close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2011

Potomci Jana Lucemburského

20. dubna 2011 v 23:38 | History revue |  Zaujalo mě
Nedávno proběhlo v Praze, Staré Boleslavi a Brandýse nad Labem setkání českých a evropských rodů, které jsou potomky Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. V souvislosti se 700. výročím jejich sňatku a výstavou na toto téma se sešlo ve dnech 19. a 20. září 2010 cca 70 přímých potomků tohoto páru.
Výčet potomků by byl velice dlouhý, proto byly uvedeny alespoň některé rody - Schwarzenbergové, Šternberkové, Kinští, Dačičtí z Heslova, Černínové, Nosticové, Rohanové, Kolowrat-Krakowští, Lobkowitzové, Clam-Martinicové, Colloredo-Mannsfeldové, Harrachové, Salmové, Schönbornové, Thun-Taxisové, Trauttmansdorffové či Windischgrätzové.
Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 - 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna.
Eliška Přemyslovna
Svatba Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským se konala v úterý 1. září 1310 v německém Špýru. Půvab české princezny, její ztepilá postava i krásné tmavé vlasy budily všeobecný obdiv. Jen málokdo ale věděl, že musela projít ponižující procedurou, kdy ctihodné matrony ověřovaly, zda je dosud panna.
Podezření se šířilo z kruhů kolem její sestry Anny, manželky tehdejšího vládce Čech Jindřicha Korutanského. Navíc byla osmnáctiletá Eliška podle středověkých měřítek dost přestárlou nevěstou. Po kladném výsledku už sňatku nic nebránilo.
Po obřadu začalo před špýrským dómem velké hodování a zábava, jež trvaly osm dní. Svatební hostiny, zejména ty královské, se připravovaly s velkou pompou a mimořádným vybavením.
Kromě množství ostatních jídel v menu jistě nescházely ani pokrmy symbolizující plodnost. V českých poměrech to bývala slepice, syrná kaše a jablka.
Na tabuli se určitě objevila také jídla na podívanou, tzv. šauesen. Třeba páv se pekl tak, aby se zachoval i ozdobný ocas a korunka. Před tepelnou úpravou se pomazaly těstem, které se pak slouplo. Jídla se malovala, zlatila, vytvářely se z nich doslova kulinářské obrazy a skulptury.
I svatební slepice přicházela na stůl jako šauesen. Po stažení se jí nechaly krk, nohy a hlava, kůže se naplnila nádivkou z masa, mandlí, vajec, rozinek i koření a pták se vcelku uvařil. Po ztuhnutí se podávala celá slepice trůnící v husté polévce se zázvorem a šafránem (koření lásky a štěstí).

Středověké kulinářské kuriozity
Hažmuka jehněčí. Kaše vařená z vína, jehněčí krve a krupice, maštěná sádlem.
Kyselice z kapřích šupin. Huspenina z polévky uvařené z vína, kde byly týden naložené šupiny, z opečených, utlučených plátků chleba, koření a medu. Propasírovaná směs se nalila do mísy vytřené medem a nechala ztuhnout.
Telecí knedlíky. Knedlíky ze sekaného telecího, žloutků, rozinek, kořeněné zázvorem, šafránem, pepřem, obalené v bílé mouce a pak usmažené na másle.
Pečené koury. Slepičí pečeně z mladého kusu nadívaná zvěřinou.
Ořechová kaše. Kaše z rozetřených ořechů, vína, jalovce a kmínu zahuštěná tlučenou rýží, slazená medem, kořeněná zázvorem, hřebíčkem a pepřem.
Baba mandlová. Sušené krajíčky bílého chleba obalené v kaši z utřených mandlí, medu a anýzového prachu, osmažené na oleji.
Dobrá varmuže. Kaše z bezového květu vařeného v mléku, procezená, zahuštěná pšeničnou moukou s lískovými oříšky, máslem, šafránem a hřebíčkem.
Tenátka. Hrudky z bílků a mouky usmažené na másle.
Pulment. Strouhaný, okořeněný perník rozvařený v červeném víně.
Semenečná polévka. Husté ovocné víno s rozetřeným konopným semínkem.






Buchlov

19. dubna 2011 v 22:53 | idnes |  Víte, že?

Nejhezčí památkou Česka zvolili čtenáři iDNES.cz moravský hrad Buchlov

Nejkrásnější památkou České republiky se stal moravský hrad Buchlov. S velkým náskokem se stal jednoznačným vítězem velké ankety iDNES.cz, uspořádané k zahájení turistické sezóny. Na druhém místě skončil zámek Český Krumlov, bronzovou medaili si odnáší kutnohorský chrám sv. Barbory.
Hrad Buchlov.
Buchlov je královský hrad stojící na jednom z nejvyšších vrcholků Chřibů nad Buchlovicemi v nadmořské výšce 510 metrů. Doba stavby tohoto hradu se odhaduje na 1. polovinu 13. století. Poslední úpravu hradu provedl vévoda Jan Ždánský ze Zástřizel při přestavbě na renesanční sloh v letech 1540-1558.

Setkání s andělem

18. dubna 2011 v 23:36 | já |  Moje psaní
Večer jsem viděla reklamu na nějakou pánskou kosmetiku, při níž padají z oblak andělé, přilákáni její neodolatelnou vůní.
Všechno jsou to mladá, krásná děvčata, která padají do prachu živé ulice, jen tak nalehko, v průsvitných róbách s velkými křídly na zádech. Dopadnou, otřepou se a pak kráčí ulicí kolem nevěřícně koukajících lidí. Nádhera.
Tak nějak jsem si od mala představovala ona nebeská stvoření, o nichž mi vyprávěla babička a jež jsem obdivovala na starých barevných obrázcích, které prodávala ve svém stánku na Hostýně. Anděl vznášející se na svých křídlech nad okrajem hluboké propasti, k níž se blíží dvě malé děti. Do modrých šatů oblečené blonďaté děvčátko, vedoucí blonďatého bratříčka v krátkých kalhotách se jen tak tak zastaví na samém okraji nedozírné jámy. Na dalším obrázku přecházely dvě sestřičky po uzounké lávce nad hučící řekou a nad nimi rozpažené ruce blonďatého anděla je chrání a vedou na druhou stranu.
V americkém seriálu jsem poprvé viděla anděla v mužském provedení, v normálním oblečení, bez zřetelných křídel. Krásný, urostlý, mladík objevující se postavě, která už vlastně není živá a jíž pomáhá na cestě na jiný svět.
Ten anděl, kterého jsem potkala já, byl zcela jiný! Objevil se zcela náhodou v okamžiku, kdy jsem se chystala k operaci. Ležela jsem na posteli, zcela smířená s blížícím se výkonem, v sobě dávku hypnotika, která mě pomaloučku ukolébávala a odnášela do náruče spánku. Moje myšlenky se rozbíhaly a mizely rychleji, než jsem je stačila postřehnout. Vtom se objevil anděl v bílém, promluvil na mě příjemným mužským hlasem, pohladil mě po ruce a já se začala propadat do snu. Nade mnou se pohybovalo bílé obložení nemocniční chodby, pak jsme zůstali sami dva ve výtahu. Mluvil na mě, nerozuměla jsem mu ani slovo, ale cítila jsem jeho blízkost, která do mě vlévala podivný klid a zbavovala mě strachu. Pak zmizel a já ho uviděla, až bylo po všem. S bolícím celým tělem, žaludkem jako na houpačce a tupou hlavou jsem se probouzela na pooperačním pokoji a on stál vedle mě. Hladil mě po tváři a nutil mě otevřít oči. Snažila jsem se, ale nešlo mi to. Mluvil a mluvil a jeho hlas mi čím dál víc někoho připomínal. Dokola jsem se probouzela a opět propadala nějolik dalších dlouhých minut. Najednou jsem ten hlas poznala, patřil mému tatínkovi, který už dávno nežije. Chtěla jsem jej vidět a otevřela jsem oči. U mé postele stála zdravotní sestra a prohlížela si krytí operační rány, zda nekrvácí. Chrěla jsem něco říci, ale opět jsem se propadla do spánku.
Když jsem se nadobro probudila, chtěla jsem vědět, kdo mě vezl na sál. Ptala jsem se kamarádky, zda mají na oddělení ošetřovatelem staršího muže. Její odpověď byla záporná. Nikdo takový u nich nedělá.
Tak to teda musel být můj anděl strážný, který mě přišel uklidnit před operací.

Jména tajemství zbavená

17. dubna 2011 v 15:35 | Vladimír Mates |  Co jsem právě dočetla
Také vás zajímá, jak vzniklo, nebo odkud pochází vaše příjmení, příp. příjmení, které jste vyvdaly, či vyženili?
Jistě nejsem sama, kdo se o tohle zajímal. Po delší době marného hledání jsem u nás v knihovně narazila na báječnou knihu - Jména tajemství zbavená, mající tři díly.
Unikátní populární jazykové příručky pro celou rodinu zpracovávají jednotlivá příjmení do podoby hesel, v nichž se mimo jiné uvádí umístění příjmení v tabulce četnosti, jeho pořadí od daného písmena, počet nositelů v České republice, výběr z nejznámějších nositelů, související přísloví a rčení, souvislost s názvy obcí či krajinných útvarů, pranostiky se vztahem k danému přísloví, příbuzná jména a samozřejmě výklad původu.
Publikace mají charakter populárně vědecký, tj. odborné údaje a fakta zpracovávají srozumitelnou a přístupnou až zábavnou formou. Poskytují výjimečnou příležitost dozvědět se o svém jméně či o jméně blízkých lidí spoustu zajímavých údajů.
První díl obsahuje 250 nejčastějších příjmení, spolu s druhým dílem se pak tento počet zdvojnásobil a zahrnuje již příjmení plné třetiny všech Čechů.
Ve třetím svazku malé domácí encyklopedie českých příjmení, najdou čtenáři
  • v první části příjmení prezidentů republiky s odpověďmi na otázky, kde se jejich jména vzala, co kdysi znamenala, s čím souvisejí a kolik je jejich nositelů
  • ve druhé části příjmení kuriózní či neobvyklá a seznámí se s některými jejich známými nositeli
  • ve třetí části příjmení vyvolávající úsměv, ale někdy dokonce i pohoršení, např. Bambula, Držka, Hajzl, Kakáč, Padělek, Pomeje, Řitička, Tancibudek apod.
Pro velkou většinu jmen obsažených v těchto knihách platí výstižná charakteristika Pavla Eisnera, jež je zároveň mottem knihy: "Pokřtili jsme se navzájem pěkně!"
Doporučuji vám tyto knihy k nahlédnutí, budete překvapeni vším, co nového se dozvíte.

