close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2011

S Inkou v Paříži - XIX.

12. března 2011 v 21:57 | já |  Moje povídání
Kniha, kterou jsem dostala od Slávka, byla docela zajímavá. Nejenom, že jsem se tam dozvěděla spoustu zajímavostí o Maximovi, z jeho historie, jména zakladatelů, šéfkuchařů i hostů, proslulých akcí i vyhlášených jídel. Strávila jsem u ní několik večerů a dělala jsem si malé poznámky. Historie proslulé pařížské restaurace je náramně zajímavá.
V roce 1909 přijali mladého kuchaře Pierra a s ním se na scéně objevuje ještě mladá dívka z Čech, Marie Anděla. Pracují spolu a po čase se vezmou. Víc se o jejich vztahu v knize nepíše. Znovu se objevují až v době soutěže v roce 1937, kdy se Pierr Lamarc stává suverenním vítězem. V té době je mu už dvaašedesát let, zkrátka ten nejlepší věk na šéfkuchaře. Dopis s prosbou o přijetí Toničky pochází z téhož roku, kdy Pier s Andělou našli místo v proslulé restauraci. Horečně přemýšlím, kolik by bylo dítěti, které přijela porodit do ciziny. V roce 1937 už byla na světě i Margarita, Martina matka, ta měla deset let. Tomu by odpovídala dvojice na známém snímku z vyhlášení výsledků soutěže. Dvě stojící slečny jsou asi Margarita se svou matkou, mladou, ale krásnou v modelu s kloboučkem na hlavě. Asi si na klobouky potrpěla, napadlo mě, a vzpoměla jsem si na další milovnici klobouků, na starou fotečku dívky v letních šatech, jejíž jméno Anna jsem zatím neměla komu dát.
Jenom si rychle vzpomenout, kam jsem fotku založila.
Za oknem zacinkala poslední tramvaj a já znovu (po kolikáté už), otevírám Emin deník a hledám Aniččinu fotku. Aha, tady je, pro jistotu si beru brýle a dávám oba snímky pod světlo. No, teda, podoba by tady byla, jen co je pravda! Drobná usměvavá tvář, světlé vlasy. Určitě je to stejná osoba. Takže, tohle je ona v Paříži narozená slečna, Anna, s níž se v roce 1935 sešel strýc Michal a, která jej navštívila v Praze. Nebyla to jeho nápadnice, ale neteř a proto, že rodina Tončin prohřešek nemohla zkousnout, zůstalo jenom při návštěvě strýčka.
Anička je tedy Tončin hřích z mládí, kterou s největší pravděpodobností nechala u tety Andělky v Paříži a po porodu se vrátila domů. Když se Aničce v roce 1927 narodila holčička Margarita, nejela za ní ona, ale prababička Johanna. To ona navštěvovala svou sestru a vnučku. Určitě to byla ona, kdo synovi zprostředkoval praxi v kuchyni Pierra Lamarca, o níž kdysi Emě povídal, a ona si to zapsala do deníku. Tahle Gitka byla ten důvod, proč se Emina matka se svou sestrou pohádala, jak nám opět napovídá zápis v deníku.
Margarita - Martina matka se tedy narodila v Paříži a vzala si Čecha - opět kuchaře Miroslava Skokana. Jejich dcerou je Marta. Konečně jsem doplnila mozaiku a ulevilo se mi. Teď ještě všechno naťukat do PC, oskenovat nějaké ty fotografie a bude. Zdeně jsem odpoledne prozradila, že se blížím ke zdárnému konci, Martě napíšu hned zítra. A ještě musím zařídit setkání těch dvou sestřenic, které se nikdy neviděly.
Nalila jse si skleničku růžového vína a spokojeně jsem se dala do relaxace. Vytočila jsem Inčino číslo a oznámila jsem jí ukončení své mravenčí práce. Byla z toho také docela pěkně rozhozená, protože to byla ona, jejíž kresba tohle všechno vlastně zavinila. Ostatně musím ji poprosit, aby nakreslila také Zdenu. Slíbila, že se do toho brzo pustí, jenom co se zlikviduje její výstava v Ostravě.
Už jsem docela unavená, ale ještě rychle rodokmen kontroluji, zda opravdu všechno sedí! Ano, jedna rodinná větev se doplnila a jména zapadla tam, kam patří. Historie rodiny Vaculovy se konečně uzavírá!

