Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Březen 2011

Demis Roussos

31. března 2011 v 9:21 Co se mi líbí

Poslouchám, ani nedýchám.

Zdravá nemocná?

30. března 2011 v 23:00 | já |  Moje psaní
Práskla dveřmi a byla pryč!
Podívali jsme se na sebe a po chvíli jsme se oba rozesmáli. "Tohle je lepší než televizní komedie!" prohlásil Kamil a podal mi její dekurz. Šoupla jsem ho do obalu a zavřela do registrační skříně.
Před časem jsme do obvodu zaregistrovali novou paní. Přišla v decentním kostýmku s kloboučkem na hlavě. Na maloměstě budila svým oblečením pozdvižení. Usmála se červeně namalovanými ústy a bez pobídnutí se posadila. Vyplnila svůj registrační lístek, poslušně odpověděla na dané otázky a položila na stůl registrační poplatek. Zřejmě bezproblémová pacientka, pomyslela jsem si a zařadila její dokumenty podle abecedy do třetího šuplíku.
Za několik dní milá paní dovedla k registraci i svého muže, evidentně ušlápnutého podpantofláka. Polekaně sledoval její počínání a na mě se sotva podíval. Když měl registraci podepsat, nejistě uchopil pero a čekal na její pokyn. V duchu jsme jej oba litovali. Viděli jsme jej poprvé a naposledy, od té doby chodila jenom sama. Byla "velmi nemocná", měla vysoký tlak, který způsoboval následné bolesti hlavy, které byly k nevydržení, jak nám sama tvrdila. Kvůli manželovi trpěla stresem, protože se nemohla na něj spolehnout. Chronické kloubní potíže donutily manžela koupit nové auto, aby jí ulehčilo cestu za nákupy. Nemohla spávat, a tak si dopřávala pravidelné večerní dávky alkoholu. Při každé návštěvě naší ordinace jsme byli svědkem pláče a spousty stížností na manžela a rodinu, která ji nechápe, nic jí nikdo nepomůže a přitom je tak moc nemocná.
Odcházívala se třemi i čtyřmi recepty, na nichž měla napsané vyškemrané léky. Kamil jí nerad předepisoval silná analgetika a antidepresiva, ale brzy jsme našli jejich neškodné náhražky. Několikrát se mi podařilo podstrčit Kamilovi můj návrh na "zaručeně účinný lék". Tak si milá paní odnášela z lékárny většinou velmi slabá léčiva. Byla nadšena, jak ji pomáhají, chválila si. jak dobře se jí po těch kapkách spí, manžel ji už méně rozčiluje a nohy tolik nebolí.
Až jednou se stalo, co zákonitě přijít muselo. Manžel, v té době ještě zaměstnaný v jedné továrně, byl na preventivní prohlídce a tam mu lékařka naordinovala jiné hypertenzivum než to, které mu nosívala od nás. Donesl si krabičku domů a tam ji našla manželka. Prohlédla si neznámý lék, pořádně si pročetla příbalový leták a rozčilením jí rozbolela hlava. No tohle, ona, která je tak moc nemocná bere něco jiného než on. To přece není možné. Posbírala léky a upalovala do lékárny. Tam jí nic netušící magistra vysvětlila rozdíl mezi oběma léky, prozradila také, že manželův lék je silnější. To už nemocná nevydržela. Vběhla do čekárny a zabušila na dveře naší ordinace. Když jsem nic netuše dveře otevřela, odstrčila mě a beze slova vběhla dovnitř. Tam spustila na Kamila příval nelichotivých slov, kterými jej prohlásila za šejdíře, šarlatána a mastičkáře kříženého s podvodníkem. Ode mě si vyžádala ihned kartu a se slovy " k vám už teda nevkročím" se otočila ke dveřím a s bouchnutím odešla.
Manžel si k nám pak chodíval pro své léky, vždycky pokorně vyčkal v čekárně a s úsměvem od nás odcházel, jako by nám tím chtěl dát najevo své díky, že si o svém zdraví může konečně rozhodovat sám.

Už toho mám dost

29. března 2011 v 14:01 | já |  Moje psaní
Každé ráno si procházím své emailové stránky a jsem zvědavá na zprávy od rodiny a kamarádů. Každé ráno se znovu a znovu divím a nadávám. Zuřím a mažu, mažu a přeji si v duchu, abych už tohle nedostávala. Všem kamarádkám a kamarádům jsem dnes oznámila, aby mi nic co si nepřeju, neposílali, že to stejně mažu. Možná příjdu o několik známých, ale nemůžu jinak.
Dostáváme je denně do své emailové schránky. Veselé obrázky, nádheru na fotografiích z celého světa. Občas příjde něco docela pěkného a zajímavého. Ve většině případů se však jedná o tzv. řetězové emaily, zprávy, které nás mají upozornit na zázračné kombinace čísel na telefonu, která dokáží věci nevídané. Nad některými zprávami se nám chce plakat, to tehdy, dostaneme-li zprávu o těžce nemocné dívence, která čeká na vaši ochotu rozeslat co nejvíce těchto emailů, nabídky milých štěňat, kterým hrozí smrt. Každá špatná zpráva, každá katastrofa ve světě, která se odehraje je příležitostí naplnit vaše stránky novými zprávami. Všem takovým zprávám, které nás denně otravují a irritují se říká - hoax.

