Mít chvilku jen pro sebe! Jen tak sedět a snít! Třeba na skále v záři slunce, při poslechu štěbetání ptáků, pozorovat letící bílá oblaka na modré letní obloze. Představovat si sama sebe tam v těch výškách. Snít o dálkách, které nás čekají tam za ohybem cesty, po níž kráčíme, těšit se na setkání s lidmi, které dosud neznáme. Chodit jen tak po ulicích a mít čas jenom pro sebe. Sednout pod rozkvetlou lípu jen tak na zem se zkříženýma nohama, v klíně mít knihu a číst. Kolikrát jsme o tomhle snili, když jsme měli před sebou ještě dva domácí úkoly do češtiny, dvacet otázek ke zkouškám a zítra praktické zkoušky. Jak jsme se těšili na chvilky, kdy naši mazlíčci usnou a v bytě bude konečně klid. Pro jediný den volna, v nabitém týdnu, kdy nás v práci čekal neustálý shon a povinností bylo víc než dost. Jak jsme si přáli, zastavit čas, když se blížil konec zasloužené dovolené. Bylo to těžké.
A dnes? Hledám koutek v bytě, kde mě nenajde volání mobilního telefonu, kam nedosáhne zvuk hlasitě puštěného radiopřijímače. Snažím se zmizet před bystrým sluchem naší Elis i milovanou polovičkou. Nejde to! Nejde to stejně, jako to nešlo dřív. Všude mě dostihou povinnosti, divná přání, moji miláčci a denní povinnosti. Proč mám pocit, že je jich stále víc a s věkem jich přibývá?


Hadi, ono to ale není tak nesplnitelné. Já si právě teď, když jsem v důchodu, považuju chvilek, kdy můžu dělat jen to co chci. Můžu jít klidně do lesa (teda až bude teplo), sednout si na pařez a jen tak sedět a dívat se kolem. :-)A denní povinnosti klidně odložím třeba až na pozítří (pokud se nejedná o hlídání vnoučátek :-D )