close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2011

Velikonoce z pohledu historie

10. dubna 2011 v 18:13 | Claudia Märtlová - Středověk |  Moje psaní
Opět se blíží čas Velikonoc! Stejně jako každý rok tak i letos je všichni připravují, jak je zvykem. V mnoha vesnicích i domácnostech se horečně plete, háčkuje a vyšívá, vystřihuje, barví a lepí, zkrátka tvoří. Tvoří se nové ozdoby do oken, na stůl, pro děti, vnuky, rodiče.
Napadlo vás, jak vypadaly tyto největší církevní svátky ve středověku? Jak lidé věděli, bez kalendáře a rozhlasu, kdy jsou Velikonoce?
Většinu obyvatel informoval o svátečních dnech jejich farář. Od koncilu v Nikaii (325) se Velikonoce slaví první neděli po jarním úplňku, přesněji po prvním úplňku následujícím po jarní rovnodennosti 21. března. Jde o pohyblivý svátek, což stěžuje sestavení křesťanského kalendáře odvislého od vrcholného velikonočního svátku. Proto byly již v raném středověku sestaveny složité tabulky, aby bylo možné termín Velikonoc snáze vypočítat. V mnoha krajích začínal rok Velikonocemi, zatímco jinde byly za začátek roku považovány Vánoce, 1. leden (Obřezání Páně) nebo 25. březen (Zvěstovánání Panny Marie).
Letopočty středověkých dokumentů se proto často liší od dnešního způsobu datování. Dodnes běžný úzus počítání od Kristova narození vymyslel jistý mnich počátkem 6. století a od 8. století se postupně rozšířilo po celé Evropě.


Trocha romantiky

10. dubna 2011 v 0:43 | se sbírky |  Co se mi líbí






To byl "Pan profesor"

8. dubna 2011 v 16:26 | já |  Moje psaní
Měly jsme obě stejný nápad.
Dnes nejdu do matematiky. Máme opakování a já se moc neučila. Blíží se pololetí a já nemám zapotřebí pokazit si vysvědčení. To by byl doma rachot!
V klidu jsem se zavřela na pokoji a počkala, až ostatní holky odejdou do školy. Bylo pondělí a moje spolubydlící přijela rovnou do vyučování. Odpočívala jsem, četla si a spala jsem až do oběda. Pak už to nešlo, protože prvačky začaly dělat na patře binec. Den volna utekl a já se připravovala na zítřek. Lidka se vrátila z domu až odpoledne a ve škole také nebyla. Tak jsme nevěděla ani jedna, jak naše absence proběhla. Náš profesor matematiky, jemuž se jinak než Míša neřeklo, byl jeden z mála, který z absence nedělal žádnou vědu. Od prváku nám všem vykal, což v nás vyvolávalo pocit dospělosti. Byl to vysoký starší muž, trošku prošedivělý a mírnou čelní pleší. Svým chováním se blížil představě pana faráře z minulého století. Ženatý byl a zřejmě hodně pod pantoflem, neboť každou větu končil slovy, prosím a děkuji, o své ženě, doktorce nemluvil jinak, než krásně a s úctou. Oba si říkali zdrobnělinkami a nám to připadalo velmi legrační. Miloval hru na klavír a všem nám říkal "slečny".
Když jsem další den šla do školy napadlo mě, že bych si jako omluvenku do vyučování měla alespoň zavázat koleno. Vzala jsem tedy obvaz, jenž jsme měly na nácvik obvazové techniky, rychle provedla bandáž kolene a frčela do školy. Svůj nápad jsem hodnotila na jedničku a slibovala jsem si od něj jeho neprůstřelnost.
Jenomže! Ze všeho nadšení mě vyvedl už pohled do třídy, kde jsem zahlédla Majku. Sedávaly jsme spolu v první lavci a rozdíl mezi námi byl asi 70 cm na výšku. Jinak jsme měly dnes úplně stejný nápad, o čemž mě přesvědčilo zavázané Marunino koleno! Také levé, jako moje.
Za dveřmi se ozval zvonek, oznamující začátek matematiky a my usedly do lavice. Ve stejnou chvíli se dveře rozletěly a v nich stanul Míša. Pohybem ruky nás posadil a odložil své věci na katedru. Vzal třídnici, provedl zápis a otevřel známkovací deníček. Aby nám to nebylo líto, letěly jsme k tabuli obě, Maruna i já. Třída se mohla uřehtat, když jsme se dopajdaly před tabuli. Míša se jen tak ledabyle podíval na naše nemocná kolena, spráskl ruce a spustil: "Jejda jejda, milé slečny, copak se vám stalo? Asi nějaký úraz že? No, Adámková vy jste jistě byla na basketu, že? A kdepak se to stalo vám, slečno B.
Vy přece bydlíte na internátě a nesportujete?! Že byste trhala paní ředitelce jablíčka? No je to možné, je! Tak prosím vás, jistě vás to obě hodně bolí, tak si běžte sednout. Pro tentokrát vás nebudu trápit u tabule, ale prosím vás, na příště se mi naučte. To víte, opakovaný vtip není vtipem. Jo, a příště si, prosím vás, zavažte alespoň každá jiné koleno, aby to nevypadalo tak směšně. Ano? Tak prosím posaďte se!"
Zkrátka nepustil nás ani ke slovu a sám se ujal naší omluvy. Určitě bychom to lépe neřekly. Náš Míša byl jednička. Nadělaly jsme mu spousta vylomenin, ale on to vždycky se ctí ustál, nikdy nezvýšil hlas a také nikdy nevypadl z role "pana profesora" a my na něj dodnes vzpomínáme s úctou a rády.