Nejrozšířenější Hoaxy

Mezi nejnovější patří všechny ty zaručené zrpávy o radioaktivitě zamořující naše území.
Když dostanete nějakou takovou zprávu máte možnost podívat se na stránku http://www.hoax.cz/cze/. Jsou to zajímavé stránky, na nichž se dozvíte opravdu zajímavé věci! Doporučuji vám je k nahlédnutí.
A ty zprávy, které nám v tak hojném počtu chodí, mažme! Nenechejme si plnit schránky nesmysly a zbytečnými věcmi.

Krásné panenky

28. března 2011 v 23:19 Co se mi líbí






Jsou jako živé, že?

Josephine Bakerová

27. března 2011 v 7:00 | životopis |  Víte, že?
Josephine Bakerová
se narodila 3. června 1906 v městě Saint Louis v americkém jižanském státě Missouri španělskému otci a senegalské matce. Od dětských let zbožňovala tanec a již v šestnácti letech vystupovala v malé divadelní skupině. V roce 1923 se dostala do New Yorku a jako sboristka si tam také poprvé zatančila na jevišti hudebního divadla. Díky svému přirozenému talentu se brzy vypracovala na sólovou tanečnici a zaznamenávala u obecenstva velké úspěchy. Po úspěšné sezóně na Broadwayi odjela s černošskou revuí Black Birds na hostování do Paříže. Zde se vypracovala ke světové slávě a zároveň se na více než jedno desetiletí stala hlavní atrakcí pařížských podniků Folies-Bergere, Casino de Paris a vlastního nočního klubu Chez Josephine. Četná turné ji zavedla snad do všech významnějších středisek zábavy po celém světě.
Josephine Bakerová se stala pro Evropu ztělesněním "hot jazzu" - tehdy módní tanec charleston předváděla groteskním způsobem ve své pověstné sukýnce z přírodního materiálu, později sklízela velké úspěchy i přednesem písní šansonového charakteru. Ze svých turné po celém světě se vždy vracela do Paříže a v roce 1937 přijala francouzské občanství. Za její zásluhy během druhé světové války jí byla francouzskou vládou udělena Stužka čestné legie.
Zde bychom se také měli zmínit, že v listopadu roku 1931 natočila česká gramofonová firma Ultraphon v Praze několik písniček, na nichž například Františka Smolíka (Píseň vyhynulého drožkáře), Ferryho Löringa (Pontenero) či Hugo Haase (Píseň o krisi) doprovodil právě Fred Fredoly Band řízený kapelníkem Emilem Končkem.
Od roku 1950 sídlila Bakerová ve Francii na svém zámečku Les Milandes. Aktivně se angažovala v hnutí proti rasové diskriminaci a svůj postoj podpořila i tím, že se ujala výchovy dvanácti adoptovaných dětí různých ras a různého náboženství.
V roce 1968 se Bakerová dostala do finančních potíží, které ji donutily vzdát se svého francouzského sídla. S pomocí monackého knížete Rainera přesídlila o rok později do vlastní vily u Monaka.
Josephine Bakerová se sporadicky objevovala na jevištích hudebních síní až do poloviny sedmdesátých let - vystoupila například i v berlínském Friedrichstadt-Palastu či newyorské Carnegie Hall. Ve věku 68 let ji během vystoupení v Paříži postihla srdeční mrtvice. Zemřela 12. dubna 1975 a je pochována v Monaku.

Hádanka

26. března 2011 v 19:06 | já a History |  Víte, že?
S (minimálně pasivním) rasismem se seznámila už jako dítě. Od malička sloužila v bělošské rodině. V jižanském Missouri nemohla jako dcera Španěla a Senegalky čekat lepší sociální postavení než služebné. To jí ale nestačilo. Odjakživa milovala tanec a od devíti let vystupovala po práci jako dětská zpěvačka a tanečnice v nočních klubech.
Hraje, zpívá a hlavně tančí jako o život. Chvěje se, kroutí, šilhá, dělá grimasy. Spoře oděná pouze do své proslulé banánové sukýnky či pštrosího peří, předvádí charleston tak živelně, že diváci mají pocit, že si každou chvíli vykloubí kyčle.
Když v roce 1928 přijíždí do Prahy, jsou jí plné noviny a muži jí padají k nohám.
Uhodnete, kdo je tahle světoznámá tanečnice?
Správnou odpověď se dozvíte zítra!

