Stavěli jste někdy stan? Myslím klasický s tyčkou uprostřed, kolíky na rozích a zapínáním na olivky? My měli jako děti doma klasické áčko. Kde ho naši vzali, zda bylo koupené, nebo jej někdo otci ušil, nevím. Bylo docela obyčejné, z khaki zelené nepromokavé tkaniny. Jako děti jsme v něm několikrát spali, na zahradě u domu, to když jsme byli ještě hodně malí, pak jsem jednou přemluvila tatínka, abych v něm mohla spát na louce na Hostýně. Souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že si ho postavím sama. Něco jsem o stavění stanu věděla od brášky, tak jsem se s chutí pustila do práce. Nejdříve jsem si našla vhodné místo, tak, aby nebylo na šikmé ploše, aby na stan viděli naši z prodejního stánku a já to neměla daleko v případě nočního úprku domů. Když se místo jevilo zcela vhodné, bez mraveniště a myších děr, pošlapala jsem veškerou vegetaci, aby se nevzdouvala pod dekou, na níž hodlám ležet. Rozložila jsem si jednotlivé díly na louku, rozevřela bráškovu příručku pro skauty, kde bylo popsáno vše o stavění tzv. áčka, pak jsem vsunula do středového otvoru tyčku, zatloukla jí dřevěnou paličkou do země. Pak jsem vypnula čtyři stěny, zatloukla kolíky a dala se do vyhrabávání odtokových rýh podél stěn stanu. Hrdě jsem se narovnala a dmula se pýchou. Dokázala jsem to ve svých teprve jedenácti letech. Stan stojí, může tedy nastat noc. Vlezla jsem dovnitř, urovnala deky, zapnula olivkami vchod a šla pro tatínka, aby zkontroloval moji práci. Jelikož bylo ještě dost práce, nemohl jít na kontrolu hned. Urazila jsem se a zalezla do stanu. Měla jsem uvnitř jakousi knížku a tak jsem se dala do čtení. Čas plynul, naši zapoměli na kontrolu a já ve stanu usnula. Probudilo mě velké šero. Nad hlavou mi něco šramotilo, divně funělo a já dostala strach. Byla jsem potichu jako myška a přemýšlela, co by to tak mohlo být. Najednou, to funící něco dopadlo na stěnu stanu a sjelo dolů. Pak byl klid. Svítila jsem si baterkou kolem sebe, když jsem zaslechla další šramot, přímo nad mojí hlavou. Když jsem posvítila na vetřelce, uviděla jsem stín tvorečka, jehož jsem hned poznala. Netopýr! Škrábaje drápky po celtě, snažil se udržet , ale nedařilo se mu to. Opět sjel po boční stěně a pak zmizel ve tmě. Poslouchala jsem zvuky, které vydávala počínající noc. Bylo jich hodně, ale ne všechny jsem si dokázala vysvětlit. S polštářkem na uších jsem ležela na tvrdé zemi a pomalu se do noci propadala. Spalo se mi dobře a já se ráno probudila, sice otlačená, ale šťastná, že jsem dokázala postavit přístřešek, který mě v noci chránil. Až hodně později jsem se dozvěděla, že v době, kdy já večeřela, tatínek celý stan znovu vypnul, kolíky upevnil a tak se stalo, že mi v noci neuletěl i s netopýrem.
Komentáře
Kdepak, sama jsem stan nikdy nestavěla a ani teď, bych si na to netroufla, leda tak z nějakou skautskou příručkou a ani pak nevím, jak by to dopadlo. ??? :D
To byly krásné časy, taky ráda vzpomínám na stanování a podobné záležitosti. :-)