Neštěstí v Japonsku

12. března 2011 v 0:09 | já |  Moje psaní
Tsunami (nebo též cunami; z japonského 津波 znamenajícího vlna v přístavu) je jedna nebo několik po sobě jdoucích vln na hladině moře, které vznikají při silném zemětřesení pod hladinou moře, podmořském sesuvu nebo dopadu meteoritu do moře nebo jeho blízkosti. Místo tsunami je někdy nesprávně používán termín přílivová vlna, ale z vědeckého pohledu se jedná o různé děje.
Tohle jsem si přečetla dnes ve Wikipedii, když jsem se dozvěděla o tragédii, která potkala zemi vycházejícího slunce - Japonsko. Zemi tak velmi vzdálenou a přece člověkovi zatrnulo. Ty desítky, ba stovky článků, knih a dokumentů, které člověk o téhle zemi přečetl a viděl, vám defilují před očima. Drobná rýžová políčka, malé k sobě se tisknoucí domky, rybářské lodi, obří aglomerace Tokia a Jokohamy, ty spousty lidiček, žijící tam svým způsobem, pro nás exotickým životem.
Země se zatřásla a lidé vyběhli z domů na ulici, jsou už zvyklí, vždyť takových menších otřesů zažívají za rok více. Dnes to ale bylo něco zcela jiného, země se zatřásla a moře vyslalo na pevninu obrovskou 10 m vysokou stěnu vody, která smetla vše, co jí stálo v cestě! Vlna, které neutečete a můžete se jenom bezmocně dívat, jak se šílenou rychlostí žene krajem.
Je to ohromná katastrofa, která tamní obyvatelstvo potkala a která nám všem opět ukazuje, jakou sílu má příroda a že je to jenom ona, která nám dopřává přežít. Kdy si to konečně uvědomíme? Aby už nebylo opravdu na všechno pozdě.

Štěstí se ne a ne unavit!