Nevinná hádka

7. dubna 2011 v 13:29 | já |  Moje psaní
Z velké hromady písku se ozývá křik. Hrající si děti se pustily do křížku. Vytáhlý chlapeček se tahá o kyblík s menším, zavalitějším pořízkem. "Ten je můj," křičí ten velký a táhne toho menšího za sebou. Na dětský křik reagovaly blízko sedící maminky tím, že vysočily a pustily se jedna do druhé. "Ať ten váš da..... přestane a toho našeho nechá na pokoji," ozvala se drobná blondýnka s pěstěnými nehty. "Jen ať si děti hrají, vždyť nic tak hrozného nedělají, paní B....," brání svého chlapečka brunetka ve sportovním. Chvíli je klid, blondýna drží u ucha telefon a něco do něj říká! Ještě než usedne nazpět na lavičku, ozve se z boční ulice kvílení brzd. Ze sportovního vozu vyskakuje nabušený tatínek a hrne si to přes pískoviště ke svým drahým. Chlapečka s kyblíkem, který hádku vyprovokoval, táhne k lavičce a už z dálky volá na svou polovičku "Tak, kde je ta .... ať si to s ní mohu vyřídit." Brunetka je obklopena dalšími maminkami, které se k ní přidávají v žalování na dlouhána. Její kulaťoučký chlapeček se drží její ruky a se slzami v očích sleduje, dění kolem. Ostatní děti přestaly s hraním a čekají, co se bude dít.
"Ale maminko," ozvala se copatá holčička, " on si začal" a ukazuje na tlouštíka naproti, "řekni, že jsi mu ten kyblík bral ty první, no řekni," volá na něj, ale ten neslyší, nebo nechce slyšet.
Hádka se rozjíždí na celé dětské hříště. Kolemjdoucí nechápavě zpomalují a ptají se jeden druhého, o co vlastně jde! Někdo rozkrývá celou situaci a mezi lidmi na chodníku to zašumí. Postupně se přidávají na jednu i druhou stranu. Po chvíli už nikdo neví, proč se vlastně hádají, ale není síly, která by je zastavila. Na plac se vytahuje politika a ekologie, různé osobní averze sousedů, jejich spory, svoje si vybírá i prostá závist.
Hádka jde ulicemi, zaplavuje město, olej do ohně přilévá rozhlasové vysílání, kam jedna z maminek poslala svůj postřeh. Večer dojela televize a rozhádané město natočila do večerních zpráv. Sledovanost zpravodajství se zvýšila a národ se rozdělil na několik skupin.
Ta jedna se zastala dlouhána v kraťasech, jemuž kbelík patřil, byl přece jeho a tak si bránil svoje.
Další říkali, že se pustil do menšího a slabšího, někomu se zdálo, že by měli dostat na holou oba chlapci. Kolik lidí, tolik názorů. Časopisy a noviny yly plné debat a různých polemik. Mezi lidmi vládla nenávist, zlost a nikdo vlastně nevěděl proč.
Najednou nebylo síly, která by všechnu tu nevraživost zastavila.
A na pískovišti si dál hrály děti a malý tlouštík se dál tahal s tím dlouhánem o kyblík! Tentokrát to byl jeho vlastní a on se jenom bránil!