Nový článek

25. března 2011 v 14:04 | Něco o Otakaru T. |  Moje psaní

Zemřel Otakar T. Zavinil si to sám a ukončil tak své vyšetřování, nebo mu bylo nějak pomoženo? Otázky, které určitě napadly mnohé z vás? Nejsem odborník v psychologii člověka ani kriminalista, mající zlušenosti z různými výtečníky. Z doslechu vím o nepsaném zákonu podsvětí potrestat každého, kdo ublíží ženě či dítěti. Nikdy jsem ve věznici nebyla, ani nepřišla do styku s trestanci, proto o tom, co se na veřejnosti povídá o jejich odplatách pedofilům a podobným zvrhlíkům trošku pochybuji. Otakar T. byl několikrát trestán a "svět tam za zdí" určitě dobře znal, určitě znal všechno, co by na něj čekalo. Proto se mohl rozhodnout, tak jak se rozhodl. Dá se tomu věřit, mohl ho k tomu dohnat obyčejný lidský strach. On však, podle odborníků, kteří jej vyšetřovali, byl tvrdý protihráč, nedávající ani na chvilku najevo své emoce. To jenom na detektoru lži se mu jednou, či dvakrát rozechvěla křivka a dal tak jasně signál k pochybám o své nevinnosti.
V televizním záběru, sedící u stolu v restauraci, si čepicí se štítkem kryje obličej, abychom ani na chvilku nezahlédli jeho tvář. Při policejním vyšetřování lže, několikrát mění svou výpověď, zapírá. Nic neudělal, jen si u nalezeného baťůžku ulevil.
Jeho osobnost je silná a IQ velmi vysoké, je to silný soupeř všem kriminalistům, kteří na případu dělají.
Dnes už nemá co řešit, už není! Jenom v jeho bytech se nacházejí různé cizí (asi kradené) předměty, které kladou spoustu otázek. Ukradl je on sám, vyměnil je se svými komplici, nebo je jen tak úmyslně nashromáždil doma, aby se pro vyšetřovatele zařadil do jiné sorty pachatelů? Je přece známé, že jeden je založením zloděj a lupič, další se specializuje na podvody a umí lidi oklamat v různých oborech. Někdo se specializuje na sexuální delikty, jinému dělá dobře krutost a násilí. Připadá mi divné, když se u někoho zkombinuje několik druhů trestné činnosti, nemající spolu nic společného.
Budu stejně jako všichni čekat na závěry, které nám snad policie odtajní, neboť kolem Otakara T. i jeho případu je víc otazníků než zodpovězených otázek.

Poletí do vesmíru

25. března 2011 v 13:36

Život je krásný

23. března 2011 v 17:39 Co se mi líbí

Celý den mi to zní v hlavě!

Zloději informací

23. března 2011 v 16:57 | já |  Moje psaní
Tlačím vozík po prodejně a hlavou se mi prohání dlouhatánský seznam věcí, které musím do vozíku naložit. Tak to začneme tady z kraje - brokolice, brambory, pórek. Aha, támhle mají ty dobré jogurty ve skle, na ty nesmím zapomenout, abych měla v lednici alespoň něco, co mi polovička nesní. Tak se proplétám mezi regály, tam něco vezmu, prohlédnu a zase vrátím nazpět. Lísteček, na nějž si poctivě zapisuji, co doma chybí, leží samozřejmě na okně na svém místě. Tápu v paměti a vozík se zdárně zaplňuje. Ještě, že jsem si vzala pomocníka, chodí sice s tváří odrážející jeho nevrlost, ale přece jenom jeho službu, odvoz autem, potřebuju.
Naučeným směrem procházím supermarketem, polovička je čím dál víc otrávený, když najednou pozoruji na jeho tváři oživení. V jeho zorném poli se objevil regál s denním tiskem. Neomylně zamířil ke skupince "pravidelných čtenářů", kteří zde louskají fotbalové tabulky, pokračování včerejšího fejetonu atp. V rukou mají své oblíbené tiskoviny a svět kolem nich neexistuje.
Všimli jste si jich? Jsou u novin opravdu denně a zadarmo pročítají časopisy a novin, pak je pěkně urovnají, odloží nazpět na hromádku a spokojení odcházejí. Zpočátku jsem si myslela, že je to jenom náhoda, že ten či onen se jen tak kouknou, zda mají nebo nemají noviny vložit do košíku. Není tomu tak, tihle čtenáři se zadarmo zásobují informacemi, které my ostatní musíme zaplatit, za TV, rozhlas nebo internet.
Rychle jsem chytila polovičku za ruku, ještě dříve, než stačil zvednout Sport a táhla ho pryč. Nechápavě se na mě podíval a zavrtěl hlavou, stejně by nic neviděl, neměl s sebou brýle. U pokladny stála dlouhá fronta, a tak jsme se dali do řeči se známými.
Také oni si těchto čtenářů všimli a nedávno o nich mluvili s pokladní. Vedení prodejny o tom všem ví, ale nic nenadělá. Takový zákon, který by zakazoval pročítat noviny v marketech, není a pokud existují lidé, jimž tato činnost připadá normální, budeme je vídat stále.
A ne jenom čtenáře, ale i maminky krmící své děti cestou mezi regály a před pokladnou jim odstraňující drobky z kabátku nebo kočárku, aby ten jeden koblížek nebo rohlík nemuseli platit. Dnes jsem dokonce viděla i záznam z kamery, která zaznamenala muže, který si klidně v obchodě vypil láhev z nějakou dobrotou, prázdnou sklenici odložil poctivě do okénka automatu a vybral si lístek na proplacení za sklo.
Holt, krást se dá všelijak a všelicos. Bohužel!