Nedělní ráno jako každé druhé. Mirek vyskočil z postele a pospíchal do kuchyně. Tam už maminka chystala snídani pro něj i jeho sestru Klárku. Oknem pronikala hudba a oba se snídaní pospíchali. Sluníčko svým teplem a jasnou září je lákalo ven. Je neděle a u nich na dědině jsou hody. A ty jsou vždycky spojeny s tou nejskvělejší zábavou pro děti - lunaparkem. Rychle sebral z mámou prostřeného stolu ten největší koláč a začal jej kousat. Mňam, to je báječná pochoutka, koláče trojctihodné, máslem vylepšené, mající nahoře povidlové očko a uvnitř lahodný ušlehaný tvaroh s hrozinkami. V hrníčku teplá bílá káva jenom doplňovala ranní pohodu.
Obě děti rychle posnídaly, strčily do kapsy včera vyškemrané drobné a pospíchaly na náves. Cestou se k nim přidala sousedovic Anička s Petrem. Už už slyší cinkání kolotoče a hučící zvonkovou dráhu. Jejich kroky se postupně měnily ve zběsilý úprk. Kdo dřív příjde, ten se dříve poveze. Na kostelních hodinách začlo odbíjet devět hodin, čas, kdy se otevře okénko pokladny a fronta dětí hlasitě vzdychne. Konečně! Mirek se letos zvláště dobře připravil, z kapesného, které mu i sestře rodiče dávali pravidelně v pátek večer, si za poslední dobu ušetřil docela pěknou sumičku a tak bude mít dost na jízdu na velkém řetízkáči.
Letos na něj půjde poprvé, loni jej nepustili, byl "podměrečný" a obsluha si dávala dobrý pozor, aby jim neproklouzl pod rukama. Těší se také na střelnici s obrovským točícím se kolem, kam kluci házejí šipky. Ty dětem loni prodávala černooká mladá paní s dcerou. Byla asi v Mirkově stáří a sem tam klukům půjčila šipky zadarmo. Ti si pak odnesli domů různé drobnosti, které jim podala.
Náves byla plná stánků s perníkovými srdíčky, cukrovou vatou a dlouhými barevnými hady. Malý dětský kolotoč se už plnil drobotinou a Klárka se rozběhla také. Uchopila se za hřívu bělouše a spokojeně se na Mirka zazubila. Tak tam vydrží celou dobu, co jí budou stačit drobné, věděl Mirek a přestal se o ni zajímat. V horním koutě návsi stál velký autodrom a v něm svítila a troubila autíčka, lákající děti k veselým jízdám. Dál ke kostelu stála horská dráha, na jejímž vrcholu se otvírala a zavírala obrovská dračí tlama, vozíky se kolem jenom míhaly a dračí tělo se kroutilo na všechny strany. Dětský řetízkový kolotoč stál až úplně nahoře u hřbitovní zdi. Byl obrovský a jeho sedačky létaly doslova nad celým náměstím.
Dojížděla první jízda, když Mirek s Aničkou a Petrem stáli dole za řetízkem se zakoupenými lístky. Kolotoč zvolnil a sedačky i s jásajícími dětmi se pomalu zastavovaly. Když se zcela zastavil a Mrek se chopil jedné ze sedaček, pocítil neuvěřitelné štěstí! Konečně se dočkal a bude létat jako všichni velcí kluci. Anička i s Petrem si vydobyli sedačky po stranách Mirka a nepřetržitě na něj volali. Obsluha pomalu obešla sedačky, zkontrolovala zda mají děti zapnuty bezpečnostní řetízky a pomalým krokem odešla do dřevěné budky. Teď, Mirek zavřel oči a pocítil, jak se s ním sedačka lehce zhoupla, chvíli se zdálo, že se jen zlehounka pohybuje a nohy se mu vznesly do výše, zem už necítil a tak ještě chvíli nechal oči zavřené. Do tváře se mu opíral stále silnější proud vzduchu, Anička s Petrem vesele pokřikovali a on pootevřel jedno oko. Páni! Nádhera, zrovna se pod ním mihl stánek s vatou, kolem proletěl něčí nafouklý balonek a země se začala pomaloučku vzdalovat. Nádherný pocit, kdy se vám zdá, že nic nevážíte a jen čekáte, kdy se vznesete do vzduchu, Mirkovi vyrazil dech. Petrova sedačka se přiblížila a oba kluci se dotkli rukama, několikrát se odstrčili a pak k nim odněkud z výšky dolétla Anička. Děti se chytily za ruce a snažily se zatočit řetízky kolem dokola. Několikrát se jim to podařilo a se smíchem letěly nad hřbitovní zdí, nad auty zaparkovanými u hospody i nad maličkými lidmi dole pod nimi. Pak se sedačky roztočily opačným směrem a děti od sebe odlétly na různé strany. Mirek byl v sedmém nebi. Vůbec se mu nechtělo věřit, že troubení oznamuje konec jízdy. Když ucítil pod nohama pevnou zem, a odepl řetízek, ucítil jak něčí nedočkavé ruce mu berou sedačku. Udělal pár nejistých kroků směrem k Petrovi, ale trochu se mu točila hlava.
Bylo mu to k smíchu a tak se rozesmál na celé kolo. Uviděl střelnici a zamířil k ní. Za pultem stála černovlasá dívka a dívala se směrem k němu. Poznala ho, byla to jeho loňská kamarádka. Stoupl si k pultu a pozoroval ji, jak láme pušky a dává do nich broky. Chvíli si dodával odvahu, pak se konečně zeptal, jestli si může také zastřílet. Podala mu nabitou zbraň a ukázala, kam má střílet. Zvedl pušku, přiložil si ji k rameni a přivřel levé oko. Vybral si velkého Barta Simpsona, pak vystřelil. Špilka se naklonila, ale nespadla, vyptal si proto ještě jednu střelu a znovu zamířil. Tentokrát byl úspěšný.
Děvče se usmálo a figurku mu podalo. Malí kluci, kteří stáli kolem, jenom povzdechli závistí a dívali se, jak i s velkou žlutou figurkou odchází.
Klárka nadšením tleskala rukama, protože věděla, že Mirek Bártovu figurku nese pro ni. Společně se ještě několikrát projeli na horské dráze, pojedli několik koulí cukrové vaty, zakoupili pět barevných balonků a jejich finance byly pryč.
Ještě chvíli stál Mirek na zemi pod rychle se točícím řetízkovým kolotočem a pak se vydali na cestu domů. Svůj sen si oba splnili, Klárka jezdila na bílém koni a Mirek létal vzduchem. Šťastní a spokojení pospíchali domů. Maminka je už netrpělivě vyhlížela z okna a těšila se na jejich vyprávění.
Vrátila jsem se ve vzpomínkách do dětství, kdy se mi zdály všechny ty pouťové atrakce tak lákavé a báječné. Měla jsem ráda i houpačky a ten zvláštní pocit v žaludku, když houpačka kulminuvala v bodě, ze kterého se pak vracela zpátky dolů. :-D A ve stáncích mi stačilo koupit si prstýnek s barevným sklíčkem, nebo obálku se štěstím. :-)