není nad dobré jídlo a pití!

Ach, ty dnešní nemožné matky!

29. května 2011 v 23:16 | tycova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Dnešní děti jsou bez režimu, rodiče jimi bezohledně obtěžují okolí, živí je průmyslovými blivajzy a ničí jim zdraví chemickými přípravky, jednorázovými plenami a všemožnými šetřiči práce a času. Matky tráví s dětmi více času po kavárnách nežli na čerstvém vzduchu.
Tak by se dal stručně shrnout náhled jednak bezdětných, jednak postarších škarohlídů na způsob výchovy nejmladší generace. Názory se tvoří srovnáváním. Vycházíme z toho, co si pamatujeme z vlastní zkušenosti, jak dítěte, tak rodiče. Těžko ale čekat, že se věci nezmění, neb podmínky se liší a pokrok nezastavíš. Otázkou zůstává, jestli se změny na dětech nějak podepíší, a když, jestli ve zlém, nebo v dobrém.

Vyrůstala jsem v době, kdy bylo běžné mít dvě fungující babičky, placená mateřská dovolená byla 3 měsíce a dětí, které nechodily do školky, bylo v okolí méně, než prstů na jedné ruce. Běžná byla naopak docházka do jeslí, a to i týdenních. Kojenecké lahve byly skleněné, umělá výživa se jmenovala Sunar a dlouho neměla variantu a literatura doporučovala žehlit látkové pleny po obou stranách.
Celkem všeobecně se prosazovala totální kontrola rodičů nad dětmi spolu s minimální jejich účastí. Bylo přesně stanoveno, co se musí - výsledky ve škole, domácí povinnosti, normy chování a co se naopak vůbec nesmí - účast na podezřelých akcích a aktivitách, kamaráčoft s jedinci podezřelými osobně či rodinně a vše, co by rodiče obtěžovalo a obíralo o čas. Běžně platilo, že dítě je k rodiči ve vztahu podřízeném. Částečně se to jinak dělat nedalo, částečně to bylo obrovsky pohodlné. Často i pro děti. Oblíbené heslo: Koho do večera neuvidím, vyhrál, umožňovalo spoustu příkazů porušit a zákazů nedodržet.

Když jsem měla malé děti, jesle se rušily a školky začaly být vzácnost. Babičky měly "svůj život", takže fungovaly nárazově a pro potěšení. Zato se začaly objevovat více či méně profesionální hlídací služby. Trh zaplavila spousta vymožeností pro miminka, zatím byly ale tak drahé, že je zdaleka nemohl využít každý.
Dětem se začalo více naslouchat, bral se ohled na jejich osobnost. Měly více všeho - materiálních věcí, zážitků i rodičovského času. Přestalo se řešit, co tomu řeknou lidi. Kontrola se omezila spíše na to, aby si neublížily, v tom co chtěly, byly podporovány. Konečně mohly dostat vše, co je mohlo rozvíjet s vidinou, že to využijí pro své dobro a dostanou se dál, než rodiče a většinou to taky dostaly. S domněním, ó ty prostoto, že využijí to, co rodiče zbudovali. Někdy byly přesyceny nabídkou. Někdy jim byl penězi nahrazován čas a cit. A někteří rodiče děti prostě neřešili.

Dnes je problém dostat dítě do školky. Je poptávka po adoptivních babičkách, protože v krizi je pro tatínky nutné intenzivně se věnovat práci, aby vydržela. Maminky začínají do práce opět spěchat. Vymožeností je stále více a jsou dostupnější.
Díky výchovným směrům běžným na západě se razí teorie, že spokojená matka znamená spokojené dítě a méně je někdy více. Dnešní maminky jsou víc v klidu. Kontrola je minimální. Dopřejí dětem luxus učit se vlastními chybami a netlačí tak na výkon. Klade se maximální důraz na dětskou osobnost a citovou výchovu. A ano, jsou i matky, které si usnadňují život tím, že nic neřeší.

Naši rodiče téměř nevěděli, jak jsme vyrostli a vystudovali. Většinou to měli dost zadarmo. Děti byly dospělé kolem dvacítky. Často se setkávám s tím, že rodičovská role je obrácena. V rodině cítí zodpovědnost - za vztahy, majetek i city - čtyřicátníci a padesátníci a to už poměrně dlouho. A dá se říci, že jsme úspěšní. Mnozí z nás zbudovali majetky, které se v rodinách tvořily generace.

