20. března 2011 v 14:10 | Marcela Mlynářová
|
Kdysi jsme důchodkyně vnímali jako staré, věkem unavené ženy v šátku, tmavých šatech, nostalgicky vzpomínající na uprchlé mládí, mrtvého manžela a očekávající neodvratný konec. Už to slovo v mnohých z nás vyvolává mnohé představy, které jsou ne všechny příjemné. Rychle prchající čas, nezbytné vysedávání v čekárně u lékaře, v tom lepším případě mnohdy až únavné hlídání vnoučat a nahrazování funkce rodičů. V knize je živě a poutavě přiblížena jiná verze ženy po šedesátce, která je babičce na plný úvazek značně vzdálená. Zbavená všech pout stereotypního zaměstnání, nikdy nekončícího zajišťování zdárného chodu domácnosti, nevděčné výchovy dětí a manžela, který si pod tlakem zbytku mízy našel (bohudík) mladší ženu, má čas na sebe, své záliby a koníčky. Je vyzbrojena šarmem a elegancí, a především díky svým životním zkušenostem schopností vnímat svět kolem sebe s humorným nadhledem. Všechny úsměvné a s lehce provokujícím sarkasmem podané příhody, v této velmi dobře napsané knize, potvrzují, že není podstatný věk, ale přístup k životu.

Tak Hadi, tohle mě zajímá, píšu si na seznam do knihovny. :-)