Tvář mi ztuhla a já se zatvářila jako debil! Doslova a do písmene! Neutekla jsem mu! Věděla jsem, že mě pronásleduje, dokonce i ve spánku se mi o něm zdálo. Když jsem koutkem oka zahlédla záblesk, bylo mi to jasné. Srdce mi bušilo až v krku a nohy mě zcela ztuhly.
Stál naproti u zdi a v rukou držel fotoaparát s dlouhým objektivem. Usmíval se a já měla pláč na krajíčku. Zloděj duší!
Jinak jsem mu ve své dětské naivitě neřekla.
Lidé jej vyhledávali a nechávali se od něj zvěčnit i se svými dětmi.
Každou neděli se procházel po nábřeží a s mírným úsměvěm nabízel lidem své služby. Nechápala jsem, proč mu všichni tak ochotně pózují.
Já ale přesně věděla, co s nimi udělá, zaměří-li na ně svou černou trubici. Sebere jim úsměv a schová jej v krabici, která se mu houpala na krku.
Fotograf dál lákal lidi, stavěl si je do skupinek, blýskal na ně svým oslňujícím světlem a pak si od nich bral adresy. Nechápala jsem celou tuto činnost a bála se jí.
Někdo mi jednou řekl, že v té krabičce schovává lidské úsměvy a tváře. Proto jsem se onomu fotografovi vyhýbala. Nechtěla jsem se krčit někde v bakelitové škatulce spolu s ostatními, které už ukradl.
Dneska mě konečně dostihl a já budu navždycky zavřená v té jeho krabici. Rychle jsem se protáhla mezi lidmi a pelášila domů. V pokoji jsem sebou bouchla na postele a začala plakat. Naši si toho všimli a chtěli vědět, co se mi stalo. S pláčem jsem jim pověděla o muži, který chodí městem a krade lidem duše, které stejně jako vodník zavírá do krabice. Tatínek se usmál, vzal mě do náruče a zatočil se mnou nad hlavou. Pak mě postavil na zem a odešel vedle do komory. Po chvíli se vrátil s něčím v ruce. Poznala jsem onu krabici a strachy bez sebe čekala co se stane. Posadil si mě na klín a dal mi ji do ruky, ukazoval mi v horní krabičce nějaké obrázky, z nichž jsem po určité době poznala našeho Baryka a kousek dvorku.
Pak tatínek zmáčkl nějaký čudlík, ozvalo se zabzučení a na boční straně se zvolna otočilo kolečko. Baryk se pohyboval stejně jako dřív a po několika dnech jsem konečně uviděla výsledek, krásnou fotografii. Můj milovaný pejsek na ní byl skoro jako živý, jenom se nehýbal.
Konečně jsem přestala věřit na zloděje duší, a když jsem ho další neděli opět zahlédla na nábřeží, šla jsem schválně tak blízko k němu, že jsem se toho jeho přístroje mohla dotknout. Usmál se na mě a já se cítila dospělejší. Byly mi tři roky!

Jéjej, to mě už by dávno všechny úsměvy došly. Taťka byl vášnivý fotograf a fotil naši rodinu od peřinky, až po svatby a vnoučata. :-D Trochu jsem tu jeho lásku k focení zdědila, taky mě to moc baví, ale sama už se fotit nechci, čeho je moc, toho je příliš. ??? :D