Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Duben 2011

Valpuržina noc

30. dubna 2011 v 21:39 | Wikipedia |  Něco z historie
Pálení čarodějnic (také Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine) se odehrává v noci z 30. dubna na 1. května. Jedná se o velmi starý a dodnes živý lidový zvyk a zvláštní svátek. Tuto noc se lidé scházejí u zapálených ohňů a slaví příchod jara. Na některých místech se staví májka.
Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním úkolem tohoto starého lidového svátku byla oslava plodnosti.
Na ochranu před čarodějnicemi (původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.

A pak že nejsou pohádky!

29. dubna 2011 v 22:46 | j8 |  Co se mi líbí
Pohádkový princ si bral chudou pasačku! Popelka se vrátila ze zámeckého plesu a ve své komůrce sní svůj sen!
Kolik takových pohádkových příběhů jsme v dětství slyšeli, kolik tajných přání jsme večer šeptali do polštáře, jen aby se nám o tom alespoň zdálo. Jenom málokterá z nás se té pohádky dočkala. Proto se rády díváme na ty, jimž se to podařilo. Jeden konec pohádky jsme dnes měly možnost sledovat!


Válka

28. dubna 2011 v 23:23 | já |  Moje psaní
"Kluci!" volala jejich matka, ale oni byli tak zaujati hrou, že ji neslyšeli.
Běželi lesní cetičkou s namířenými puškami a stříleli po sobě. Ten starší získával náskok a od svého menšího brášky se vzdaloval. Cestička se zvolna zatáčela doprava a mizela za hustým křovím. Chlapec se otočil namířil opět do dáli svou puškou, zakřičel bác a ocitl se na zemi. Jeho utíkající nohy mu podrazil záludný kořen táhnoucí se napříč cestou. Vyskočil ze země, aniž vydal hlásku a znova utíkal dál Byl přece voják a ti si vědí rady. Rychle se rozhlédl, když ho napadlo se skrýt v zapomenuté kanalizační rouře. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem na cestě sama.
Mladší z chlapců se pomalu loudal cestičkou a trochu bojácně se rozhlížel kolem sebe. Jak je to možné, že je sám, vždyť ještě před chvílí viděl brášku kus před sebou a teď tady není! Bezradně se rozhlížel kolem sebe, ručkou si otřel tvář a pomalu se loudal dál. Když došel až k místu, kde jsem stála, namířil na mě svou zbraň a uděl "bác". Pak se na mě podíval a zašeptal: "Jsi střelená, víš? Umři!" dodal a cupital dál. Evidentně jej hra na vojáky omrzela, protože svou zbraň vlekl za sebou jako nějakou hůl a děla s ní do lesní cesty čáru. Znovu se ozval matčin hlas a on se zastavil. Matka došla až k němu, utřela mu nos a vzala jej za ruku. Něco si spolu povídali a pokračovali cestičkou dál. Po chvíli se rozhrnul keřík a z něj vylezl ušmudlaný kluk. Podíval se kolem sebe, namířil svou zbraň a pokračoval potichounku za svými nepřáteli.
Lesopark šuměl, v korunách stromů štěbetali ptáci a nikdo netušil, že se tady bojuje. Byl krásný jarní den a já se cítila moc krásně.

