8. března 2011 v 21:48 | já
|
Vzduch se chvěje božským zvukem varhan. Naslouchám a opatrně tisknu velkou, ochytanou klidu dveří do kostela.
Před chvílí vyšli poslední návštěvníci večerní pobožnosti a nyní je tady prázdno. Vepředu u ozářeného oltáře se pohybuje kostelník a naučeným rituálem uklízí. Poklekne, pokřižuje se a udělá několik kroků k nádherné schránce, do níž ukládá monstranci, kalich a schránku na hostie. S klepnutím zavře zlacená dvířka a opět udělá několik kroků podél oltáře. Dlaní urovná vyšívaný ubrus a pak pozpátku odstoupí, opět se pokřižuje a otočí vypínačem. Celý prostor potemní a získá poněkud fantaskní vzhled. A hudba duní a duní, vyplňuje prostor a stoupá vzhůru do výše.
Chvíli přemýšlím a pak usedám do poslední lavice. Prožívám hudbu a mám pocit, jako by ze mě padala únava celého dne, všechny nahromaděné problémy se náhle zdají malicherné.
To, proč jsme si s polovičkou dnes vjeli do vlasů, mě tíží celý den. Proto jsem se vydala v chladný podvečer na procházku. Je dost zima a tak jsem potkala jen několik lidí, dva psy a koukla se z mostu na hejno kachen. Celou cestu si lámu hlavu, proč se dnešní den zvrtl do té příšerné a zbytečné hádky. Byla to docela maličkost, hloupost, řekla bych, ale vygradovala v hádku, z níž mě ještě teď bolí hlava.
Znějící varhany uklidnily všechny mé smysly a já se pomalu uklidňuji. Hřmící hudba pomalu doznívá, ještě jeden, dva tóny a kostelem se nese slabá ozvěna. Ozývá se chůze po dřevěné podlaze kůru, pak neznámý sestupuje po schodišti dolů. Dvířka zavrzají a v zámku se otočí klíč.
Vstanu a spolu s varhaníkem opouštím uklidňující prostor chrámové lodě.
Byla jsem chvíli v ráji?
Nejsem věřící, kostely obdivuji spíš pro jejich architekturu. Interiér kostelů mě vždycky spíš deprimuje. Ale taky mám svůj ráj, kam se chodím uklidnit a nabrat sílu - les, hory, skály.