11. února 2011 v 13:49 | já
|
Návštěva kamarádky v cizím městě a mezi neznámými lidmi, může, být docela dobrodružnou záležitostí. Jako například se to stalo nedávno nám s Janou.
Byly jsme pozvány k Jiřince na oslavu narozenin do sousedního města. Domluvily jsme si čas a po skončení pracovní doby jsme vyjely autem. Cestou jsme se zastavily v nákupním centru pro nějaký ten dárek a kytku, bez níž to prostě nejde. Procházely jsme kolem jednotlivých obchůdků, prohlížely vystavené zboží. Najednou Jana poskočila a odběhla do jedné malé prodejničky. Chvíli jsem na ni čekala, pak jsem nakoukla dovnitř. Prodavačka právě kamarádce ukazovala nějaký textil. Jana se otočila, zazubila se na mě a dál pokračovala v nákupu. Zaplatila a blížila se ke mě s několika velkými bílými balíky. Deky, víš antialergické, pro naše kluky. Dostala jsem na ně peníze od našich na Vánoce a tehdy je neměli, vychrlila jedním dechem a vrazila mi do ruky dva menší balíky. Vyšly jsme ven na parkoviště, nacpaly je na zadní sedadla a nasedly. Dárek pro Jiřku s kyticí jsem uložila do kufru, pohodlně jsem se usadila a zapálila si cigaretu. Jana usedla vedle a já se ještě chvíli oddávala cigaretovému zlozvyku, pak jsem zabouchla dveře, vytáhla okénko a vyjely jsme. Cesta byla klidná, největší dopravní frmol byl za námi a tak jsme za chvíli míjely ceduli s názvem Kojetín. První ulice za sokolovnou, pak podél trati a jsme u Jiřinčiny bytovky. Našla jsem místečko pěkně ve stínu velkého ořechu, aby se nám auto zytečně moc neprohřálo. Ve druhém patře se otevřelo nějaké okno a vykoukla hlava starší paní. Chvíli nás pozorovala a pak zmizela za záclonou. U vchodu bylo osm zvonků se jmény a já si vzpoměla, že Jiřka má zvonek jenom tak. Byl jediný, proto jsem bez zaváhání na něj zazvonila. Ozval se bzučák a my se chopily dveří. V prvním patře bouchly nějaké dveře a po schodech sbíhal mladý muž, který si nás obezřetně prohlídl, pak se zastavil a chtěl vědět, kam jdeme. Jana mu se smíchem ukázala kytici a prozradila, že Jiřinka má narozeniny. Kývl hlavou a pokračoval v cestě ven. Prosklené dveře za ním zaklaply a my stoupaly dál. Prohlížely jsme si jednotlivá jména na dveřích a hledaly to pravé. V okamžiku, kdy jsme ho našly, se nám ulevilo. Zvonek zazněl Jiřčiným bytem, její Alf se rozštěkal a my čekaly. Když už pes štěkal delší dobu, otevřely se dveře naproti a škvírkou, kterou umožňuje řetízek nám stará paní oznámila, že sousedka, před chvílí odběhla. Co teď, jít ven a čekat u auta, nebo počkat tady na chodbě? Venku pražilo srpnové sluníčko, tady bylo příjemně, proto jsme se rozhodly počkat. Když se dole ozvaly klíče a pak nějaké hlasy, myslely jsme, že se vrací Jiřka, ale byly to jenom dvě mladší ženy, které se bavily o nějakých podivných věcech, které jsme nechápaly. Kráčely po schodech a když nás míjely, zmlkly. Vystoupaly až nahoru, chvíli si něco šeptaly a pak zmizely za dveřmi svých bytů. Když se Jiřka vrátila, pustila nád dovnitř a my na všechno zapoměly. Oslava byla v nejlepším, když zazvonil zvonek u dveří. Jiřka odešla z pokoje a po chvíli se vrátila s tím, že to byla jenom sousedka od naproti. Bylo nám spolu dobře, ale čas rychle ubíhal a my se musely rozloučit. V okamžiku, kdy jsme se loučily na chodbě, ozvalo se zezdola opět bouchnutí a několik, tentokrát mužských, hlasů. Do domu vstoupil onen mladý muž se dvěma policisty. Přišli až nahoru a stroze se zeptali, co tam děláme a kdo jsme. Jiřka i my jsme zůstaly jako opařené. Chtěly jsme vědět, co se stalo a když nám to řekli, začaly jsme se smát. Bylo to jako špatný sen. Všechno začalo, když jsme dojely a vstoupily z auta. Ona paní z okna uviděla dvě ženské vysedající z modrého auta. Nesmím zapomenout poznamenat, že Jana je po svém otci, který je ze Sýrie, trošku snědší a lidé si ji pletou z Romkou. Dvě ženské, které ona žena neznala, vstoupily do jejich domu, proto poslala svého syna podívat se, co, že to tam ty dvě cizinky mají v autě. Když uviděl bílé deky, bylo mu to jasné. Vždyť nedávno dvě cizinky pod záminkou, že prodávají deky, se vloudily do jiné bytovky a tam pak starý pár okradli. Aha, tak to budou asi ony i auto je modré. Na policejní stanici to bylo jen kousek a další už není potřeba vysvětlovat. Ještě dlouho se nám Jiřinka omlouvala za své sousedky, my se tomu ještě dnes smějeme, ale té paní se vůbec nedivíme, vždyť není den, aby podobný příběh ovšem s jiným koncem, nezažili někde jinde!
Je vidět, že lidé ještě nejsou zcela lhostejní ke svému okolí a docela si všímají, co se kolem děje.
;-)