Chodbou se nesl dívčí smích! Bylo ráno a z pokojů bylo slyšet otevírání oken, tekoucí vodu, vrčení vysoušečů na vlasy a tlumený hovor. To se probouzel dívčí internát, v němž bydlelo několik desítek mladých duší. Internát patřil Střední zdravotnické škole a byl vybudován v jednom ze tří pater bývalého kláštera. Pokoje neměly žádné extra vybavení, jenom několik válend, mezi nimi skříňky na peřiny nahrazující noční stolky, jeden stůl a dvě židle. V koutě umyvadlo vedle skříně, v jejichž útrobách se skrývalo veškeré oblečení osazenstva pokoje. Někde patřila šesti, někde jen dvěma dívkám a bývalo někdy velice těžké uchránit soukromí věcí, tady uložených.
Ráno!
Dům se probudil a chodbou se nesly kroky směřující k ranním rituálům v jediné koupelně a jediném záchodku na polovině patra. Nebývalo snadné probojovat se do ranní sprchy, kde tekla jenom mírně teplá voda, měnící se v ledový proud po několika minutách. Cestou jste potkávaly dívčiny ještě v nočním úboru, mající na hlavě něco podobného ptačímu hnízdu, z něhož právě odlétl majitel, stejně jako pávice s vysoko vyčesanými účesy, hrdě kráčející chodbou v pantoflích.
Kroky všech posléze směřovaly do jídelny o patro níž, odkud bylo slyšet cinkání hrníčků a talířků, na něž jedna nebo druhá kuchařka připravovala snídani, povětšinou se skládající z krajíčků chleba namazanými tu máslem a medem, jindy rybí nebo vaječnou pomazánkou a z hrníčků bílé kávy nebo kakaa. Podnos do ruky, pak tlačenice u okénka a lehký taneční krok k prázdnému stolu někde u okna, abyste zabezpečila místo i pro ostatní kolegyně z pokoje. Podle počtu se vybíral stůl, některý byl pro čtyři, jinde se srazily dva či tři k sobě a míst pro kamarádky bylo dost. Veliké hodiny nad vydávacím okénkem jste hlídaly jedním okem, abyste náhodou neprošvihly vhodný čas odchodu. Podle ročníku, do něhož jste právě patřily, jste opouštěly jídelnu v pořadí od dtěch nejmladších po oprsklé maturantky, které měly samozřejmě času nejvíce, zvláště čekala-li je první vyučovací hodina v budově internátní. To se pak sedělo a pohodlně probíralo vše, co se včera odehrálo na rande, popřípadě doma.
Na všechno dohlížely vychovatelky, z nichž hlavně ta starší, které jsme říkaly Kudla, byly všechno, jenom ne náhradnice vašich rodičů.
Stejný postup jenom v opačném pořadí se odehrával v jídelně večer, kdy ty nejmladší se zdržely nejdéle, nemajíce povoleny vycházky. Ostatní do sebe rychle naházely šunkofleky, lečo, párek nebo něco jiného a mizely venku, kde už netrpělivě přešlapovali jeich nápadníci.
Večerka většinu děvčat donutila zhasnout světlo, odložit učebnici, či sešit a vrhnout se noci do náruče.
Tak probíhal den za dnem, týden za týdnem. Osazenstvo se během školního roku několikrát doplnilo o nové tváře, někdy ty staré zmizely, to když některá z děvčat neunesla "samotu a odloučení od rodiny", nebo jí bylo doporučeno opustit naše řady. Ale většina tváří se potkávala na studené chodbě po celé čtyři roky a ranní nebo večerní "ahoj" vás řadilo mezi internátnice, společnost děvčat prožívající stejně dny šťastné i ty méně vydařené.
Krásné vzpomínání, život na internátě jsem nikdy nezažila, ale docela jsem záviděla holkám, které tam bydlely. Přece jen to byl takový malý první krůček k samostatnosti.