Po zjištění, že spojnicí mezi Zdeninou rodinou a pařížskou výstavou gastronomie bude především její strýček Michal, napadlo mě poohlídnout se po nějakých věrohodných zprávách a informacích.
Proto jsem se vydala za mým známým, který je učitelem na hotelové škole, abych si s ním popovídala o Gastronomických výstavách, jejich historii a kuchařích, kteří nás na nich proslavili. S sebou jsem si vzala jenom Emin notýsek s oficiální zprávou o výstavě z roku 1935. Věděla jsem, že mi Slávek vyjde vstříc a tak, když jsem se ocitla v jeho kabinetě, čekala mě na jeho stole hromada knih, časopisů a různých výstřižků.
"Vítám tě tady u mě! Už jsi tady dlouho nebyla!" řekl na uvítanou a usadil mě ke stolu.
"Tak povídej, přeháněj, jak se žije, co dělá tvoje krásná dcera a co tě za mnou přivádí!"
zahlaholil Slávek a usmál se na mě svým širokým úsměvem, který mě vždycky dostane.
Nastínila jsem mu, co mě přivádí, a on se na mě dlouze podíval. "No, počkej, to nemyslíš vážně! To není tak snadné, ale co bych pro tebe neudělal. Chystáme u nás ve škole výstavu o počátcích gastronomie a nejznámějších restauracích Prahy v novodobé historii. Podívám se ti na to a dám ti vědět," zahlaholil svým sametovým hlasem, a když uviděl můj údiv na tváři dodal, "přece sis nemyslela, že to uděláme dnes. To vážně není tak jednoduché a navíc, já jsem tě už dlouho neviděl a tak budeš mít důvod opět za mnou přijít, krásko!"
Právě v tom tkví a vždycky tkvělo jeho kouzlo, kterým dokázal obloudit nejednu dívčí duši už na gymnáziu. Podala jsem mu Emin zápisník, otevřený na stránce, kde byla zmínka o výstavě v Paříži 1937. Hrábl do přihrádky vedle počitače, sebral tam kousek papíru a sáhl do kapsy pro tužku. Opsal si pár dat a jmen, pak přeložil papír na několikrát a zasunul si jej do kapsy. Ještě chvíli jsme si povídali a se zazvoněním zvonku na chodbě jsme se rozloučili.
Netrvalo dlouho a emailem mi došla potěšující zpráva
- Věc je na dobré cestě, našel jsem několik důležitých věcí, je potřeba abys za mnou došla. Slávek
PS. ale ať ti to netrvá věčnost
Domluvila jsem se se Zdenou, že ho navštívíme obě. Očekával nás v pátek odpoledne, kdy už ve škole panoval poklid. Představila jsem mu Zdenu a on jí galantně políbil ruku. Uvařil esspresso a dal se do povídání.
"Milé dámy, nejdřív bych potřeboval vědět, zda se ten váš hledaný kuchař opravdu jmenoval Michal Zelinka!"
"Ano, Zelinka, tak se jmenoval strýček," špitla Zdena.
Kabinetem se rozhostilo ticho, jenom v PC jemně ševelil hardisk a blikalo modré světýlko. Slávek jemně pohnul myškou a na obrazovce se objevil nějaký barevný obrázek.
"Tak, tady to máme, tohle je oficiální plakát, jakých v době výstavy byly v Paříži i v ostatních evropských městech desítky. Píše se tady, že se ve dnech výstavy sejdou ve známé restauraci u Maxima všechny evropské kapacity v oboru kuchařství. Jak se píše v kuchařském věstníku z února roku 1937, Československo budou na výstavě reprezentovat mistr J. Treybal, Kamil Suchý, Jozef Mihálek a Antonín Berger. Tito pánové se zúčastní soutěže o Zlatý kotlík. Navíc jsou vysláni dva náhradníci, a teď pozor, Michal Zelinka a Václav Stehlík. O všech kuchařích jsou tady krátké noticky, kde začali svou kariéru, co vaří nejraději, kolik mají let apod."
"Ale Slávku to je všechno príma, o tom, že byl v Paříži, víme. Nás by však zajímalo něco víc o té soutěží, kolik tam bylo celkem kuchařů, kdo vyhrál, popřípadě nějaké fotografie!" dodala jsem a očekávala Slávkovu odpověď. Jeho však nic nevyvedlo z míry. Usmál se, napil se vystydlé kávy a klikl myškou. Na obrazovce se rozzářila fotografie rozesmáté tváře postaršího bělovlasého muže s lulkou v ústech.
"Tak dámy, tohle je vítěz, francouz Pierre Lamarc, kuchař od Maxima," další kliknutí a další tvář se Slávkovým výkladem. Několik společných záběrů jsme bez řeči prohlédli, když Zdena najednou vykřikla "Támhle je strýček!" a vrhla se k obrazovce. Prstem ťukla do skla a znovu zašeptala: "Strýček, jejdanky, jak je ještě mladý". Stál tam ve společnosti dalších mladíků v bílém.
"Hotel Maxim, měl v té době nejmodernější kuchyňská vybavení a jeho šéfkuchař měl k ruce ty nejlepší ve svém oboru. Zajímavé bylo také to, že to nebyli jenom Francouzi. Pracovali tam dva Němci, jeden Ital, pět Francouzů a jeden Rus. Zkrátka, sešla se zde téměř celá Evropa. Ostatně Pierre měl za ženu Češku," dodal Slávek a vypnul počítač.
"Milé dámy, to je konec promítání a přednášky. Víc jsem už nezjistil, ale slibuji vám, že budu dál pátrat!"
Cestou domů jsem poslouchala Zdenino vyprávění o strýci a jeho umění vařit.
To se nám ten příběh pěkně skládá, krůček po krůčku tvoří mozaiku, až bude jednoho dne obraz celý. A snad to bude brzo, do pátrání se zapojil další člověk. :-)