Když mě včera večer chytil kolem ramen a políbil před spaním, věděla jsem, že je zase všechno, jak má být. Ale vypadalo to ošklivě.
Naštvala jsem ho a on se odmítal se mnou scházet. Beze slova rozloučení nasedl a zmizel. Stála jsem na před domem, jen tak v lehkém domácím oblečení a nevěřícně jsem se dívala za mizejícím autem. Nevěřila jsem vlastním očím, on se teda opravdu naštval. A všechno to začalo tak nevinně.
Odpoledne jsme si dali schůzku v malé vinárničce na rohu, naproti nemocnice. Blížil se konec směny a mě začalo všechno padat z rukou. Renata se po očku na mě dívala a její úsměv prozrazoval, že ví, kam tak pospíchám. Předala jsem službu a pospíchala do sprch. Srdce mi bušilo jako o závod a se zavřenýma očima jsem si přehrávala naše poslední setkání. Nemohla jsem uvěřit, že zrovna já jsem u něj uspěla. Když jsme se vídávali v autobuse, zajiskřilo to jednou tak, že jsem málem přejela.
Pozval mě na schůzku, pak další, několikrát na mě čekal před domem (jak si zjistil, kde bydlím, nevím), návštěvy kina a divadla. Náš vztah už trval skoro půl roku, když jsme se poprvé milovali. Všechno bylo zalité sluncem až do toho odpoledne.
Vyběhla jsem z budovy, mávla rukou na vrátnou Mirku a málem vrazila do dvou starších žen, čekajících na autobus. Srpnovým odpolednem se neslo houkání sanitních vozů a hrčení aut. Otevřené dveře vinárny na mě dýchly příjemným chládkem a já si vybrala stůl úplně vzadu u otevřené zahrádky, kudy dovnitř proudil chladný vzduch. Poručila jsem si studenou Matonku a čekala, až jej uvidím. Dovnitř vešlo několik lidí, ale on mezi nebyl. Uplynulo půl hodiny a já pořád seděla sama. Začala jsem být nervózní a moje ruka vyťukávala jakousi imaginární melodii do stolu tak hlasitě, až se lidé u vedlejšího stolu podezřele podívali.
Když se objevil ve dveřích, poskočilo mé srdce radostí, ale moje ego si chystalo vylít na něj svou zlost. Usmál se a s omluvou "promiň", se posadil naproti mě. Zuřila jsem a odpověděla jenom tak na půl úst, že nemám zapotřebí na něj tak dlouho čekat. Mlela jsem stále svou a jeho chabé omluvě jsem nevěnovala větší pozornost. Když už mé výčitky dostoupily vrcholu, vstal a řekl "Jdu domů, zemřela mi máma! A když nechceš, tak se nemusíme vídat! Dám ti teď nějakou dobu čas, až se uklidníš, ozvi se!" dodal a odešel. Zůstala jsem jako opařená a nevěřícně jsem zírala ke dveřím. Bylo mi do breku. Pomalu mě zlost přecházela a já si uvědomila, co se stalo! Jak jednoduše se dva lidé spolu rozejdou!
O to víc, mě včera překvapil, když večer zazvonil u mých dveří. Beze slova jsem mu padla do náruče a pustila ho dovnitř.
Moc hezky napsané. A hlavně, že to dobře dopadlo. Někdy se člověk může fakt setsakramtsky zmýlit.