Naše děti se často pohybují v extrémech - buď jsou přehnaně zodpovědné a zaměřené na cíl, nebo ani zlomkem nevyužívají potenciál svůj a rodiny. Jedni studují více VŠ při práci, mají vlastní bydlení a jasnou představu, kam chtějí v životě dospět. Ne nutně k tomu potřebují stálého partnera. Častěji volí život pouze s dítětem.
Jiní dodělávají maturitu po dvacítce a drží se křečovitě rodičovské lednice a kreditních karet. Dospívají kolem třiceti. Zdaleka ne všichni mají potřebu se pracovně uplatnit. Znovu se objevuje ve velké míře fenomén starých mládenců a panen. Nemluvím o singles. Jde o lidi, kteří vědomě neopustí původní rodinu.
Miminka, batolata i větší maluši, které mám čest znát, jsou prozatím nejpohodovější děti, se kterými jsem trávila čas. Tedy ti, kterým se rodiče věnují. Možná, že s věkem jsem tolerantnější, ale opravdu mám pocit, že lépe vycházejí se světem. Uvidíme ve škole.
Takže dětské koutky v kavárně, průmyslově vyrobené dětské výživy ohřáté v mikrovlnce k obědu, jakož i vlhčené ubrousky a nosítka, houpátka a koupátka všeho druhu mi nevadí. Přehřáté, unavené, nebo unuděné vřískající dítě ano. Ale to jsme opět u kategorie "nic neřeš" a ta tu byla vždycky.

Na hradě

28. května 2011 v 19:39 | já |  Moje psaní
Cesta se zvedala do kopce a můj povoz kodrcal a skákal přes kořeny. Ještě že moje chůva Eleonora vzala těch několik kožešin navíc a vystlala jimi sedadlo tak, že jsem seděla v malém pelíšku. Usilovný pláč a dlouhá cesta mě unavila a já usnula. Ze spaní jsem volala na svou matku, natahovala ruce, kopala a házela sebou. Nebylo divu, bylo mi teprve deset let a už mě odváželi z domova. Podle dávno podepsané smlouvy mezi mým otcem Ignácem z Klapý a jeho bratrancem, majitelem Štípského panství jsem byla předurčena do skupiny děvčat, určených jako společnice malé Rosety, jeho dcery. Ještě, že jsem měla s sebou Eleonoru, která se o mě starala od narození a byla mi druhou matkou. Na hradě Lukov nás očekávali a poslali nám naproti několik mužských s loučemi, neboť v okolí se potulovaly loupeživé tlupy. Dorazili jsme v pořádku a já jsem začala žít nový život. Moc si z té doby nepamatuji, ale dobré jídlo, kamarádky a Eleonora, patřily k denním oblíbeným aktivitám.
Čas plynul, já rostla a kolem se začaly dít věci. Z počátečních malých holčiček vyrostly krásné slečny, oblíkané do nejmodernějších šatů, aby se Roseta nenaučila mít nosánek nahoru. Kdo nás viděl, težko by poznal, která z nás je tady paní.
Na hrad často přicházeli hosté, které si sem zvali na domácí bály, slavnosti a k různým příležitostem. Roseta byla krásná a o nápadníky neměla nouzi. Byla jsem její nejmilejší kamarádkou, spolu jsme trávívaly nejvíce času Na hradě a v okolí nebylo místo, které jsme neměly prošmejděné. Panství nebylo nikterak bohaté, a tak ani mezi námi nebyly žádné rozpory. Spojovalo nás jedno velké tajemství. Obě jsme si psaly deníček a já se navíc pokoušela o kratičké říkánky a písničky. Na našem tajném místě v knihovně jsme sedávaly u okna a se smíchem si předčítaly své literární pokusy. Co jsme se nasmály, když Roseta nazvala naši učitelku etikety Violu krákající vránou. Měla silný chraplavý hlas a na nás byla velmi přísná. Obě jsme měly spoustu tajností, věděly jedna o druhé skoro všechno. Často jsme sedávaly u okna a tajně pozorovaly mladíky sklízející dole pytle s obilím, kupce, přivážející zboží i návštěvníky Rosetina otce.
Nastal čas vdavek a svatba Rosety s bohatým Arturem. Z několika kamarádek, jsem na hradě zůstala sama, protože tak určil majitel. Stala jsem se společnicí Rosety a do budoucna i jejich dětí. Měla dvě krásné dcerky a spokojené manželství. Spolu jsme několikrát opustily náš hrad, spolu jsme se rozloučily s jejími rodiči i jejím mužem. Když se nachýlil i Rosetin čas, zavolala si mě a svěřila mi dokument o vlastnictví panství. Všechno odkázala svým dcerám, jimž do plnoletosti mám dělat poručníka.
Opatruji tedy panství spolu s Berenikou a Kristínou. Děvčata jsou hodná a poslušná a nahrazují mě to, co jsem nikdy neměla.
Dopsala jsem, osušila stránku a zavřela svůj deníček. Je večer a já musím na pobožnost s děvčaty, uložím jej na naše tajné místo v knihovně. Dá-li Pán Bůh, bude tam v bezpečí.
L.P. 1733 na hradě Lukov