Slunéčko

16. dubna 2011 v 21:09 | Čechomor |  Co se mi líbí

Zloděj úsměvů

15. dubna 2011 v 23:32 | já |  Moje psaní
Tvář mi ztuhla a já se zatvářila jako debil! Doslova a do písmene! Neutekla jsem mu! Věděla jsem, že mě pronásleduje, dokonce i ve spánku se mi o něm zdálo. Když jsem koutkem oka zahlédla záblesk, bylo mi to jasné. Srdce mi bušilo až v krku a nohy mě zcela ztuhly.
Stál naproti u zdi a v rukou držel fotoaparát s dlouhým objektivem. Usmíval se a já měla pláč na krajíčku. Zloděj duší!
Jinak jsem mu ve své dětské naivitě neřekla.
Lidé jej vyhledávali a nechávali se od něj zvěčnit i se svými dětmi.
Každou neděli se procházel po nábřeží a s mírným úsměvěm nabízel lidem své služby. Nechápala jsem, proč mu všichni tak ochotně pózují.
Já ale přesně věděla, co s nimi udělá, zaměří-li na ně svou černou trubici. Sebere jim úsměv a schová jej v krabici, která se mu houpala na krku.
Fotograf dál lákal lidi, stavěl si je do skupinek, blýskal na ně svým oslňujícím světlem a pak si od nich bral adresy. Nechápala jsem celou tuto činnost a bála se jí.
Někdo mi jednou řekl, že v té krabičce schovává lidské úsměvy a tváře. Proto jsem se onomu fotografovi vyhýbala. Nechtěla jsem se krčit někde v bakelitové škatulce spolu s ostatními, které už ukradl.
Dneska mě konečně dostihl a já budu navždycky zavřená v té jeho krabici. Rychle jsem se protáhla mezi lidmi a pelášila domů. V pokoji jsem sebou bouchla na postele a začala plakat. Naši si toho všimli a chtěli vědět, co se mi stalo. S pláčem jsem jim pověděla o muži, který chodí městem a krade lidem duše, které stejně jako vodník zavírá do krabice. Tatínek se usmál, vzal mě do náruče a zatočil se mnou nad hlavou. Pak mě postavil na zem a odešel vedle do komory. Po chvíli se vrátil s něčím v ruce. Poznala jsem onu krabici a strachy bez sebe čekala co se stane. Posadil si mě na klín a dal mi ji do ruky, ukazoval mi v horní krabičce nějaké obrázky, z nichž jsem po určité době poznala našeho Baryka a kousek dvorku.
Pak tatínek zmáčkl nějaký čudlík, ozvalo se zabzučení a na boční straně se zvolna otočilo kolečko. Baryk se pohyboval stejně jako dřív a po několika dnech jsem konečně uviděla výsledek, krásnou fotografii. Můj milovaný pejsek na ní byl skoro jako živý, jenom se nehýbal.
Konečně jsem přestala věřit na zloděje duší, a když jsem ho další neděli opět zahlédla na nábřeží, šla jsem schválně tak blízko k němu, že jsem se toho jeho přístroje mohla dotknout. Usmál se na mě a já se cítila dospělejší. Byly mi tři roky!
Zobrazit v původní velikosti - Měchový fotoaparát COMPUR s objektivem Carl Zeiss

Babča cililink

14. dubna 2011 v 17:13 | já |  Moje psaní
Cililink, crrr, cililink, znělo daleko v úzké uličce,
Otevřeným oknem zněl tento zvuk a ve třídě nebylo nikoho, kdo by nezvedl hlavu. Hurá, svítí sluníčko, ptáci štěbetají a ještě k tomu ten libý zvuk. Paní učitelka zaťukala ukazovátkem na tabuli a snažila se hlučící třídu uklidnit. Nebylo lehké těch třiatřicet prvňáčků opět připoutat k tomu, co právě dělali.
Majka se Zlatkou se dokonce nadzvedly na sedátku a snažily se oknem zahlédnout červené paraplíčko připevněné na vozíku, který vydával onen tolik slibující zvuk. Hodina ubíhala velmi pomalu a všem se zdálo, že se nedočkají zvonku oznamujícího konec vyučování.
Už? Kdy to bude? Děti se nemohly dočkat a tak se paní učitelka několikrát přinutila křiknout hlasitěji, což obvykle nedělala.
Crrr, cililink, ozvalo se náhle docela blizoučko, skoro pod okny třídy a zároveň prořízl ticho chodby elektrický zvonek.
Dětmi to škublo a už nebylo síly, která by je v lavicích udržela. Rychle začaly sklízet z lavic penály, sešity a pravítka, rychlostí blesku je strkaly do aktovek a řadily se ke dveřím, Cestou mezi lavicemi se kluci snažili být první a drobná děvčata odhazovali bokem. Konečně stála u dveří řada dvojic, jak to měla paní učitelka ráda. Došla k dětem a s pozdravem otevřela dveře do chodby. Karel s Bohouškem proletěl chodbou a mířil ke schodišti. Ostatní se vrhli k šatně a tam nastal ten nejdivočejší souboj. Vzduchem se míhaly papuče odhazované těmi nedočkavci. Děvčata ječela a oplácela klukům jejich žduchání bouchanci a štípáním. Jekot se nesl celou školou. Netrval však dlouho a pomalu mizel venku.
Tam už děti obklopily vozíček s paraplíčkem a po kapsách hledaly kovové mince. Babča cililink, jak se jí ve škole říkalo, nestačila naběračkou dělat zmrzlinové kopečky a obsluhovat ječící děti. Pěkně jeden po druhém museli natáhnout ruku, na dlaň jim položila čtvercový oplatek a pak kulaťoučký kopeček té nejlepší pochoutky, kterou pak děti s úsměvem lízali. Každý její příjezd k naší škole znamenal vždycky totéž. Obsloužila drobotinu toužící po chladné pochoutce, zavřela stříbrným poklopem nádobu na vozíku, zazvonila pověšeným zvonečkem a pomalým krokem se šourala ulicí nazpět k centru. Přesně věděla, kdy končí vyučování v naší škole na konci města. Těšívali jsme se na ni, neboť byla předzvěstí krásných, slunečných dnů a blížících se prázdnin.