Poklad na dně skříně

27. dubna 2011 v 23:28 | já |  Moje psaní
Vyklízeli jste někdy domácnost? Práce je to smutná, zvláště jedná-li se o někoho blízkého.
Kamarádka se dobrovolně přidala k sousedům, kteří u nich ve čtyřbytovce likvidovali byt po starém panu Voráčkovi. Všichni s nadšením pomáhali, protože poslední dobou byly s dědulou jenom samé potíže. Bydlel s nimi v bytovce spousty let, nejdříve se svou druhou manželkou, kterou si našel v lázních. Jejich pozdní štěstí trvalo několik let, spořádaně se vodili za ruce, chodili na procházku a sousedé je měli rádi. Pak paní zemřela a jeho život se docela změnil. Byl Slovák, dceru měl někde v Bratislavě a tady u nás náhle zůstal sám. Zpočátku si sám nakupoval, chodil si pro obědy do školní jídelny, sedával u stánku se zeleninou a rád zapřádal hovory s kolemjdoucími. Tak jste si od něj mohli vyslechnout příběhy vojáka, který prožil Slovenské národní povstání. Jeho vynechávající paměť způsobovala, že se často opakoval, rád si přidával a dělal ze sebe stále většího hrdinu. Všichni v ulici slyšeli různé historky o jeho neohroženosti a odvaze. Sousedky se od něj pomalu odtahovaly, protože je jeho přílišná dotěrnost obtěžovala. Samota pro něj byla čím dál tíživější, tak si jako svou společnici brával stále častěji sklenici rumu. Postupně se uzavíral v bytě, přestal na sebe dbát a z jeho bytu se stal páchnoucí brloh.
Pečovatelky, které mu sousedi zařídili, vyhodil, že si stačí sám. Nepral si, nemyl se, z bytu vycházel výjimečně. Ucpaný odpad na WC jej donutil vylévat noční nádobu z okna na krásný zelený trávník před domem. To byl poslední čin, který nájemníky donutil jednat. Sehnali jeho dceru, ta zařídila v Bratislavě místo v Domově důchodců a jednoho krásného dne si ulice oddechla. Odejel a v bytě zanechal svůj majetek. Dcera nic nechtěla a nájemníkům dala peníze na likvidaci všech věcí z bytu. Nikdy jsem u něj doma nebyla, ale tu a tam mi kamarádka, bydlící na jedné chodbě s dědou, nabídla nějakou pro ostatní nepotřebnou věc, např. zahradní lavici, květináče, nebo zahradní nářadí. Když došlo na vyklízení pokojů, stačilo několik chlapů, kontejner a dvě hodiny! Okna dokořán pak několik dnů nemilosrdně odstraňovala zápach a trávník, spálený čpavkem, pomalu zarůstal. Kamarádka při vynášení skříní, našla krabici od margarinu plnou pohlednic, přání a letáků. Zná mou sběratelskou vášeň a vzpomněla si na ni, proto večer zazvonila u nás doma. Chvíli jsme probíraly všechno možné a nemožné, pak se stočila řeč na dědulu. Má se dobře a na pobyt u nás už si ani nevzpomene.
Krabicí pohlednic jsem se probírala několik hodin a třídila je. Bylo tam i několik zajímavostí, ale jinak obvyklé pozdravy z lázní, velikonoční a vánoční lístky. pozdravy od známých z cest a dovolených. Mezi pohlednicemi něco štěrchalo, tak jsem je rozhrnula a objevila drobnou brožku, rudě zářící v zapadajících slunečních paprscích. Držela jsem ji v ruce a přemýšlela, kde se mezi tolika papíry vzala a čí asi byla. Pečlivě jsem ji očistila a vzala foťoaparát. Není zlatá ani stříbrná, zelený povlak jasně ukazuje, že je to pouhá bižuterie. Něčí ruce ji brávaly a připínaly ji na šaty, aby někomu dodaly lesku a přitažlivosti. Kdo to byl, se už nedozvím, ale určitě ji nosil rád. Je krásná a zářící!



Blýskavice

26. dubna 2011 v 23:40 | já |  Moje psaní
Proletěla nad námi a zmizela v nekonečnu. Mihla se na obzoru a jenom bystré oko ji stačilo zahlédnout.
Seděli jsme, opřeni o sebe a malovali si krásnou budoucnost. Já dodělám školu, on půjde na rok na vojnu, pak se vezmeme a budeme spolu mít nejméně tři děti! Ty porostou a budou nám dělat jenom radost. Společný život, který nás čeká, bude krásný a jedinečný. Slibovali jsme si věrnou lásku a ona nám při tom proletěla nad hlavami. Vlasatice, létavice! Mnohoslibné světýlko, které prý plní vaše přání! Nádhera!
Já sice školu dodělala, ale až na třetí pokus, jemu vojnu prodloužili o rok v Sabinově. Když se vrátil, chodila jsem s kočárkem a jmenovala se Voráčková. Začali jsme spolu chodit znovu a opět si slibovali, jaký bude náš život nádherný. Byl, dva měsíce, pak jsem s rozbitou pusou skončila u doktora. Vím, že jsem si to asi zasloužila, druhé dítě, které jsem v tu dobu čekala, nebylo jeho. Přesto jsme se vzali a koupili si krásný domeček. Do práce se mi moc nechtělo, ale nebylo zbytí, když jeho zavřeli a já neměla finance. Všichni říkali, že se mám dát rozvést, já však stále čekala na to vysněné štěstí. Nejstarší holka se spustila, když měla 16 let a s děckem skončila v pasťáku. Dveře si u nás podávali exekutoři, protože prostřední kluk začal hrát hazard, rozhodl se, že bude bydlet s tátou a odešel. Když jsem všechno doplatila a nejmladší ukončila školu, vrátil se konečně můj miláček domů. Jsme sice už hodně staří, ale jsme spolu. Občas večer sedíme na zahradě a vyhlížíme tu, která nám toho tolik naslibovala a nic nesplnila.
Oba víme, co si budeme přát, až se znovu mihne oblohou! Tentokrát se to určitě všechno splní!

Řehtačka

25. dubna 2011 v 23:39 | Wikipedie |  Co jsem četla jinde!
Řehtačka je výrobek (obvykle dřevěný) vydávající rámus, stejně jako klapačky, mlýnky, trakářky a různé další doma vyrobené nástroje, které byly používány dle tradice za účelem svolání na bohoslužby od Zeleného čtvrtka, kdy zvony umlkaly (odlétaly do Říma).[1][2] Nyní však jde o hudební nástroj.
Zvukem řehtačky nebo zvonu na sebe museli upozorňovat malomocní.

Kapuce

24. dubna 2011 v 21:21 | já |  Moje psaní
Vyšla jsem si jen tak na lehko, trochu se projít po dobré večeři. Vyrazila jsem hlavní ulicí a kochala se rozkvetlými stromy, potkávala jsem trousící se opozdilce, nebylo jich mnoho (hrál se hokej), město skoro zelo prázdnotou. Po odpolední bouřce se vzduch trochu ochladil a venku bylo příjemně. Z několika venkovních zahrádek se ozýval smích a já se cítila dobře.
Zpoza rohu se vynořila skupinka mladíků, z nichž jsem měla okamžitě nepříjemný pocit. Všichni v mikinách, s kapucemi staženými hluboko do čela, s řevem zamířili k jediné lavičce ve stínu lip. Rozběhli se a jeden po druhém naskákali na opěradlo, pohodlně si položili nohy na sedadlo a začali se bavit. Nechtěla jsem si sedat, lavička byla mokrá, ale jejich boty plné bláta učitě na sedátku zanechají stopu. Čím víc jsem se blížila, tím větší chuťjsem měla kluky napomenout. Já jsem zkrátka taková baba protivná a jak říká polovička, občas si koleduju. Zpomalila jsem chůzi a přistoupila k lavičce. Hlavou mi probíhala slova, jako "styďte se", "co by tomu řekli rodiče", nebo "proč to děláte?" Nakonec jsem zvolila tu nejmírnější taktiku: "To byla pěkná bouřka, že? Budete mít celé pozadí mokré, když jste se na ni posadili." Chtěla jsem ještě pokračovat, ale to co se stalo pak, mi vyrazilo dech a já se nezmohla ani na slovo. Okapucované hlavy se jako na povel zvedly a já spatřila krásné dívčí tváře s pohrdavým úsměvem. To snad ani není možné, aby se takto chovaly zástupkyně něžného pohlaví. Beze slova seskočily na zem, odhodily nedopalky a s hlasitým smíchem se pustily napříč náměstím. Ještě chvíli jsem je pozorovala a kroutila hlavou. Pak jsem pokračovala v procházce. Kapuce klamou a tak se lehce splete holka s klukem. Dnes už je nepoznáte ani podle chování, bohužel!

