7. února 2011 v 10:41 | já
|
Nad horami se objevilo několik tmavších mráčků, z vysoké třešně na kraji zahrady poplašeně vzlétlo hejno "špágrů", vyrušené z hodování sousedovic kocourem. Třešně se rděly v záplavě zelených lístků a na šňůře se třepetalo voňavé babiččino prádlo!
Hrála jsem si na schůdcích vedoucích k velkým železným dveřím na půdu. Právě jsem si upravila kuchyňku a pokojík pro svou Laurinku, když se to stalo. Blížilo se poledne, otevřeným oknem se z kuchyně linula nezaměnitelná vůně babiččina oběda a já ve svých modrých smaltovaných minihrncích vařila oběd. Trošku naškrábané omítky, přidat osetý písek nahrabaný z čerstě dlážděného chodníku, voda a už se mísí těsto na bábovičky. Ty se na sluníčku suší ozdobené kvítky sedmikrásek. Zkrátka sváteční oběd pro panenčiny hosty.
Dveře do verandy se otevřely a babička se škopkem v ruce šla obhlídnout vlající cíchy. Posbírala dvě nebo tři a na jejich místo pověsila další prádlo. Líný kocour se pomalu přiloudal na dvůr, opatrně se rozhlédl po okolí a pak se uvelebil na sluncem vyhřáté kovové vaničce, která byla připravena na večerní koupání. Větřík pofukoval se stále větší intenzitou, plachty na šňůře se nadouvaly a já si docela dobře dokázala představit loď plující po moři. Najednou jsem byla lodní kuchař a chystala jsem jídlo pro námořníky, kteří se vypravili za poklady. Loď se kymácela, větřík pofukoval, po obloze se blížily černé mraky! Blíží se bouře, zavelel kapitán a začal stahovat plachty. První kapky dopadly na palubu i na schody, na nichž jsem seděla, starý kocour spal a nic jej nedokázalo vyvést z míry. Bum, prásk, ozvalo se za třešní, vyjekla jsem a nadskočila. Hromy se ozývaly jeden za druhým a hrdinní námořníci bojovali s plachtami. Oblohu rozčísl klikatý blesk a po něm se ozvala ohlušující rána. Kocour vyskočil a zmizel dírou v plaňkovém plotě. Kuchař se rychle i se svou kuchyní přesunul do verandy a otevřenými dveřmi sledoval jak do prachu paluby (babiččina dvora) dopadají velké kapky deště. Bouřka jak má být. Líbilo se mi celé divadlo a když se najednou ozvalo "hrom do škopku, jedeš dovnitř! Podívej se, bude tady všude mokro, ale už jeď!" zmizelo moře, námořníci i plachty a já byla zase na "hlídání" u babičky. Dveře od verandy se zavřely, já putovala do kuchyně a na mou otázku, kdy zase přestane pršet, se mi nedostalo odpovědi.
Krásná vzpomínka :-)