Obchod na náměstí

6. dubna 2011 v 22:52 | já |  Moje psaní
Na horním konci ulice zářil do náměstí obchod s lahůdkami. Jeho nablýskané výlohy byly neustále v obležení.
Nad dveřmi zacinkal zvonek, dveře do krámu se otevřely a dovnitř vstoupila slečna. Letmým pozdravem obdařila několik přítomných a postavila se k pultu, kde obsluhoval mladý příručí. Jejich pohledy se setkaly a srdíčka zaplesala. Slečna podala prodavači lístek, na němž měla sepsáno, co všechno má donést k přípravě slavnostního oběda. Tvářička zrudla a na rtech vykouzlila nesmělý úsměv. Příručí sebral z pultu peníze, vrátil drobné, zboží naskládal slečně do podaného košíku a s úklonou vyprovodil dívku za dveře.
Idylické seznámení způsobilo, že ti dva se po nějakém čase vzali. Rodinka se rozrostla o tři rozkošné děti, obchod, v němž mladík začínal, mu nyní říkal pane. S péčí a láskou modernizoval v krámě, co se dalo, jako první si pořídil elektrickou pokladnu, Lidé jej chválili a obchod vzkvétal.
Dny plynuly, děti rostly, obchod už patřil PRAMENU, jak byl po roce 1948 nazván, Z mladého příručího se stal nemocný starší pán , který už dávno svou milou oplakal. Obchod koukal do náměstí zaprášenými výlohami s poněkud nevýraznou prvomájovou výzdobou. Několik papírových vlajek zastrčených do sklenice od okurek, zamaskované kyticí umělých karafiátů. Na denní procházce se bývalý majitel obloukem vyhýbal náměstí , jen aby neviděl smutek v milovaných výlohách.
Dcera, kterou si představoval jako svou nástupkyni, se odstěhovala z města, druhorozený syn se sice obchodníkem vyučil, ale do obchodu nikdy nenastoupil.
Přišla nová doba, všichni v městečku se těšili, jak se opět otevře to " Mikešovo lahůdkářství", v němž se vždycky dobře nakupovalo. Trvalo to docela dlouho, než se v krámě na náměstí začalo něco dít. Výlohy až nahoru polepené neprůhledným papírem stále víc jitřily zvědavost kolemjdoucích. Snad už zítra, nebo pozítří papír zmizí a dveře se konečně otevřou.
Ano, dočkali jsme se! Dveře se otevřely a my všichni překvapením ztratili řeč. Kdepak lahůdkářství! Kdepak potraviny! Nad dveřmi se skvěl nápis " HANOI - bar a herna". Zpočátku se zvonek nad dveřmi netrhl a omladina mířila dovnitř ve skupinách, časem se vše stalo okoukané a lidé kolem chodili bez zájmu. Jednoho dne se dveře neotevřely a zavřeno zůstalo několik týdnů. Výlohu opět zalepil neprůhledný papír a město znovu čekalo, co se bude dít.
Dnes se konečně dočkalo. Nový nápis nad dveřmi hlásá " Mikešovo lahůdkářství" a do náměstí se nese příjemná hudba z amplionu nad dveřmi. Otevřenými dveřmi je cítit vůně čerstvě pomleté kávy, v chladicím pultu se na vás směje nespočet druhů sýrů, velký výběr uzenin, párků a různých pomazánek. Za pultem se otáčí mladý prodavač a s úsměvem prodává své zboží. U jeho pultu je vždycky nejvíc lidí!
Proslýchá se, že je to vnuk pana Mikeše, který tento obchod kdysi dávno vlastnil! A tak je to dobře! Nezapře svého dědečka a lahůdkářství od nás určitě nezmizí! Držíme mu všichni palce!

