2. února 2011 v 20:38 | já
|
Asi každý znás si někdy povzdechne "chtěla bych být jako ona/on!" Opakuje se to po celý život, od dětství, do dospělosti. Příklady, vzory, ideály! Kdo by netoužil alespoň se přiblížit jejich životnímu stylu, charakteru, vědomostem, povaze.
Jako malá holčička jsem chtěla být tou správnou mámou, vozit v kočárku své miminko a ukazovat světu, jak roste. Tohle období trvalo velmi krátce, jenom do té doby, než přišel na svět malý otrava, bráška! Práce kolem něj a všechno, co s tím souviselo, mi vzalo všechny iluze a maminkovské představy. Tak se stalo, že jsem chtěla být klukem, nejlépe takovým jako můj starší bráška. Pohybovala jsem se mezi jeho kamarády a v nich jsem hledala své vzory. V době dospívání jsem našla svůj vzor v modelce Twigi, snad proto, že jsem byla rovněž tak vysoká a nohatá jako ona. Přála jsem se jí podobat, nosila jsem krátce ostříhané vlasy a hltala každý článek, každý obrázek, který se tehdy v časopisech dal sehnat.
Dlouho jsem si myslela, že to tak zůstane, ale chyba lávky, po základce jsem nastoupila na střední školu a tam jsem se doslova zamilovala do profesorky češtiny. Přísná, vzdělaná a inteligentní žena, která mě fascinovala svými znalostmi i chováním. Toužila jsem se jí alespoň v něčem podobat, proto jsem se snad zamilovala do všeho, co s češtinou souvisí. Snad ve školní knihovně neexistovala kniha, kterou bych nepřečetla, nebyla slohová úloha, kterou bych nepsala s vědomím, že budu tak dobrá, abych si zasloužila její pochvalu. Těch vzorů a ideálů bylo v životě víc, ale tyhle tři se na mě podepsaly asi nejvíc.
Tak já jsem asi nějaká divná, ale nepamatuji se, že bych měla ve svém životě nějaký výrazný vzor, kterému bych se chtěla podobat. Jasně, mimo maminky, ta je pro mě nedostižným vzorem doposud a jsem moc vděčná za to, že ji pořád mám. :-)