Sen se rozplynul a já se probudila hlavou plnou toho, co se mi zdálo. Byla jsem to já, nebo jen moje bujná fantazie mě ve snu zavedla na dávno neexistující hrad? Je možné, že jsou někde tajné deníčky mladých slečen? Myslím si, že zámecké a hradní archívy skrývají ještě mnohá tajemství.

Omluva

28. května 2011 v 8:28 | já
Bouřka a výpadek elektřiny způsobily, že jsem včerejší zápis nestihla napsat. Snad to bude dnes lepší.

Saláty

26. května 2011 v 12:17 | došlo emailem |  Něco dobrého na zub
Salát z pekingského zelí se zeleninou a česnekem



POTŘEBNÉ PŘÍSADY
1/2 hlávky zelí * 2 vejce natvrdo * 1 svazek ředkviček * 1 salátová okurka * 100 g tvrdého sýra ***** zálivka - 1 lžíce světlého vinného octa * 2 lžíce olivového oleje * dolít do 1 dcl vodou * 2 stroužky česneku * sůl

POSTUP PŘÍPRAVY

vše nakrájíme, vejce mají být na osminky, já krájím na kráječi vajec.-) promícháme se zálivkou a můžeme papkat.


Výborný salát s rajčaty a tuňákem - ze starého chleba



POTŘEBNÉ PŘÍSADY

Na plnou 2-litrovou mísu potřebujeme: 1/4 starého chleba (4 krajíce) * 4-6 rajčat * 1 červená nebo bílá cibule (pokud budem dávat obyč. žlutou, stačí půlka - ale záleží na chuti) * bazalka - 2 lžíce sušené nebo přiměřené množství čerstvé - ta je samozřejmě lepší * 1 konzerva tuňáka * olivový olej * sůl, pepř * dle chuti mozzarela, olivy

POSTUP PŘÍPRAVY
Chleba namočíme do vody - aby byl ponořený, nebo průběžně otáčíme. po cca půlhodině (krajíce budou dřív) ho pořádně vyždímáme a nadrobíme do mísy. Přidáme nadrobno krájenou cibuli, bazalku, tuňáka - pokud máme v oleji, nalijeme i s olejem, ve vl. šťávě slijeme a přidáme půl deci olivového oleje. dochutíme, a necháme odležet tak půl hodiny.


ledový salát mix (recept od mé maminky)


POTŘEBNÉ PŘÍSADY

Hlavička ledového salátu, 8 scheri rajčátek ,schwardsvaldká zauzená šunka ,2 vajíčka uvařená natvrdo,kousek jadl sýru, bílý jogurt ,lžička majolky, špetka koření čubrica(nemusí být), řeřicha na ozdobu

POSTUP PŘÍPRAVY

Ledový salát natrháme do mísy,totéž uděléme se šunkou,rajčata překrojíme napůl,na menší plátky jadl sýr ,přidáme čubricu koření,jogurt smíchaný s majolkou.Vše promícháme, navrch poklademe rozkrojenými vajíčky na čtvrtky a ozdobíme řeřichou.Pozor už nesolíme šunka a sýr jsou slané.



Jednoduchý a dobrý šalát


POTŘEBNÉ PŘÍSADY

Čínska kapusta / môže byť aj hlávková/,4 kusy surovej mrkvy,2 kusy cibule,olivový olej,soľ,mčk-/mleté korenie/, šťavu asi z 1/2 citróna,rascu mletú,alebo celú-podľa zvyku.