10. března 2011 v 16:43 | já |  Moje psaní
Vyhráli jste někdy? Myslím, že každý z nás už zažil takové to příjemné svírání kolem žaludku, když se sevřenými pěstmi a očima upřenýma na obrazovku čekáme to "naše šťastné číslo"! V duchu si malujete, jak to bude krásné a vy budete právě dneska usínat o tu vysněnou částku bohatší.
Nesázím ani sportku, na koníčky rovněž nedávám penízky, občas zašlu křížovku, kterou ostatně vyluští polovička, výjimečně si koupím stírací los. To pak netrpělivě škrabu stříbrná kolečka a čekám zázrak, který mě zasáhne jako blesk z čistého nebe.
Nevyhrávám ani z losů, které jsme zakoupili na plese nebo od dobročinné organizace. Jak ráda bych třeba červenému kříži nebo Lince bezpečí věnovala část nějaké výhry! Jednou nás s kolegyněmi v práci napadlo koupit těch losů tolik, aby určitě některá z nás vyhrála. Cena losů nebyla vysoká a tak na každou z nás vyšlo asi 10 losů. Seděly jsme pak u stolečku my čtyři bláznivky a čekaly. Čtyřicet losů, to přece už něco obnáší. Program, myslím, že to byla mikulášská besídka, zdárně plynul a losování tomboly se nezadržitelně blížilo. Konečně, naše nervozita už dostoupila absolutního vrcholu. Tombola byla vyhlášena a tenká ručka jedné dívenky začala vytahovat lístky s čísly a podávala je konferenciérovi. Vždycky se začíná od těch nejmenších cen a tak jsme zatím byly klidné. Ze sálu se ozývaly radostné výkřiky a výherců přibývalo. Snad u všech stolů už byly nějaké ty drobné výhry, jenom u našeho stále nic. Čísla rozložená po stole čekala na vyvolání. Naše nervozita neznala mezí. V tom se to stalo - Výhru č.12 vyhrává číslo 686! zahlásil mužský hlas. Majka se natáhla vzala lísteček a zvedla se. Nebyla však sama, na druhé straně se zvedla další kolegyně a šly si pro výhru. Zavládlo vzrušení, když muž znovu opakoval číslo vytažené z osudí, podívaly se obě výherkyně znovu na to své.
Majka kroutila hlavou, ale hrdě kráčela pro výhru, přesvědčena o tom, že právě její lístek je ten pravý.
Nebyl, měl jinou barvu! To jsme však při tom napětí nějak přeslechly. Pak přišla na řadu fůra palivového dříví a jako hlavní cena divočák! Tak teď to příjde, pomyslela jsem si a upřela oči na děvčátko u osudí. Chvíli si dala práci a zatočila klikou, když se lístečky usadily na dně, otevřela dvířka a vytáhla růžový lístek, z nějž konferenciér s velkou pauzou přečetl číslo 11! Naše číslo, hurá zařičely jsme a jako jeden muž, či vlastně žena jsme se vyřítily k podiu. Vyhrály jsme dříví! Paráda, to je báječné vykřikovala Klára a tančila jako malé dítko. Když byl ještě oznámen výherce pašíka, byla tombola u konce. Poručily jsme si láhev vína, abychom to obrovské štěstí zapily. Radost nám nemohlo nic pokazit! Vlastně mohlo a také pokazilo. Uvědomily jsme si všechny, že je nám dříví k ničemu! Všechy jsme totiž v té době obývaly panelákové malobyty a tam se lokálně netopí, uvědomily jsme si, rodiče máme daleko a tudíž jsme po chvice přemýšlení došly k tomu, že fůru prodáme. Zájem mezi lidmi byl, tak jsme provedly následující výměnu, podobnou té v pohádce. Dříví za židle, ty za velkou krabici dětského oblečení, které se hodilo naší vedoucí pro děti do jesliček. Za oblečky jsme dostaly každá jedno velké balení pracího prášku a bylo po výhře. Od té doby nesázím a nehraju, snad až někdy jindy, až se štěstí unaví!

Perníkový dědek

9. března 2011 v 22:53 | já |  Moje psaní
V jedné zahradě na konci ulice běhával velký, černý pes. Spolu s kamarádkami jsme se za ním občas zašly podívat. Zdál se divoký a zlý. Skákal po drátěném pletivu a cenil na nás zuby. Děti neměl rád a na všechny štěkal, někdy přímo u plotu, jindy na silném řetězu u své boudy. Byla krásná, barevná a pestře zdobená, vypadala jako perníková chaloupka a my stály s pusou dokořán. V té zahradě bylo víc takových barevných věcí, konve na vodu celé pomalované visely pod stříškou perníkové boudy, jejíž dveře měly tvar velkého srdíčka se zrcátkem uprostřed. Na oknech dřevem obložené chalupy celé léto kvetly muškáty, tak velké, že přes ně nebylo vidět dovnitř. Všechno v té zahradě se nám zdálo pohádkové. Nikdy jsme tam neviděly ani živáčka a tak jsme nabyly dojmu, že tam bydlí jenom černý Azor! Nosívaly jsme mu drobné pamlsky, kousky namazaného chleba, nedojezenou svačinku, oplatky a nebo buchtu.
Jednou, když jsme zase zavítaly na kraj města jsme ho onečně uviděly. Na lavičce vedle psí chaloupky seděl pohádkový dědeček s bílou křívou vlasů a kouřil cigára. Kolem hlavy se mu vznášel hustý dým a u nohou seděl Azor. Na naše volání, mlaskání a pískání, které ho jindy dráždily k nepříčetnosti, dnes nereagoval a spokojeně si hověl v trávě. Stály jsme za plotem a nehýbaly se, snad jsme doufaly, že k nám zase přiběhne tak jako jindy. Nestalo se! Místo toho ležel a díval se po očku na nás. Děda dokouřil a vstal, zahodil zbytek cigarety, pohladil Azora po hlavě a společně zmizeli za dveřmi.
Čas plynul, my měly jiné zájmy. Když jsem se po nějaké době vypravila do těch míst, našla jsem zahradu prázdnou. Azor už byl někde v psím nebi, perníkové chaloupky stejně jako děda zestárly a poztrácely svůj lesk i barvu. Bílé vlasy nahradila velká pleš, lavička měla polámané opěradlo a okna zela prázdnotou. Perníkový dědek byl stejně uvrčený a nervózní, jako kdysi býval jeho Azor.

Na chviličku v ráji

8. března 2011 v 21:48 | já |  Moje psaní
Vzduch se chvěje božským zvukem varhan. Naslouchám a opatrně tisknu velkou, ochytanou klidu dveří do kostela.
Před chvílí vyšli poslední návštěvníci večerní pobožnosti a nyní je tady prázdno. Vepředu u ozářeného oltáře se pohybuje kostelník a naučeným rituálem uklízí. Poklekne, pokřižuje se a udělá několik kroků k nádherné schránce, do níž ukládá monstranci, kalich a schránku na hostie. S klepnutím zavře zlacená dvířka a opět udělá několik kroků podél oltáře. Dlaní urovná vyšívaný ubrus a pak pozpátku odstoupí, opět se pokřižuje a otočí vypínačem. Celý prostor potemní a získá poněkud fantaskní vzhled. A hudba duní a duní, vyplňuje prostor a stoupá vzhůru do výše.
Chvíli přemýšlím a pak usedám do poslední lavice. Prožívám hudbu a mám pocit, jako by ze mě padala únava celého dne, všechny nahromaděné problémy se náhle zdají malicherné.
To, proč jsme si s polovičkou dnes vjeli do vlasů, mě tíží celý den. Proto jsem se vydala v chladný podvečer na procházku. Je dost zima a tak jsem potkala jen několik lidí, dva psy a koukla se z mostu na hejno kachen. Celou cestu si lámu hlavu, proč se dnešní den zvrtl do té příšerné a zbytečné hádky. Byla to docela maličkost, hloupost, řekla bych, ale vygradovala v hádku, z níž mě ještě teď bolí hlava.
Znějící varhany uklidnily všechny mé smysly a já se pomalu uklidňuji. Hřmící hudba pomalu doznívá, ještě jeden, dva tóny a kostelem se nese slabá ozvěna. Ozývá se chůze po dřevěné podlaze kůru, pak neznámý sestupuje po schodišti dolů. Dvířka zavrzají a v zámku se otočí klíč.
Vstanu a spolu s varhaníkem opouštím uklidňující prostor chrámové lodě.
Byla jsem chvíli v ráji?

MALENA

7. března 2011 v 15:08 Zaujalo mě
V roce 1941 bylo Renatovi 13 let a ačkoliv probíhala druhá světová válka, v jeho ospalé vesničce se prakticky nic nedělo.
Dokud se však jednoho dne neobjevilo něco, co jednou provždy změnilo jeho život. Malena, krásná mladá, údajná válečná vdova, jež se stala obsesí každého muže a objektem nenávisti každé ženy. Díky ní začne Renato získávat mnoho životních zkušeností a dostane se do míst, která by si nedokázal ani představit.
Film je plný krásných romantických představ mladého chlapce, jeho prvních pokusů zařadit se mezi dospělé. Sleduje ponižování starého profesora, jehož krásná dcera Malena je sexuálním idolem snad všech mužů v městečku. Na pozadí válečných událostí tak probíhá dozrávání fyzické i psychické, zamilovaného kluka. Nechápavě sleduje jednání dospělých, kteří dokáží být tak falešní a zlí. Soudní proces, který vyprovokuje žena jednoho z nápadníků krásné Maleny, ještě zažehná to, co musí přijít a také přijde s koncem války, už zažehnat nedokáže. Pomsta celého městečka krásnou ženu donutí opustit své rodiště.
Film od režiséra oceněného Oscarem za film BIO RÁJ vypráví intimní portrét a epický příběh o nezávislosti, intrikách, odvaze a nezapomenutelné přítomnosti opravdové lásky.
Hrají:Monica Bellucci, Giuseppe Sulfaro, Luciano Federico, Matilde Piana, Gaetano Aronica, Marcello Catalano
Režie:Giuseppe Tornatore


Norské dřevo

6. března 2011 v 17:02 | Murakami Haruki |  Co jsem právě dočetla
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh... Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. "Smrt je již v našem životě skryta", takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.

Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše: zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.


Nikdy nejsem sama

6. března 2011 v 0:06 | já |  Moje psaní
Každé dítko po narození projevuje své ego. Není divu, je bezbranné, neschopné cokoliv pro sebe udělat. Dokáže pouze polykat tu dobrotu, kterou mu někdo strčí až do úst, svým křikem upozorní všechny kolem sebe, že má mokro v plínách, nebo že ho bolí bříško. Jinak ve všem spoléhá na okolní svět. Já byla stejná jako všechny mimina. Dokázala jsem řvát tak, že rodiče málem vystěhovali z podnájmu, cpala jsem se, jako by měl být konec světa a mokro v plínkách jsem absolutně nesnášela. S přibývajícími měsíci a roky jsem začala zjišťovat, že já jsem já a taky se podle toho řídila. Dostal-li bráška něco dobrého, snažila jsem se dostat to také, když rodiče odešli z pokojíku a já zůstala sama, řvala jsem, jako kdyby mě brali na rohy. Samotu jsem zkrátka nesnášela odjakživa. Jsem tvor společenský, a tak jsem se vždycky prodrala do toho největšího klubka dětí a tam se snažila upoutat jejich pozornost. Ve škole bylo mojí touhou, hlavně když jsem byla vyvolaná dokázat, že jsem opět první a nejlepší. Egoistka!
Kamkoliv jsem šla nebo jela, vždycky jsem vnímala lidi kolem sebe jako něco, co ke mě bezprostředně patří. Bylo mi jasné, že naše ulice je plná lidí, které jsem skoro všechny postupně znala. Po několika hodinách zeměpisu, kdy jsem nahlédla do atlasu a uviděla velikost republiky a ostatních států, potěšilo mě to. Nikdy už se mi nemůže stát, že bych byla sama. Výborně.
Oak jsem od rodičů dostala globus, vlastně pro mě to byl model zeměkoule, na němž jsem marně hledala místo, kde by nebyli lidé. Hrávala jsem hru se špendlíkem, kterým jsem se trefovala do roztočené koule. Našla si nějaké místo, pak vzala atlas a o inkriminovaném místě si přečetla. Trvalo to jen do té doby, než jsem globus zcela zničila.
Domnívala jsem se, že už znám lidi na celém světě a začala jsem tedy hledat někde jinde. V knihách se psalo o různých osídlených planetách, o lidech v nitru země a pod. Tato četba byla hlavně bráškova, ale to víte, co je jeho...
Jedny Vánoce jsem dostala od táty dalekohled, ale ne obyčejný, hvězdářský. I začala jsem hledat lidi tam nahoře, četla různé články a sledovala reportáže o UFO, o mimozemšťanech nakukujících v noci do oken spících lidí, o stříbrňácích unášejících dívky, aby je oplodnili a založili tak nový rod. Všechny programy mého rozhlasového přijímače mám na kmitočtech, na nichž jde zachytit hlasy vesmíru a pořád čekám, že se někdo ozve. Přece není možné, abychom byli sami, ne?
Mimochodem na nočním stolku mám fotoaparát, připravený stříbrňáka vyfotit. Podaří-li se mi to, dám vám všem vědět!


Rande

3. března 2011 v 15:10 | já |  Moje psaní
Je to vůbec možné? Já mám dneska rande! Mám rande, opakovala jsem si do nekonečna, stojíc u zrcadla na našem podnikovém WC. Pozval mě telefonicky a já teď stojím a dívám se na svou tvář. Na tvář ženy, která už má hodně za sebou. Má za sebou dvě nepovedená manželství, které ji poznamenaly víc než dost. Hlavně to druhé, které ukončila před dvěma lety, jí dalo hodně do těla. Ta tvář jako by s úšklebkem komentovala mé myšlenky.
- Ty chceš jít na rande? Taková stará? Neblázni, vzpamatuj se!
- A proč ne? Já přece ještě nejsem tak stará! Mám sice už pět křížků, ale cítím se na míň.
- Podívej se na sebe! Prosím tě, vždyť už nemáš dvacet!
- No a? Mám přece ještě právo na trochu štěstí! Nebo ne?
- Co si o tobě pomyslí ostatní? dorážela ta pitomě se tvářící ženská v zrcadle a měla stále víc a víc důvodů, proč to nesmím udělat.
- Máš dospělé děti, chceš, aby si myslely, že ses zbláznila? Určitě nechceš, tak vidíš, nikam nechoď! Vrať se, dokud je čas!
Měla jsem chuť udeřit tu ženskou a utéct, ale neudělala jsme to. Místo toho jsem vzala do ruky hřeben a prohrábla si své vlasy. Ještě si trochu přetřít rty leskem a můžu jít. Ušklíbla jsem se na obraz nepřející ženské a vykročila do ulic.
Myslela jsem, že už bude od ní pokoj, ale ona teď, aniž jsem ji viděla, zněla někde v mojí hlavě. Neustále na mě dorážela a hrála na všechny struny, hlavně na ty skryté a bolestivé.
- Neblázni, přece tam nepůjdeš. Někdo tě uvidí a budeš mít ostudu! dotíral hlas té pitomé ženské v mé hlavě.
Zvolnila jsem kroky a chvíli se zdálo, že jsem prohrála. Cítila jsem v sobě zase tu pokoru, kterou po mě vždycky chtěl můj ex. Tak to teda ne, já se nedám. Náhle se ve mě ozval další hlas, daleko silnější a rozhodnější.
- Tak, už toho bylo dost. Seber se a jdi! Přece nedáš na nějaké hloupé řeči. Uvidíš, vždyť na ústup máš vždycky dost času. Nemusíš si nikoho brát, potřebuješ hlavně přítele ! Sedíš pořád sama doma, kluci přijedou dvakrát do měsíce a kromě lidí z kanceláře nikoho nemáš.
Pomyslela jsem si, že je to pravda, jsem vlastně v domě pořád sama, někdy mě to samotnou štve.
- Uvidíš, začala zase ta protiva ve mě, ještě budeš litovat! Neustále opakovala a snažila se přitom mé kroky zastavit. Čím více se blížila kavárna Alfa, tím pomaleji jsem šla.
Už na kraji ulice jsem ho uviděla! Stál tam, kde slíbil a vyhlížel mě. Hlasy se teď přely tak silně, že jsem byla celá rudá a neschopná cokoliv proti tomu udělat. Hádaly se jeden přes druhého a s každým dalším krokem ten silnější vyhrával. Úplně jsem cítila, jak se moje dosud ztěžklé nohy stávají lehčími, moje hořící tváře chladnou a tomu pochybovači v mé hlavě dávají jasně na jevo, že prohrál. Srdce jsem cítila až v krku, ale nezastavila jsem se.
Mám přece rande a na ta se chodí. Hlasy zmlkly v okamžiku, kdy na mě čekající promluvil. Bylo mi jasné, že jsem porazila samu sebe.