Potkali se u Kolína

5. dubna 2011 v 12:43 | já |  Moje psaní
Krajinou se ozvalo zatroubení vlaku. Z blízkého křoví vzlétlo hejno a zamířilo do pole.
Po blízké silnici jelo červené auto. Za volantem seděl sváteční řidič ve svém nezbytném kloboučku. Kochal se okolím a na tachometru se ručička chvěla poblíž šedesátky. Byl krásný letní den, obilí zlátlo a v nedaleké vsi svolávaly maminy děti ke stolu. Řidič se líně protáhl a utřel si zpocené čelo. Na sedadle vedle něj pospával malý psík. Zastříhal ušima a otočil se na druhou stranu, dávaje tím najevo svůj absolutní nezájem o dění kolem. Projeli mírnou zatáčku, když na zpětném zrcátku zpozoroval kloboučník červený vagonek. Otřásal se rychlou jízdou, jako by se jej snažil předjet. "Pojďte pane, budeme si hrát!" bleskla řidiči hlavou známá věta. Bezmyšlenkovitě sešlápl plyn a motor zrychlil chod. Kolem něj se míhalo obilí a na horizontu se rozhořel oheň zapadajícího slunce. Pohledem v zrcátku se ujistil, že červený vagonek nechal někde vzadu, lehce se usmál a ještě přidal. Psík na předním sedadle se probudil a znepokojeně se zvedl. Jeho pán jej lehce pohladil a dál se věnoval jízdě. Na krajnici se mihla informační tabule se třemi červenými pruhy. Rukou si zaclonil oči proti nepříjemně svítícímu obzoru. Okénkem dovnitř vlétla vosa a sedla na přední sklo. "Potvora, ještě, aby mě píchla", pomyslel si a natáhl roku s novinami, které měl položené na předním okně. Bác, dopadlysložené noviny na sklo a vosa se zkroutila v křeči, pak zůstala bez hnutí ležet. Jednou rukou pootevřel okénko a vosu vyhodil ven. Překontroloval zpětné zrcátko a zamířil na mírný kopeček, na němž spíš tušil, než viděl přejezd. Když po pravé ruce zahlédl kousek červené barvy, byl už předním kolem na přejezdu.
Nepříjemný zvuk krčeného plechu, skřípění brzd a zvonění signalizačního zařízení už nezaslechl. Auto se převrátilo na bok a zůstalo v podivné pozici. Pootevřeným okénkem se snažil dostat ven rezavý psík s čumákem od krve.
V obilí se pohybovalo několik cestujících, vyskákavších z vykolejeného vagonku, všude se rozprostřelo nezvyklé ticho, jen pár vylekaných bažantů zmateně pobíhalo kolem trati. Hra skončila.

Jaro

3. dubna 2011 v 23:03 | fotografie
Čas plyne jako voda.
Stromy rostou a stárnou.
Příroda se probudila.


Nastartovali jsme motorky.
Také pejsci se vydali na procházku.

Krásné jaro je konečně tady.

Touha!