POSTUP PŘÍPRAVY

Čínsku kapustu /môže byť aj hlávková/ nakrájame na pásiky,pridáme na tenko nakrájanú cibuľu,mrkvu tiež na pásiky.Posolíme podľa chuti,pridáme mčk ,rascu a olivový olej tak,ako máte radi...a nezabudnime na citrón /kto nemá rad nemusí/.Premiešame,necháme asi pol hodky odstáť....a servírujem

Kácení máje

25. května 2011 v 23:46 | ja a E.Mikešková foto |  Co se mi líbí
Blíží se konec května a s ním i tradiční zábava spojená s kácením máje. Když jsem byla dítě, nic takového se u nás nekonalo. Všechny lidové tradice se v letech mé školní docházky doslova potíraly. Je s podivem, že se udržel alespoň soubor Rusava. Valašský soubor, v němž se realizovali někteří rodiče a posléze i jejich děti. Bývali tradiční součástí prvomájových průvodů a oslav. Organizovaně vystupovali na tribuně před a po proslovech papalášů. Jiné lidové zvyky, hlavně ty, které byly nějakým způsobem spjaty s církevními svátky, pomalu upadaly v zapomenutí.
Je dobře, že se na vesnice i do měst tradice vrací ať, už jsou to masopustní průvody masek, pochovávání basy, vítání jara a upalování Morany, Někde jsem četla, že po zimě se opět odemykají řeky a chodí se do lesa žehnat studánkám a pramenům. Staví se májky, aby se na konci května s různými obměnami zase provedlo jejich kácení.
Mezi lidmi bývalo daleko veseleji, měli k sobě blíž už tím, co se kolem nich dělo.
Minulou sobotu proběhlo ve vesnici nedaleko našeho města kácení máje, které pořádali dobrovolní hasiči. Měli obrovskou snahu udělat pro návštěvníky co nejvíce. Pozvali kapelu, ozvučili podium, domluvili několik skupin mažoretek, zařídili stánky s občerstvením, pro tatínky pivo, zápas dorostenecké jedenáctky a já nevím co ještě. Počasí jim docela přálo, sluníčko hřálo, akce proběhla za účasti několika desítek lidí. Nebyla jsem tam, ale z fotografií zveřejněných mou známou, jsem těch lidí mnoho nenačítala. Většinou to byly maminky těch účinkujících děvčat a kluků. Zájem nic moc!
Takový máj měli a hlídali jej celý měsíc!

Týden v barvách

24. května 2011 v 23:17 | já |  Moje psaní
Jediný pohled do kalendáře ji přesvědčil, že je pondělí, to je jasná modrá barva. Ze svého šatníku vytáhla tmavě modrý kostým, doplnila jej střevíci ve stejné barvě a se zalíbením se zatočila před velikánským zrcadlem v chodbě. Na stěně měla připevněné barevné knoflíky a na nich barevné kabely a kabelky. Natáhla se po té úplně na kraji a překontrolovala její obsah. Ano, má tam všechno, co bude potřebovat, přidala klíče od auta a vykročila ven z bytu. Dnes jí bude sedět i malý modrý Nissan. Hlídač v podzemních garážích před ní zvedl závoru a ona se vydala do práce. Vzduch v kanceláři byl po víkendu těžký, pustila proto klimatizaci a posadila se za psací stůl. Otočila stránku na barevném kalendáři, se zásuvky vytáhla modré pero zn. Parker a modrý šanon. Je přece pondělí.
Takto měla obarvený každý den v týdnu, když se jí někdo ptal podle čeho si vybírala barvy, měla proto jediné vysvětlení. Jako malá holčička dostala knížku s obrázky a básničkami, podle nichž se děti učily dny v týdnu. Když chodila do školy používala jednotlivé říkanky. V dospělosti říkanky zapomněla, ale barvy ke dnům přiřazovala stále. Pondělí bylo modré, k úterku měla přiřazenu hnědou - do konce týdne ještě bylo hodně daleko, středa, která půlí pracovní týden, se jí jevila jako jasně červená, ve čtvrtek většinou nosila zářivě žluté šaty, pro pátek se vybavila zelenou. Sobota a neděle pak patřila všem barvám, podle nálady.
Chodila vkusně oblečená, jediné, co nemohla barevně sladit, byla auta. Měla jenom tři, modrý Nissan, stříbrné Porsche a zářivě červené BMW. Ale co není, může být, je jí teprve padesát pět let, tak má ještě dost času vydělat si na ta zbylá autíčka.
Stavební odbor krajského úřadu přece dostatečně nese. Určitě se zněkdo objeví, kdo nepříjde s prázdnou, a ona mu ráda vyhoví. Do důchodu to určitě zvládne!

