27. dubna 2011 v 23:28 | já
|
Vyklízeli jste někdy domácnost? Práce je to smutná, zvláště jedná-li se o někoho blízkého.
Kamarádka se dobrovolně přidala k sousedům, kteří u nich ve čtyřbytovce likvidovali byt po starém panu Voráčkovi. Všichni s nadšením pomáhali, protože poslední dobou byly s dědulou jenom samé potíže. Bydlel s nimi v bytovce spousty let, nejdříve se svou druhou manželkou, kterou si našel v lázních. Jejich pozdní štěstí trvalo několik let, spořádaně se vodili za ruce, chodili na procházku a sousedé je měli rádi. Pak paní zemřela a jeho život se docela změnil. Byl Slovák, dceru měl někde v Bratislavě a tady u nás náhle zůstal sám. Zpočátku si sám nakupoval, chodil si pro obědy do školní jídelny, sedával u stánku se zeleninou a rád zapřádal hovory s kolemjdoucími. Tak jste si od něj mohli vyslechnout příběhy vojáka, který prožil Slovenské národní povstání. Jeho vynechávající paměť způsobovala, že se často opakoval, rád si přidával a dělal ze sebe stále většího hrdinu. Všichni v ulici slyšeli různé historky o jeho neohroženosti a odvaze. Sousedky se od něj pomalu odtahovaly, protože je jeho přílišná dotěrnost obtěžovala. Samota pro něj byla čím dál tíživější, tak si jako svou společnici brával stále častěji sklenici rumu. Postupně se uzavíral v bytě, přestal na sebe dbát a z jeho bytu se stal páchnoucí brloh.
Pečovatelky, které mu sousedi zařídili, vyhodil, že si stačí sám. Nepral si, nemyl se, z bytu vycházel výjimečně. Ucpaný odpad na WC jej donutil vylévat noční nádobu z okna na krásný zelený trávník před domem. To byl poslední čin, který nájemníky donutil jednat. Sehnali jeho dceru, ta zařídila v Bratislavě místo v Domově důchodců a jednoho krásného dne si ulice oddechla. Odejel a v bytě zanechal svůj majetek. Dcera nic nechtěla a nájemníkům dala peníze na likvidaci všech věcí z bytu. Nikdy jsem u něj doma nebyla, ale tu a tam mi kamarádka, bydlící na jedné chodbě s dědou, nabídla nějakou pro ostatní nepotřebnou věc, např. zahradní lavici, květináče, nebo zahradní nářadí. Když došlo na vyklízení pokojů, stačilo několik chlapů, kontejner a dvě hodiny! Okna dokořán pak několik dnů nemilosrdně odstraňovala zápach a trávník, spálený čpavkem, pomalu zarůstal. Kamarádka při vynášení skříní, našla krabici od margarinu plnou pohlednic, přání a letáků. Zná mou sběratelskou vášeň a vzpomněla si na ni, proto večer zazvonila u nás doma. Chvíli jsme probíraly všechno možné a nemožné, pak se stočila řeč na dědulu. Má se dobře a na pobyt u nás už si ani nevzpomene.
Krabicí pohlednic jsem se probírala několik hodin a třídila je. Bylo tam i několik zajímavostí, ale jinak obvyklé pozdravy z lázní, velikonoční a vánoční lístky. pozdravy od známých z cest a dovolených. Mezi pohlednicemi něco štěrchalo, tak jsem je rozhrnula a objevila drobnou brožku, rudě zářící v zapadajících slunečních paprscích. Držela jsem ji v ruce a přemýšlela, kde se mezi tolika papíry vzala a čí asi byla. Pečlivě jsem ji očistila a vzala foťoaparát. Není zlatá ani stříbrná, zelený povlak jasně ukazuje, že je to pouhá bižuterie. Něčí ruce ji brávaly a připínaly ji na šaty, aby někomu dodaly lesku a přitažlivosti. Kdo to byl, se už nedozvím, ale určitě ji nosil rád. Je krásná a zářící!
Smutné. Stáří je hrozná věc a když tak člověk zůstane sám a neunese to, je to ještě horší.