close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

To byl "Pan profesor"

8. dubna 2011 v 16:26 | já |  Moje psaní
Měly jsme obě stejný nápad.
Dnes nejdu do matematiky. Máme opakování a já se moc neučila. Blíží se pololetí a já nemám zapotřebí pokazit si vysvědčení. To by byl doma rachot!
V klidu jsem se zavřela na pokoji a počkala, až ostatní holky odejdou do školy. Bylo pondělí a moje spolubydlící přijela rovnou do vyučování. Odpočívala jsem, četla si a spala jsem až do oběda. Pak už to nešlo, protože prvačky začaly dělat na patře binec. Den volna utekl a já se připravovala na zítřek. Lidka se vrátila z domu až odpoledne a ve škole také nebyla. Tak jsme nevěděla ani jedna, jak naše absence proběhla. Náš profesor matematiky, jemuž se jinak než Míša neřeklo, byl jeden z mála, který z absence nedělal žádnou vědu. Od prváku nám všem vykal, což v nás vyvolávalo pocit dospělosti. Byl to vysoký starší muž, trošku prošedivělý a mírnou čelní pleší. Svým chováním se blížil představě pana faráře z minulého století. Ženatý byl a zřejmě hodně pod pantoflem, neboť každou větu končil slovy, prosím a děkuji, o své ženě, doktorce nemluvil jinak, než krásně a s úctou. Oba si říkali zdrobnělinkami a nám to připadalo velmi legrační. Miloval hru na klavír a všem nám říkal "slečny".
Když jsem další den šla do školy napadlo mě, že bych si jako omluvenku do vyučování měla alespoň zavázat koleno. Vzala jsem tedy obvaz, jenž jsme měly na nácvik obvazové techniky, rychle provedla bandáž kolene a frčela do školy. Svůj nápad jsem hodnotila na jedničku a slibovala jsem si od něj jeho neprůstřelnost.
Jenomže! Ze všeho nadšení mě vyvedl už pohled do třídy, kde jsem zahlédla Majku. Sedávaly jsme spolu v první lavci a rozdíl mezi námi byl asi 70 cm na výšku. Jinak jsme měly dnes úplně stejný nápad, o čemž mě přesvědčilo zavázané Marunino koleno! Také levé, jako moje.
Za dveřmi se ozval zvonek, oznamující začátek matematiky a my usedly do lavice. Ve stejnou chvíli se dveře rozletěly a v nich stanul Míša. Pohybem ruky nás posadil a odložil své věci na katedru. Vzal třídnici, provedl zápis a otevřel známkovací deníček. Aby nám to nebylo líto, letěly jsme k tabuli obě, Maruna i já. Třída se mohla uřehtat, když jsme se dopajdaly před tabuli. Míša se jen tak ledabyle podíval na naše nemocná kolena, spráskl ruce a spustil: "Jejda jejda, milé slečny, copak se vám stalo? Asi nějaký úraz že? No, Adámková vy jste jistě byla na basketu, že? A kdepak se to stalo vám, slečno B.
Vy přece bydlíte na internátě a nesportujete?! Že byste trhala paní ředitelce jablíčka? No je to možné, je! Tak prosím vás, jistě vás to obě hodně bolí, tak si běžte sednout. Pro tentokrát vás nebudu trápit u tabule, ale prosím vás, na příště se mi naučte. To víte, opakovaný vtip není vtipem. Jo, a příště si, prosím vás, zavažte alespoň každá jiné koleno, aby to nevypadalo tak směšně. Ano? Tak prosím posaďte se!"
Zkrátka nepustil nás ani ke slovu a sám se ujal naší omluvy. Určitě bychom to lépe neřekly. Náš Míša byl jednička. Nadělaly jsme mu spousta vylomenin, ale on to vždycky se ctí ustál, nikdy nezvýšil hlas a také nikdy nevypadl z role "pana profesora" a my na něj dodnes vzpomínáme s úctou a rády.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 8. dubna 2011 v 17:04 | Reagovat

Za celou svojí školní kariéru jsem ani jednou nebyla za školou. Ne ovšem proto, že bych školu tak žrala a byla šprt, jen neměla jsem prostě tolik odvahy. :D Pan profesor Míša, byl opravdu jednička! ;-)

2 jezura | Web | 9. dubna 2011 v 18:08 | Reagovat

Myslím, že takových už moc není! Je to škoda, byli super! Také si jednoho takového pamatuji a celý život lituji, že jsem ho neposlechla v tom, na jakou mám jít školu dál. No, pozdě. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama