close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nikdy nejsem sama

6. března 2011 v 0:06 | já |  Moje psaní
Každé dítko po narození projevuje své ego. Není divu, je bezbranné, neschopné cokoliv pro sebe udělat. Dokáže pouze polykat tu dobrotu, kterou mu někdo strčí až do úst, svým křikem upozorní všechny kolem sebe, že má mokro v plínách, nebo že ho bolí bříško. Jinak ve všem spoléhá na okolní svět. Já byla stejná jako všechny mimina. Dokázala jsem řvát tak, že rodiče málem vystěhovali z podnájmu, cpala jsem se, jako by měl být konec světa a mokro v plínkách jsem absolutně nesnášela. S přibývajícími měsíci a roky jsem začala zjišťovat, že já jsem já a taky se podle toho řídila. Dostal-li bráška něco dobrého, snažila jsem se dostat to také, když rodiče odešli z pokojíku a já zůstala sama, řvala jsem, jako kdyby mě brali na rohy. Samotu jsem zkrátka nesnášela odjakživa. Jsem tvor společenský, a tak jsem se vždycky prodrala do toho největšího klubka dětí a tam se snažila upoutat jejich pozornost. Ve škole bylo mojí touhou, hlavně když jsem byla vyvolaná dokázat, že jsem opět první a nejlepší. Egoistka!
Kamkoliv jsem šla nebo jela, vždycky jsem vnímala lidi kolem sebe jako něco, co ke mě bezprostředně patří. Bylo mi jasné, že naše ulice je plná lidí, které jsem skoro všechny postupně znala. Po několika hodinách zeměpisu, kdy jsem nahlédla do atlasu a uviděla velikost republiky a ostatních států, potěšilo mě to. Nikdy už se mi nemůže stát, že bych byla sama. Výborně.
Oak jsem od rodičů dostala globus, vlastně pro mě to byl model zeměkoule, na němž jsem marně hledala místo, kde by nebyli lidé. Hrávala jsem hru se špendlíkem, kterým jsem se trefovala do roztočené koule. Našla si nějaké místo, pak vzala atlas a o inkriminovaném místě si přečetla. Trvalo to jen do té doby, než jsem globus zcela zničila.
Domnívala jsem se, že už znám lidi na celém světě a začala jsem tedy hledat někde jinde. V knihách se psalo o různých osídlených planetách, o lidech v nitru země a pod. Tato četba byla hlavně bráškova, ale to víte, co je jeho...
Jedny Vánoce jsem dostala od táty dalekohled, ale ne obyčejný, hvězdářský. I začala jsem hledat lidi tam nahoře, četla různé články a sledovala reportáže o UFO, o mimozemšťanech nakukujících v noci do oken spících lidí, o stříbrňácích unášejících dívky, aby je oplodnili a založili tak nový rod. Všechny programy mého rozhlasového přijímače mám na kmitočtech, na nichž jde zachytit hlasy vesmíru a pořád čekám, že se někdo ozve. Přece není možné, abychom byli sami, ne?
Mimochodem na nočním stolku mám fotoaparát, připravený stříbrňáka vyfotit. Podaří-li se mi to, dám vám všem vědět!
 


Komentáře

1 bratranec Z. | 6. března 2011 v 8:10 | Reagovat

Není nutno hledat, jsme s nimi už smísení!
Pokud budeš mít přiležitost, vypůjč si knihu Dvanáctá planeta auto Zecharia SITCHIN.
Dovozuje z bible a staromezopotámských bájí, že lidé jou naklonovaní (proto marné hledání zkaměnělin "chybějícího článku" ve vývoji) díly extraterrestrické expedici na zemi. ;-)

2 Jarka | Web | 6. března 2011 v 8:40 | Reagovat

A to já jsem moc ráda sama. Někdy přemýšlím, jestli jsem vůbec člověk společenký, asi přece jen ano, ale po čase stráveném ve společnosti, nutně potřebuji chvilku jen sama pro sebe. :-D  ;-) Jo, a taky si myslím, že není možné, aby jsme byli v tom širém vesmíru úplně sami. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama