close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

S Inkou v Paříži - XVIII.

2. března 2011 v 15:55 | já |  Moje povídání
Prázdniny se chýlí ke konci, ale počasí to nikterak nezaznamenalo. Je parno a v bytě nepříjemně. Nedělní večer věnuji povšechnému úklidu v bytě. Zítra se vrátí Zdena a vše se vrací do normálních kolejí. Jsem docela ráda, že ji zase budu mít po ruce. Ne, že bych nesnášela tolik samotu, ale přece jenom známá tvář v mé blízkosti se nenachází tak často. Ještě zalít kytky na verandě, sesbírat suché listí, kterého začíná přibývat, odnést do kontejneru hromadu reklamních letáků, které se přes prázdniny nahromadily v proutěném košíku vedle Eliščina pelíšku, vrátit pivní láhve, za něž dostanu několik desítek korun.
V kuchyni začala vřít voda na kávu a Elis seskočila z židle. Je zajímavé, jak dokáže reagovat na zvuk vařící se vody. Přiběhne vždycky za mnou, ať jsem kdekoliv a takovým zvláštním kňouráním mě na ni upozorní. Jsem asi šílená, že si vařím na noc kávu, ale už léta jsem na to zvyklá, naučila jsem se to při své práci v rozhlase, při nočním vysílání. Ale už je to hodně dávno. Ze skříňky jsem vylovila suchary, vzala hrnek a odnesla ho k otevřenému okénku na verandě. Mám tam takové večerní sezení s výhledem na zahradu. Přesunula jsem si sem i PC, který tak má už své třetí místo v bytě. Mimo něj mám k dispozici pracovní nootebook, který s sebou vláčím dnes a denně z kouta do kouta, do auta i vlaku. Jsem posedlá psaním, jak říká vnučka, ale dopis nenapíšu. Co taky mám o sobě pořád psát? Že jsem byla v práci a setřel mě šéf, nebo o tom, jak jsem čekala hodinu na výpadovce, kvůli nehodě a uzavřené cestě, či snad o katastrofách, které čas od času potkají můj dům? Jako například zalomený klíč v hlavních dveřích, rozbité okno do sklepa, padajícím plotě v rohu zahrad, na nějž mě už poněkolikáté upozorňovala sousedka? Je pravidlem, že tyto věci se vždycky objeví, když jsem doma sama, když mám nejvíc práce a čas letí jako splašený. To pak chodím celá nervózní z mobilem u ucha a vřískám do něj, na každého, kdo se opováží rušit.
Zahrála jsem si svou milovanou hru, o níž dcera tvrdí, že je pro děti, dopila kávu a odnesla hrnek. Pak jsem otevřela stránky s rozdělanou prací a zahloubala se do ní. Tiskárna spokojeně zašuměla a na vyplivla několik archů, které musím zítra odevzdat. Složila jsem je do plastového pořadače, zasunula do tvrdé složky, kterou mám v tašce k tomu určené. Sláva, sláva, sláva a ještě třikrát hurá! Konečně jsem se toho protivného tématu zbavila. Protáhla jsem ruce i nohy a klikla na ikonku M+Z, značící rozdělaný a postupně se doplňující rodokmen rodiny Vaculovy.
Jsem ráda, že jsem poslechla Oldu, který mi doporučil tento skvělý program. Dalo mi sice chvíli práci, než jsem všechno do něj naťukala, ale teď je to krásně přehledné a jména se na mě s obrazovky smějí, tak jak si to zrovna přeju.
Třeba právě teď jsem si nechala udělat časovou přímku, na níž jsou naskládány letopočty, vztahující se k tomu, kterému jménu. Pochodují přede mnou pěkně tak, jak se kdo narodil - Johanna Aloisie (1873) - Marie Anděla (1880) - Anna Marie (1881) - Josef Václav (1889). Pod jméno Marie Anděla si připisuji jméno manžela , tedy Pierr, bydliště Paříž, nic víc zatím nevím, počkat, teď mě napadlo, někde jsem jméno Pierr viděla v souvislosti s vařením. Začala jsem horečnatě prohrabávat lístky a papíry, pospínané kancelářskými sponkami. Kruci, kde to jenom bylo, hledám onu zmínku. Výstřižky ze světové soutěže kuchařů v roce 1935, vítěz Pierr Lamarc a jak se jmenovala Martina maminka za svobodna, přece také Lamarcová! To je přece divné, vypadá to, jako by se narodila svobodné dívce, a jedna se přímo nabízí, no jasně přece ta, kterou Johanna poslala porodit ke své sestře - Tonča! Ta se ale narodila v roce 1893 a podle dopisu ji matka poslala ke své sestře porodit počátkem roku 1909, tam někdy v tomtéž roce porodila a po čase se vrátila domů. Kde tedy nechala své dítě? Opět si prohlížím fotku kuchařů před hotelem Maxim, odkud se na mě usmívá šéfkuchař Pierr v ohromné bílé čepici a dva další muži. Vedle této skupiny trochu na pozadí stojí starší dáma se dvěma slečnami. Zda mají nějakou souvislost s kuchaři naparujícími se před fotografem se nedá poznat. Možná jsou to jenom náhodně přihlížející nebo jdoucí osoby. Je rok 1935 a Pierr Lamarc právě vyhrál soutěž. Někde v hotelu je i Zdenin strýček Michal Zelinka, účastník soutěže.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 2. března 2011 v 17:05 | Reagovat

Moc se mi Hadi, líbil úvod tohoto pokračování. Posezení na verandě s výhledem na zahradu, bych si chtěla někdy zkusit, to musí být taková nádhera, jen tu kávu bych vyměnila za čaj. :-) A rodokmenová skládačka se nám obohacuje o nové poznatky, jak dílky puzzlíků do celkového obrazce. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama