close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2011

Od sobí kosti k jazzu

22. března 2011 v 23:55 | já a History |  Něco z historie
Jestlipak jste někdy přemýšleli o tom, odkdy lidstvo používá a zná hudební nástroje?
Asi 28 000 př. n . nějaký koumák přišel na to, že ramenní a loketní kosti soba, které jsou rovné, mohou sloužit pro vznik příčné flétny. Píšťalky či jiné "mluvící trubice" se dají vyrobit i z rákosu a bambusu. Takové pravěké píšťaly byly nalezeny ve 20. letech 20. století v Dolních Věstonicích.
4000 př. n. l. někdo čirou náhodou přišel na to, že přejetím po tětivě luku vzniká tón. První smyčec vyzkoušeli ve Střední Asii, do Evropy dorazilz Asie přes Konstantinopol, kde se začíná objevoval na nástěnných malbách už v 10. století
Roku 778 lstiví Saracéni nastraží v Pyrenejích na statečného rytíře Rolanda léčku. "Zatrub na svůj kouzelný roh a přivolej posily," nabádá jej přítel. Do českých luhů a hájů přiváží lovecký roh jako hudební nástroj z Francie jako žhavou novinku v roce 1681 hrabě František Antonín Špork.
V 10. - 13. století se objevují mezi potulnými hudebníky - žakéry, psaltéria (nástroj podobný dnešní citeře), flétny, plátkové šalmaje, harfy, rohy, rebaby (smyčcový nástroj), organistra, k tomu zpívají a vyprávějí příběhy. Tito hudebníci nejsou žádní bezdomovci, ale šlechtici. I anglický král Richard Lví srdce v mládí složil několik oslavných písní, nejen o lásce, ale i o přátelství.
V 15. století se na struny používají ovčí střeva a proces výroby je přísně tajný. Kvalitní struny se v té době dovážely z Mnichova, Benátek nebo Lyonu. Prosazuje se smyčcový nástroj viola da gamba.
V čele hudebních seskupení, kterým se v 16. století začíná říkat orchestr, nestojí kapelník, ale zpovědník a dvorní kaplani. Dvůr Rudolfa II. se v roce 1583 stěhuje z Vídně do Prahy "se vším všudy, i s císařskou kapelou". Rudolfovou kapelou prochází mnoho cizinců, kteří také komponují. Zemí v té době jezdí hledači talentů, kteří nadějné hudebníky přivádějí ke dvoru, kde se jim dostává vzdělání i peněz.
Když jede rakouská arcivévodkyně Marie Antonie za svým budoucím chotěm, králem Ludvíkem XVI. musí na hranicích odložit svůj rakouský oděv. Nesmí mít s sebou nic, co by měla z domova. Přesto se jí podařilo něco propašovat. Byly to vlohy k hudbě a zpěvu. Není proto divu, že pro ni francouzský dvorní nástrojař Georges Cousineau zhotoví speciální zlatou harfu s bohatě zdobenou hlavicí a sloupem.
V Bruselu roku 1841 se objevuje zbrusu nový dechový nástroj, z něhož skladatelé a hudebníci nejsou nikterak nadšeni. Belgický zlepšovatel Adolfe Sax s tím nepočítal, myslel si, že jeho saxofon půjde na dračku. Ten však bude na výsluní až ve 20. století.
Žižkovskými dvory se rozléhal hudební nástroj, na nějž nebylo třeba žádné hudební vzdělání, stačili na něj i váleční invalidé a žebráci. Obyčejní lidé už nemuseli těm bohatším závidět jejich koncerty. Měli svůj malý orchestr ukrytý v hudební skříni. Flašinety vyhrávají pro zábavu na tancovačkách od poloviny 19. století.
Český obchodník a hudebník Jindřich Jindříšek zakládá v 90. letech 19. století v Kyjevě specializovaný hudební závod, kde nabízí i místní specialitu - balalajku, která vznikla v Rusku patrně už ve století 18. ze starého strunného nástroje domry. I Petr Iljič Čajkovskij na ně pěl ódy "Jaká to nádhera, ty naše balalajky. Jejich zvuku se nic nevyrovná."
V roce 1933 dostává inženýr L. Hammond starý klavír, který ihned vykuchá a nechá si jenom klávesnici, s níž podniká experimenty. Chystá se vyrobit nástroj, který by nahradil velké kostelní varhany. Měl by být menší, aby se dal dobře transportovat, a také trochu technicky vylepšený. V dubnu 1935 vyrábí první prototyp elektromechanických varhan, které se však v kostele neuchytí, zaujmou však všechny hráče na klávesy, jazzmeny a rockery.


Důchodkyně nestřílejte

20. března 2011 v 14:10 | Marcela Mlynářová |  Co jsem právě dočetla
Kdysi jsme důchodkyně vnímali jako staré, věkem unavené ženy v šátku, tmavých šatech, nostalgicky vzpomínající na uprchlé mládí, mrtvého manžela a očekávající neodvratný konec. Už to slovo v mnohých z nás vyvolává mnohé představy, které jsou ne všechny příjemné. Rychle prchající čas, nezbytné vysedávání v čekárně u lékaře, v tom lepším případě mnohdy až únavné hlídání vnoučat a nahrazování funkce rodičů. V knize je živě a poutavě přiblížena jiná verze ženy po šedesátce, která je babičce na plný úvazek značně vzdálená. Zbavená všech pout stereotypního zaměstnání, nikdy nekončícího zajišťování zdárného chodu domácnosti, nevděčné výchovy dětí a manžela, který si pod tlakem zbytku mízy našel (bohudík) mladší ženu, má čas na sebe, své záliby a koníčky. Je vyzbrojena šarmem a elegancí, a především díky svým životním zkušenostem schopností vnímat svět kolem sebe s humorným nadhledem. Všechny úsměvné a s lehce provokujícím sarkasmem podané příhody, v této velmi dobře napsané knize, potvrzují, že není podstatný věk, ale přístup k životu.

Spát se dá všelijak!

19. března 2011 v 19:19 | já |  Moje psaní
Kdo hodně cestuje, prošel jistě různými ubytovnami, hotely, hostely i motely. Na dovolené jsme spali ve stanech, srubech, lodních kajutách, na dlouhých cestách letadlem jsme se prospali na sedadlech, někdy i v autě na složených sedadlech. Několikrát jsem viděla v kempu nástavec se stanem na střeše auta, často lidé v přírodě spí tzv. pod širákem. Docela pohodlně se spí na lavičce v parku nebo přímo na písčité pláži. My s dlouhýma nohama jsme měli problém při delších přejezdech autobusem poskládat se a spát. Nejednu noc jsme prožívali ve společných noclehárnách, tělocvičnách, ve vydýchaném vzduchu. Hotelový pokoj, bez umývadla a WC, to bylo nejčastější ubytování v dřívějších dobách. Když jsme se před lety rozjeli do světa, setkali jsme se s přepychem hotelových pokojů s nádhernou vyhlídkou, vlastní koupelnou a WC, uzamykatelných na číselný kód nebo kartu. Troufám si říct, že s výjimkou těch nejohvězdičkovaných hotelů (i když určitě i tam), jsme se už podívali do všech typů ubytování.
Před polednem, když jsem vařila a jako vždy poslouchala rozhlas, zaslechla jsem rozhovor s majitelem tzv. kazetového hotelu, prvního v Polsku. Pak jsem v emailové poště objevila obrázky z kazetového hotelu v Japonsku. Je to zajímavé. Podívejte se na několik obrázků. Co byste na takové spaní říkali? Chtělo by to vyzkoušet.




Vypadá zajímavě, že? A co teprve uvnitř!



Uvnitř je povlečená postel, televize, klimatizace, telefon. Dovnitř se nesmí nosit jídlo a toto ubytování není vhodné pro děti do 18 let, psychicky nemocné, tělesně poškozené a opilé.



Tak do těchto šuplíků se za málo peněz uložíte ke spánku.




Tak co na to říkáte? Šli byste do toho?

Je mezi námi rozdíl nebo není?

18. března 2011 v 22:55 | já |  Moje psaní
A zase máme venku bílo! Já to věděla, já to tušila! Ona se ta zima jen tak lehce nevzdá! Potvora jedna!
Uplynuly zase tři měsíce a nás s polovičkou čekala návštěva svých obvodních lékařů.
On by řekl felčarů, ale já tak ošklivá nejsem. Nachystala jsem si všechno, co musím ve městě zařídit, koupit, objednat
On seděl a kouřil.
Já se šla obléct, nachystala tašku, vypnula telefon a dala si ho do tašky, pohledala po bytě knihy zapůjčené z knihovny. On seděl na WC.
Doplnila jsem Elince vodu, dosypala suchárky, pročesala a upravila vlasy, očistila chrup, překontrolovala, zda mám kapesníčky v tajné kapse tašky. On začal hledat ponožky.
Vyndala jsem peněženku, doplnila do ní finance, překontrolovala, zda mám kartu pojištěnce. On přemýšlel, kterou bundu si vzít.
S klíči, taškou a deštníkem jsem odemkla garáž. Na střechu bubnoval déšť a mezi kapkami poletoval i sníh. On došel a měl v očích otázku, zda nastartuje vůz.
Podařilo se a vyjeli jsme. Vysadil mě u střediska, prohlásil, kam mám přijít, jelikož jeho lékařka tam zaručeně bude mít hodně lidí, a odjel.
Hotová i s přeměřením TK jsem byla za necelou půlhodinku. Kouknu, prší už méně, proto jsem deštník nechala složený v tašce a kráčela do lékárny, Tam jsem vyplázla pětistovku, pak jsem navštívila knihovnu, odkud jsem si přinesla pět zajímavých knih.
V okamžiku, kdy jsem se rozhodovala, kterou ulicí jít polovičce naproti, ozvalo se za mnou šílené pískání.
On stál na rohu, mával rukama nad hlavou a nechápavě točil hlavou. Byl hotov a hledal mě. Společně jsme obešli dva bloky. Nasedla jsem do auta a čekala, že pojedeme do obchodu. Omyl! Ještě nemá vyzvednuté léky. Objeli jsme dva bloky a vrátili se nazpět k místu, kde na mě pískal. Na můj dotaz, proč si s sebou nevzal ty recepty, odpověděl, že si to neuvědomil.
Seděla jsem v autě, poslouchala rozhlas a čekala na něj. Vrátil se s jednou krabičkou léků, které mu chyběly, a nastartoval.
Když se rozjel a já zděšeně vykřikla, kam že jede, nechápavě se podíval a s větou "ty jsi ještě nenakoupila?" se rozjel ulicí.
Ulice kolem se začínala bělet a já si připadala trochu jako dement!

Ruce

17. března 2011 v 22:43 | já |  Moje psaní
Ruce!
To je to, co lidi odlišuje od zvířat! Jsou nám darovány od narození a je jenom na nás, jak s nimi zacházíme.
Nejprve nám slouží jako dvě hůlky, jimiž si jen tak ledabyle máváme kolem hlavy. Podaří-li se nám do nich něco chytit, pevně sevřeme dlaň a držíme. Velké ruce našich rodičů nás dokáží uklidnit pohlazením. Jiné ruce nám podávají jídlo, berou nás do náručí, vymění nám pleny. Pak uchopíme nohu židle a postavíme se. Otvíráme knížky, dveře, všechno, co máme na dosah, je pro naše dvě ručky zajímavé. Různá nářadí, pera, tužky, štětce nás zajímají od školních let. To už dokážeme ruce používat i jako obranu, občas někoho zataháme za vlasy, někomu dáme pohlavek. Začneme ruce používat k vyjádření své nechuti, to když si je schováme za záda, nebo s nimi zatřepeme proti někomu, či něčemu, co nechceme.
S přibývajícími lety ruce skládají, lepí, stříhají zatloukají, míchají a provádějí spoustu činností. Nastane doba, kdy dokážeme rukama vyjádřit lásku, polaskat, pohladit, ukrýt někoho do svého náručí. Vzpínáme je k nebi, modlíme se s rukama složenýma na prsou. Ruku podáváme jeden druhému a potřásáme si s nimi na důkaz přátelství. Ruku v ruce jdeme s dítětem, kamarádkou. Slouží nám při hrách na hudební nástroj, jsou nezbytné pro většinu činností.
Ruce stárnou spolu s námi, od malých, baculatých a neohrabaných dětských prstíků, přes pubertální vyzáblé hůlky až po stařecké, vráskami rozryté a unavené ruce. Vidíme na nich celý náš život.
Slouží nám celý život a spolu s námi ze světa také odcházejí.
Lidské ruce! Dvě končetiny, které nás odlišují od zvířat.

Smíření

16. března 2011 v 23:35 | Já |  Moje psaní
Když mě včera večer chytil kolem ramen a políbil před spaním, věděla jsem, že je zase všechno, jak má být. Ale vypadalo to ošklivě.
Naštvala jsem ho a on se odmítal se mnou scházet. Beze slova rozloučení nasedl a zmizel. Stála jsem na před domem, jen tak v lehkém domácím oblečení a nevěřícně jsem se dívala za mizejícím autem. Nevěřila jsem vlastním očím, on se teda opravdu naštval. A všechno to začalo tak nevinně.
Odpoledne jsme si dali schůzku v malé vinárničce na rohu, naproti nemocnice. Blížil se konec směny a mě začalo všechno padat z rukou. Renata se po očku na mě dívala a její úsměv prozrazoval, že ví, kam tak pospíchám. Předala jsem službu a pospíchala do sprch. Srdce mi bušilo jako o závod a se zavřenýma očima jsem si přehrávala naše poslední setkání. Nemohla jsem uvěřit, že zrovna já jsem u něj uspěla. Když jsme se vídávali v autobuse, zajiskřilo to jednou tak, že jsem málem přejela.
Pozval mě na schůzku, pak další, několikrát na mě čekal před domem (jak si zjistil, kde bydlím, nevím), návštěvy kina a divadla. Náš vztah už trval skoro půl roku, když jsme se poprvé milovali. Všechno bylo zalité sluncem až do toho odpoledne.
Vyběhla jsem z budovy, mávla rukou na vrátnou Mirku a málem vrazila do dvou starších žen, čekajících na autobus. Srpnovým odpolednem se neslo houkání sanitních vozů a hrčení aut. Otevřené dveře vinárny na mě dýchly příjemným chládkem a já si vybrala stůl úplně vzadu u otevřené zahrádky, kudy dovnitř proudil chladný vzduch. Poručila jsem si studenou Matonku a čekala, až jej uvidím. Dovnitř vešlo několik lidí, ale on mezi nebyl. Uplynulo půl hodiny a já pořád seděla sama. Začala jsem být nervózní a moje ruka vyťukávala jakousi imaginární melodii do stolu tak hlasitě, až se lidé u vedlejšího stolu podezřele podívali.
Když se objevil ve dveřích, poskočilo mé srdce radostí, ale moje ego si chystalo vylít na něj svou zlost. Usmál se a s omluvou "promiň", se posadil naproti mě. Zuřila jsem a odpověděla jenom tak na půl úst, že nemám zapotřebí na něj tak dlouho čekat. Mlela jsem stále svou a jeho chabé omluvě jsem nevěnovala větší pozornost. Když už mé výčitky dostoupily vrcholu, vstal a řekl "Jdu domů, zemřela mi máma! A když nechceš, tak se nemusíme vídat! Dám ti teď nějakou dobu čas, až se uklidníš, ozvi se!" dodal a odešel. Zůstala jsem jako opařená a nevěřícně jsem zírala ke dveřím. Bylo mi do breku. Pomalu mě zlost přecházela a já si uvědomila, co se stalo! Jak jednoduše se dva lidé spolu rozejdou!
O to víc, mě včera překvapil, když večer zazvonil u mých dveří. Beze slova jsem mu padla do náruče a pustila ho dovnitř.

Něco o nevěstách

15. března 2011 v 22:08 | Historie mody |  Víte, že?
Naši předkové velmi prakticky přistupovali k zajištění jak rodinného majetku a jeho rozmnožování, tak k usnadnění plození potomků - tedy svazky byly většinou předem domluveny. Svatební svazky tak byly spíše volbou rodiny a rozumu, než milujícího srdce, což ovšem nebránilo v mohutných oslavách, trvajících i více dní a nocí. Dnes ani netušíme, kolik bylo vyplakaných slz, nad nešťastnými láskami, které nebyly nikdy naplněny…
V minulosti měla družba významnou obřadní funkci, dnes se tato úloha přesunula na svatební svědky a je to většinou člověk určený k obveselování ostatních, proto je dobré volit někoho blízkého, ale zároveň vtipného, výřečného a organizačně schopného. Družičky se měly v minulosti co nejvíce podobat nevěstě a tímto způsobem měly zmást zlé duchy, aby nepoznali, která z dívek je nevěsta a nemohli nad ní "páchat zlé moci". Často se jednalo o mladé dívky, panny, z rodiny nevěsty nebo alespoň ze stejné vesnice. Dnes družičky nejčastěji zdobí auta, svatebčany a starají se o zábavu hostů. Často se jedná o malé děti, pro které je tato funkce hlavně zábavou. Dříve se ovšem nošení závoje nevěstám nekonalo. Tradice, která zůstává zachována, nebo jen s malými odchylkami, jsou svatební šaty a její doplňky
Na konci 19. Století převažovaly církevní sňatky, civilní sňatky jsou až záležitostí první republiky. V minulosti byl více kladen důraz na rodinu, na její zakládáni, na děti. Svátost manželská byla důsledně dodržována nebo alespoň preferována.
Svatby byly vždycky tím nejprestižnějším v rodině. Ty se předháněly v počtu hostů, podaných jídel, v délce závoje a nádheře svatebních šatů. Ty podléhaly módě stejně, jako všechny ostatní kusy oděvu. Bývaly pošité perlami a drahokamy, pro materiál se jezdilo kus světa. Pro jejich ušití se sháněli ti nejzručnější krejčí a švadleny, kteří mnoho dní dopředu připravovali a vytvářeli doplňky, jež se na šaty našívaly. Dělaly se myrtové ozdoby, vazby na svatební tabule. Sestavoval se ten nejlepší jídelní lístek, jak šel čas, vznikaly různé agentury, jež na sebe braly veškeré úkoly.
Přesto všechny nevěsty prožívají období příprav, jako to nejkrásnější období svého života, na něž pak dlouho vzpomínají.

Moderní bydlení

14. března 2011 v 23:49 | z netu |  Fotografie






Nápad to byl dobrý, ale....

13. března 2011 v 11:40 | já |  Zaujalo mě
Nadáváme na všechno kolem nás. Stalo se zvykem, že vidíme jenom to špatné, trefujeme se do těch, kteří něco udělají špatně (přesto, že se snaží), víme o všech, kteří si "namastili kapsu" z veřejných prostředků a hodnotíme všechno pohledem znalce. Mám pocit, že po těch letech, kdy se nemohlo moc hovořit o tom, co se udělalo špatně, či o tom, kdo, co zpronevěřil, máme nyní hody. Myslíme si, že bychom byli lepší a spravedlivější, aniž bychom to jenom zkusili, byť třeba na obecní úrovni. Nejednou jsem slyšela řeči o tom, že zastupitelstvo našeho města mělo udělat tamto, místo tohohle, dát peníze za něco jiného, než dalo. Člověk si připadá, jako v nějakém vyjímečném světě.
Dnes při čtení jednoho moc oblíbeného bločku jsem narazila na báječný článek, který mě utvrdil, v tom, že udělat dobrou věc pro lidi se ne vždy setká s pochopením a výsledek bývá jiný, než bychom očekávali. Chcete-li, najděte si stránky http://ostrovanka.bloguje.cz/884986-requiem-pro-napady.php a přečtěte si, je to docela zajímavé a možná vás to uklidní, že v tom "bo....." nejsme sami, že je to všude jenom o nás, lidech!