Na horním konci ulice zářil do náměstí obchod s lahůdkami. Jeho nablýskané výlohy byly neustále v obležení.
Nad dveřmi zacinkal zvonek, dveře do krámu se otevřely a dovnitř vstoupila slečna. Letmým pozdravem obdařila několik přítomných a postavila se k pultu, kde obsluhoval mladý příručí. Jejich pohledy se setkaly a srdíčka zaplesala. Slečna podala prodavači lístek, na němž měla sepsáno, co všechno má donést k přípravě slavnostního oběda. Tvářička zrudla a na rtech vykouzlila nesmělý úsměv. Příručí sebral z pultu peníze, vrátil drobné, zboží naskládal slečně do podaného košíku a s úklonou vyprovodil dívku za dveře.
Idylické seznámení způsobilo, že ti dva se po nějakém čase vzali. Rodinka se rozrostla o tři rozkošné děti, obchod, v němž mladík začínal, mu nyní říkal pane. S péčí a láskou modernizoval v krámě, co se dalo, jako první si pořídil elektrickou pokladnu, Lidé jej chválili a obchod vzkvétal.
Dny plynuly, děti rostly, obchod už patřil PRAMENU, jak byl po roce 1948 nazván, Z mladého příručího se stal nemocný starší pán , který už dávno svou milou oplakal. Obchod koukal do náměstí zaprášenými výlohami s poněkud nevýraznou prvomájovou výzdobou. Několik papírových vlajek zastrčených do sklenice od okurek, zamaskované kyticí umělých karafiátů. Na denní procházce se bývalý majitel obloukem vyhýbal náměstí , jen aby neviděl smutek v milovaných výlohách.
Dcera, kterou si představoval jako svou nástupkyni, se odstěhovala z města, druhorozený syn se sice obchodníkem vyučil, ale do obchodu nikdy nenastoupil.
Přišla nová doba, všichni v městečku se těšili, jak se opět otevře to " Mikešovo lahůdkářství", v němž se vždycky dobře nakupovalo. Trvalo to docela dlouho, než se v krámě na náměstí začalo něco dít. Výlohy až nahoru polepené neprůhledným papírem stále víc jitřily zvědavost kolemjdoucích. Snad už zítra, nebo pozítří papír zmizí a dveře se konečně otevřou.
Ano, dočkali jsme se! Dveře se otevřely a my všichni překvapením ztratili řeč. Kdepak lahůdkářství! Kdepak potraviny! Nad dveřmi se skvěl nápis " HANOI - bar a herna". Zpočátku se zvonek nad dveřmi netrhl a omladina mířila dovnitř ve skupinách, časem se vše stalo okoukané a lidé kolem chodili bez zájmu. Jednoho dne se dveře neotevřely a zavřeno zůstalo několik týdnů. Výlohu opět zalepil neprůhledný papír a město znovu čekalo, co se bude dít.
Dnes se konečně dočkalo. Nový nápis nad dveřmi hlásá " Mikešovo lahůdkářství" a do náměstí se nese příjemná hudba z amplionu nad dveřmi. Otevřenými dveřmi je cítit vůně čerstvě pomleté kávy, v chladicím pultu se na vás směje nespočet druhů sýrů, velký výběr uzenin, párků a různých pomazánek. Za pultem se otáčí mladý prodavač a s úsměvem prodává své zboží. U jeho pultu je vždycky nejvíc lidí!
Proslýchá se, že je to vnuk pana Mikeše, který tento obchod kdysi dávno vlastnil! A tak je to dobře! Nezapře svého dědečka a lahůdkářství od nás určitě nezmizí! Držíme mu všichni palce!
Tak tohle Hadi nakonec dobře dopadlo. Taky znám pár takových obchůdků, které se proměnily - většinou v banky. Zejí prázdnotou, místo potravin nebo hraček je tam nudící se slečna v kostýmku za přepážkou.