Podivíni

23. května 2011 v 21:32 | já
Jít kolem toho domu nebyla nikdy legrace. Ohromný vlčák s vyceněnými zuby lítal kolem plotu a zdálo se, že se každou chvilku vrhne na pletivo a vyšplhá se nahoru. Dům vzadu v zahradě skoro není vidět přes hromady krabic, starých matrací a jiného harampádí. Všude se povalují a poletují plastové sáčky, noviny a staré krabice. Úplně nahoře se povaloval obtloustlý kocour s olysalým hřbetem a velkou jizvou místo pravého oka. Byl vyhlášeným rváčem a všichni kocouři v okolí se ho báli. Dokonce i vlčák jej pozoroval vždycky s napětím a obavami.
Obyvatelé tohoto smetiště, dvě svobodné sestry, měly tento dům v držení snad od nepaměti. Všichni znali jejich shrbenou matku, která pravidelně projížděla vesnicí s hrkajícím kočárkem, na nějž nakládala odložené věci. Tu sebrala děravý hrnec, který někdo vyhodil na zápraží se žrádlem pro kočku, onde zase nahlédla do popelnice u místní Jednoty, aby odtamtud vytáhla osychající zbytky chleba nebo splihlou hlávku zelí.
Sestry sice docházely do místní fabriky, kde pracovaly jako uklizečky, ale finanční situace rodiny nebyla nikterak slavná. Kolegové a kolegyně v práci jim občas pomohli starými obnošenými kabáty, či zimními bundami, nějakým tím prádlem nebo botami. Když matka zemřela, přebraly její pochůzky a dům i zahrada se začaly zaplňovat věcmi. Sousedé si neustále stěžovali na zápach linoucí se z hromad odpadků, které byly neustále atakovány hejny ptáků, smečkami divokých koček a posléze i potkany.
Byl to doslova dům hrůzy. Konec nastal úmrtím jedné ze sester. Lidem v okolí se zdálo, že ji už dlouho neviděli venku, přivolali policii a lékaře. Přes okno jim stará paní řekla, že sestra spí už několik dnů. Přivolaný veterinář musel uspat rozzuřeného vlčáka a pak odchytil i prskajícího kocoura. V domku našli mrtvou stařenu mezi hromadami nedojedeného jídla. Nechybělo mnoho a kocour se pustil nejen do něj, ale i do zesnulé ženy.
Lékař aplikoval sedativa pozůstalé a doporučil její převoz do PL. Pak nastal pro obec nejtěžší úkol, co s nepořádkem kolem. Sestry neměly žádné příbuzné, proto se obec stala majitelem domu i se smetištěm. Trvalo to několik dnů, než vyklidili všechen nepořádek ze zahrady i domečku. Pomalu se začal zase odkrývat pohled na schodiště vedoucí ke vchodu, objevilo se dávno zarostlé jezírko, ovocné stromy zase rozkvetly a na nich se objevila červená jablíčka.
Když půjdete dnes kolem světle šedé vilky s muškáty v oknech a na schodišti, nepoznali by jste dům hrůzy. Noví majitelé se hodně snažili, aby lidé kolem zapoměli, jak to tady ještě nedávno vypadalo.

Zahrada

22. května 2011 v 22:46 | já |  Fotografie
Byla jedna zahrada. V rohu stál starý smrk! Jednoho dne přišli lidé a nemilosrdná pila se zakousla do štíhlého těla stromu. Větve zaševelily, snažíce se něčeho zachytit, pak se strom pomaloučku naklonil na jednu stranu, kam jej táhla silná lana. Zamával ostatním stromům na pozdrav a uložil se do heboučkého trávníku.





Z velikána zahrady zůstala hromada zelených větviček, špalíky dříví a nesmírně pronikavá vůně pryskyřice.




Zahrada ztichla a šla spát. To bylo včera!
Dnes ráno byla zahrada stejná jako včera, nebo ne?


Bylo nám ho líto, ale nedalo se nic dělat. Silné větry jej nakláněly stále více a hrozil pád na sousedovu střechu.
Už sháníme nový stromeček!