23. dubna 2011 v 18:53 | já
|
Dostala jsem 100 Kč a byla jsem poslána na poštu pro celý arch známek na pohlednice. Naše pošta byla přímo na náměstí a vcházelo se do ní velmi tmavým průjezdem, který vedl někam do neznámého dvora. Chytila jsem kliku, otevřela staré oprýskané dveře a přes dva schůdky vešla do tmavé chodbičky. Odsud vedlo schodiště do prvního patra, kam se obyčejný človíček jako já nedostal. Byla tam telefonní ústředna a pro mě neznámé klepající a bzučící prostory. Dveřmi jsem vstoupila do trošku větší místnosti, v níž byla dvě zasklená okénka, jedny dveře s okýnkem vedly do pokladny a zároveň se tam podávala Sportka. Za sklem seděla starší paní a právě někoho posílala do telefonní budky vzadu u dveří. Paní oetvřela dveře a uvnitř se rozsvítilo světlo. Na stěně tam visel telefonní přístroj a vedle sluchátko. Přede mnou stálo ještě několik lidí, fronta se nehýbala a vydýchaný vzduch v malé místnosti způsobil, že jsem se ocitla na zemi. Zpočátku si mě nikdo nevšímal, pak se ozval něčí výkřik a něčí ruce mě vedly za plentu, tam mě posadily na židli a nechaly tak. Měla jsem před sebou celou poštu jako na dlani. Obě úřednice přijímaly od lidí dopisy, bouchaly na ně razítka, vypisovaly doručenky a lepily známky. Občas si otevřely nějakou složku a vložily do ní něco, nebo naopak zase něco vyndaly. Přijaly peníze, vrátily drobné, něco zapsaly do velkého archu a zase se věnovaly dalšímu ze zákazníků. Práce se mi líbila a v tu chvíli jsem si přála stát se úřednicí. Když se mi jedna ze slečen začala věnovat, prodala mi arch korunových známek, přijala ode mě peníze a já z této zmavé místnosti vyběhla ven na čerstvý vzduch. Taková byla naše stará pošta.
Dnes je v nové moderní budově, všude je světlo, okének je daleko víc než tehdy a jsou rozděleny do dvou pater. Obsluhují je mladá děvčata stejně jako dřív, mají však trošku jinou práci. Používají počítače, digitální váhy a já nevím co všechno. Když jim podáte dopis, známku nenalepí, jen jej strčí do škvírky v kopírce, ta zahrčí, na moment jej vcucne dovnitř a pak jej i s otiskem razítka vyplivne zase ven. Hodí jej na váhu a na displeji se objeví cena k zaplacení. Telefonní budka tady už není, pevné linky z našich domovů takřka zmizely. Máme přece mobilní telefony, Sportku vám vezmou na několika terminálech ve městě a pro peníze musíte do patra. Člověk by myslel, že děvčatům ubyla práce a vy nebudete tak dlouho stát ve frontě před okýnkem. Omyl je pravdou. Trvá to daleko déle než dřív a vy musíte s každou věcí vystát novou frontu. Balík vlevo, dopis uprostřed, Sportka napravo, pro peníze nahoru. Hrůza.
Nebylo nad starou paní poštmistrovou, která vám všechno udělala sama a na jednom místě.
Na naší hlavní poště, už je všechno na lístečky s čísly. U vchodu si vybereme úkon, který hodláme na poště uskutečnit, zmáčknem tlačítko a vyjede nám kousek papírku s číslem, pak už stačí jen sledovat světelnou tabuli, kdy se na ní ukáže naše pořadové číslo s číslem příslušné přepážky. Takto už to vlastně funguje na všech úřadech, včetně toho pracovního. :-P :D Kde je konec, našim starým poštovním úřadům!! 8-O