Jarní úklid

13. dubna 2011 v 21:46 | já |  Moje psaní
Opět poruchy a změny. Včera jsem nic nenapsala, dnes jsem se nemohla dostat na net, u nás byla opět porucha.
Celý den bylo pošmourno, poprchalo. Elinka se hárá a je celá nevrlá. Ven jít nemůže, a tak celý den prospala.
Uklízeli jsme, odváželi staré moonitory do sběrného dvora. Pak jsme byli na nákup a chystala jsem pro místní Sdružení volného času krabici se starými přadeny dříve tak oblíbeného chemlonu. Jistě se jim bude hodit na nějaké výtvarné techniky. Kdysi jsem z chemlonu dělala polštáře a předložky, a tak mi něco zůstalo. Oči ani prsty už tolik neslouží, a proto jsem materiál nabídla mladším.
Nevěřili byste, kolik věcí se najde při pravidelném jarním úklidu. Nachystala jsem dvě velké tašky oblečení, do něhož již nikdo v rodině nevleze, obleky, pletené svetry a dala jsem je ven k popelnicícm. Ráno budou zaručeně pryč. Dělám to tak každoročně s velkým úspěchem.
Našla jsem čtyři stará alba s uhlíkovými deskami. Probírala jsem se jimi a četla jsem si názvy písniček, scének a pohádek, které jsem jako dítě milovala. Gramofon, na nichž bych si je přehrála, nemáme a tak vážně uvažuji o jejich prodeji. Třeba se mezi mými čtenáři najde někdo, kdo by o ně měl zájem a jemuž by tyto staré desky udělaly radost.

Pár veselých obrázků

11. dubna 2011 v 22:34 | se sbírky |  Co se mi líbí






Velké dilema

11. dubna 2011 v 20:24 | já |  Moje psaní
Jak pomoci někomu, kdo o vaši pomoc nestojí?
Co udělat, když víte o něčem zlém, ale nejste z rodiny, ani blízký přítel. Vadí vám něčí jednání, zloba a nepěkné činy? Komu se svěřit?
Marně o tom přemýšlím a hledám způsob jak to udělat. Napsat anonym nemá cenu, žádná instituce se anonymy nechce zabývat! Jít osobně na úřad a hlásit něco, o čem víte jenom z doslechu? Zeptáte-li se inkriminované osoby, můžete se dočkat několika odpovědí. Nejčastěji to bývá zarputilé mlčení a krčení ramen, odmítavé nic se neděje, nebo není to pravda. Nejhorší alternativou je, obrátí-li se zlost vůči vám. Stanete se tím, kdo se stará, oč nemá, plete se do věcí, po nichž mu nic není. Můžete být dokonce napadeni fyzicky a nařčeni z věcí, které jste neřekli, ani neudělali.
Vím, že je to těžké, nestarat se o mládě, které se bojí jít domů, kde ho jako zlá můra čeká místo milované osoby, někdo hrubý a zlý.
Je těžké dívat se, jak se něčí tvář, která bývala usměvavá a milá, mění v nehybnou masku, skrývající bolest a trápení. Jak pomoci ženě, jejíž manžel se denně mění v tyrana a její domov mění v peklo?
Je to velké dilema, zda do toho jít, nebo raději jenom zpovzdálí sledovat a utěšovat plačící osobu?
Tak nevím, snad mi někdo poradí, jak se tvářit před dítětem, o němž vím, že jej opilá matka tluče a nedá mu najíst!
Co říct zmučené kamarádce, která po probdělé noci, celá potlučená, vám zazvoní u dveří, vypláče vám na rameni svůj žal, ale nedovolí vám cokoliv udělat?
To vás pak bolí srdce dvojnásob.