2. dubna 2011 v 17:42 | já |  Moje psaní
Miluji děti!
To není nikterak objevné, protože jsem žena a ty, jak je známo mají mateřské geny. Děvčátka si hrají s panenkami, měkoučkými plyšáčky, mazlí se s koťátky a králíčky, milují vše malé.
V tomto jsem tedy nikdy nevynikala. Panenku jsem měla, krásnou s blond vlásky, ale byla jsem její macechou. Občas jsem ji povozila v kočárku, nebo jsem jí projevila laskavost a vzala ji k sobě do postýlky, ale jinak se Laurinka od své maminky lásky nedočkala. V rané pubertě jsem toužila po osobě, kterou bych mohla milovat, byť platonicky a skrytě, ale přece jenom by byla moje. Hledala jsem ji v knihách, pohádkách, na obrázcích. Ve svém dávno ztraceném deníčku jsem měla vystřiženy a nalepeny obrázky dvojčat, která jsem si přála mít. Chlapečka a holčičku, oba světlovlasé, modrooké, miloučké, sedící vedle sebe v kočárku, načinčané a poslušné.
Svůj názor na dětičky jsem postupem času začala měnit. Mladší bráška byl zprvu také malý a milý, ale s tím, jak rostl a prosazoval své já, stával se přítěží, kterou jsme samozřejmě nemohli jen tak odložit. Otravné, pro dospívající slečny!
Po absolvování školy se opět probudily mateřské geny s tím, jak jsem potkávala stále více kamarádek kutálejících se po chodníku.
Provdaná jsem na dítě čekala dlouhé čtyři roky. Když se narodil můj první, tolik vytoužený syn, mé mateřské srdce bylo naplněno až po okraj. Pyšně jsem vozila kočárek a všem ukazovala načinčaného chlapečka, který jako by tušil jak se dmu pýchou, předváděl všem své znalosti a choval se jako z knihy "Psychologie dítěte".
Druhý synáček byl zpočátku stejný, pak si prožil nechtěný rok a půl v nemocnici a domů se vrátil jiný človíček. Je pravým opakem svého staršího brášky. Kde jeden řekne "ano", ten druhý jasně vyřkne "ne", běží-li jeden vlevo, tak druhý musí vpravo! Neuvěřitelné !
Nyní čekám na vnoučata! Nemám žádná a hrozně bych si je přála. Opět jezdit s kočárkem, povídat jim pohádky, holčičkám česat vlásky a chodit s nimi nakupovat. Chtěla bych je, ale nejsou!

Paměti Marie Stuartovny

1. dubna 2011 v 23:17 | Carolly Erickson |  Co jsem právě dočetla
Kdo by neznal skotskou královnu Marii Stuartovnu? Její život představuje ojedinělé drama plné ostrých konfliktů i nečekaných zvratů: zažila lásku a obdiv, ale i zradu a potupné věznění. V šestnácti letech se provdala za francouzského krále, aby se jako osmnáctiletá vdova vrátila do Skotska vládnout jedné z nejchudších zemí Evropy, zmítané náboženskými spory a vzpourami nezkrotné šlechty. Druhé manželství s pohledným, avšak zhýralým bratrancem Darnleyem skončilo vraždou a skandálem, potřetí se Marie provdala za lorda Bothwella, čímž naprosto šokovala celé Skotsko… Stržena vírem nepřehledných, temných událostí byla přinucena vzdát se koruny a ve snaze vyhnout se násilí uprchla do Anglie. Ani tam se ovšem nedočkala klidu, neboť skončila jako zajatkyně své sestřenice, anglické královny Alžběty I. Mnoho let pak byla Alžbětinou vězeňkyní, než ji sťala katova sekera. Carolly Erickson i tentokrát mistrně pojí historická fakta s románovým pojetím a ve výsledku načrtává barvitý portrét nešťastné ženy, jejíž pohnutý osud dodnes vyvolává vzrušení a soucit.