Poštovní úřad

23. dubna 2011 v 18:53 | já |  Moje psaní
Dostala jsem 100 Kč a byla jsem poslána na poštu pro celý arch známek na pohlednice. Naše pošta byla přímo na náměstí a vcházelo se do ní velmi tmavým průjezdem, který vedl někam do neznámého dvora. Chytila jsem kliku, otevřela staré oprýskané dveře a přes dva schůdky vešla do tmavé chodbičky. Odsud vedlo schodiště do prvního patra, kam se obyčejný človíček jako já nedostal. Byla tam telefonní ústředna a pro mě neznámé klepající a bzučící prostory. Dveřmi jsem vstoupila do trošku větší místnosti, v níž byla dvě zasklená okénka, jedny dveře s okýnkem vedly do pokladny a zároveň se tam podávala Sportka. Za sklem seděla starší paní a právě někoho posílala do telefonní budky vzadu u dveří. Paní oetvřela dveře a uvnitř se rozsvítilo světlo. Na stěně tam visel telefonní přístroj a vedle sluchátko. Přede mnou stálo ještě několik lidí, fronta se nehýbala a vydýchaný vzduch v malé místnosti způsobil, že jsem se ocitla na zemi. Zpočátku si mě nikdo nevšímal, pak se ozval něčí výkřik a něčí ruce mě vedly za plentu, tam mě posadily na židli a nechaly tak. Měla jsem před sebou celou poštu jako na dlani. Obě úřednice přijímaly od lidí dopisy, bouchaly na ně razítka, vypisovaly doručenky a lepily známky. Občas si otevřely nějakou složku a vložily do ní něco, nebo naopak zase něco vyndaly. Přijaly peníze, vrátily drobné, něco zapsaly do velkého archu a zase se věnovaly dalšímu ze zákazníků. Práce se mi líbila a v tu chvíli jsem si přála stát se úřednicí. Když se mi jedna ze slečen začala věnovat, prodala mi arch korunových známek, přijala ode mě peníze a já z této zmavé místnosti vyběhla ven na čerstvý vzduch. Taková byla naše stará pošta.
Dnes je v nové moderní budově, všude je světlo, okének je daleko víc než tehdy a jsou rozděleny do dvou pater. Obsluhují je mladá děvčata stejně jako dřív, mají však trošku jinou práci. Používají počítače, digitální váhy a já nevím co všechno. Když jim podáte dopis, známku nenalepí, jen jej strčí do škvírky v kopírce, ta zahrčí, na moment jej vcucne dovnitř a pak jej i s otiskem razítka vyplivne zase ven. Hodí jej na váhu a na displeji se objeví cena k zaplacení. Telefonní budka tady už není, pevné linky z našich domovů takřka zmizely. Máme přece mobilní telefony, Sportku vám vezmou na několika terminálech ve městě a pro peníze musíte do patra. Člověk by myslel, že děvčatům ubyla práce a vy nebudete tak dlouho stát ve frontě před okýnkem. Omyl je pravdou. Trvá to daleko déle než dřív a vy musíte s každou věcí vystát novou frontu. Balík vlevo, dopis uprostřed, Sportka napravo, pro peníze nahoru. Hrůza.
Nebylo nad starou paní poštmistrovou, která vám všechno udělala sama a na jednom místě.

Kam na dovolenou?

22. dubna 2011 v 23:52 | net |  Zaujalo mě


Opět se blíží doba dovolených, leckdo se rozmýšlí jak a kam zamířit. Je spousta míst na cestování a stovky způsobů jak se dopravit. Včera jsem u restaurace přímo vedle domu viděla zajímavý dopravní prostředek.
Ze zvědavosti jsem si našla tyto stránky http://www.pangeotours.com/cz/hotelbus-expedice-zajezd/39/.
Je to zajímavé čtení, které člověka nenechá klidným. Určitě se vám to bude líbit, tak jako mně.

Zelený den

21. dubna 2011 v 18:00 | já a české tradice |  Váže se k dnešnímu datu
Zelený čtvrtek
Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Zároveň s tím byl Zelený čtvrtek dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly.

Jiné zdroje uvádějí, že snad název pochází od zeleného mešního roucha, které se v ten den místy užívalo.

Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou - rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.
Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.
V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše, co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.