Proletěla nad námi a zmizela v nekonečnu. Mihla se na obzoru a jenom bystré oko ji stačilo zahlédnout.
Seděli jsme, opřeni o sebe a malovali si krásnou budoucnost. Já dodělám školu, on půjde na rok na vojnu, pak se vezmeme a budeme spolu mít nejméně tři děti! Ty porostou a budou nám dělat jenom radost. Společný život, který nás čeká, bude krásný a jedinečný. Slibovali jsme si věrnou lásku a ona nám při tom proletěla nad hlavami. Vlasatice, létavice! Mnohoslibné světýlko, které prý plní vaše přání! Nádhera!
Já sice školu dodělala, ale až na třetí pokus, jemu vojnu prodloužili o rok v Sabinově. Když se vrátil, chodila jsem s kočárkem a jmenovala se Voráčková. Začali jsme spolu chodit znovu a opět si slibovali, jaký bude náš život nádherný. Byl, dva měsíce, pak jsem s rozbitou pusou skončila u doktora. Vím, že jsem si to asi zasloužila, druhé dítě, které jsem v tu dobu čekala, nebylo jeho. Přesto jsme se vzali a koupili si krásný domeček. Do práce se mi moc nechtělo, ale nebylo zbytí, když jeho zavřeli a já neměla finance. Všichni říkali, že se mám dát rozvést, já však stále čekala na to vysněné štěstí. Nejstarší holka se spustila, když měla 16 let a s děckem skončila v pasťáku. Dveře si u nás podávali exekutoři, protože prostřední kluk začal hrát hazard, rozhodl se, že bude bydlet s tátou a odešel. Když jsem všechno doplatila a nejmladší ukončila školu, vrátil se konečně můj miláček domů. Jsme sice už hodně staří, ale jsme spolu. Občas večer sedíme na zahradě a vyhlížíme tu, která nám toho tolik naslibovala a nic nesplnila.
Oba víme, co si budeme přát, až se znovu mihne oblohou! Tentokrát se to určitě všechno splní!
Naděje umírá naposled, a proč by to nakonec, nemělo vyjít?! :-)