close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2011

Kronika egyptských královen

8. února 2011 v 22:35 | Toldesley Joyce |  Co jsem právě dočetla
Úchvatný příběh egyptských královen od prvních vládkyň raně dynastického Egypta po sebevraždu královny Kleopatry v roce 30 př. Kr. Kniha nás nejprve seznámí s jedinečnou úlohou, kterou hrály ve staroegyptském světě ženy, a poté se věnuje v biografických medailonech jednotlivým královnám. Bohatý materiál doplňují četné ilustrace, přehledy, genealogické tabulky a časové osy. Dále zde najdete i podrobnosti o různých aspektech života ve starém Egyptě. Ženští králové Hatšepsut a Tausret, vládkyně Slunce Teje a Nefertiti, strhující krasavice Nefertari a Kleopatra - ty všechny zanechaly nesmazatelnou stopu v dějinách své země. A co další, méně významné královny? Co četné manželky a princezny, žijící v hýčkaném soukromí paláců? O těchto ženách se obvykle mnoho neví, i jejich jména zavál písek. Ale i tyto jindy neznámé ženy se občas vynořily z přítmí soukromé části paláce a měly vliv na obsazování egyptského trůnu. I jejich příběh zde vyprávíme. Kronika egyptských královen je jak populárně naučným dílem, tak i příručkou, která poslouží cestovatelům, návštěvníkům muzeí, studentům, a komukoli, kdo se zajímá o dějiny a život starých Egypťanů.


Hrom a blesky

7. února 2011 v 10:41 | já |  Moje povídání
Nad horami se objevilo několik tmavších mráčků, z vysoké třešně na kraji zahrady poplašeně vzlétlo hejno "špágrů", vyrušené z hodování sousedovic kocourem. Třešně se rděly v záplavě zelených lístků a na šňůře se třepetalo voňavé babiččino prádlo!
Hrála jsem si na schůdcích vedoucích k velkým železným dveřím na půdu. Právě jsem si upravila kuchyňku a pokojík pro svou Laurinku, když se to stalo. Blížilo se poledne, otevřeným oknem se z kuchyně linula nezaměnitelná vůně babiččina oběda a já ve svých modrých smaltovaných minihrncích vařila oběd. Trošku naškrábané omítky, přidat osetý písek nahrabaný z čerstě dlážděného chodníku, voda a už se mísí těsto na bábovičky. Ty se na sluníčku suší ozdobené kvítky sedmikrásek. Zkrátka sváteční oběd pro panenčiny hosty.
Dveře do verandy se otevřely a babička se škopkem v ruce šla obhlídnout vlající cíchy. Posbírala dvě nebo tři a na jejich místo pověsila další prádlo. Líný kocour se pomalu přiloudal na dvůr, opatrně se rozhlédl po okolí a pak se uvelebil na sluncem vyhřáté kovové vaničce, která byla připravena na večerní koupání. Větřík pofukoval se stále větší intenzitou, plachty na šňůře se nadouvaly a já si docela dobře dokázala představit loď plující po moři. Najednou jsem byla lodní kuchař a chystala jsem jídlo pro námořníky, kteří se vypravili za poklady. Loď se kymácela, větřík pofukoval, po obloze se blížily černé mraky! Blíží se bouře, zavelel kapitán a začal stahovat plachty. První kapky dopadly na palubu i na schody, na nichž jsem seděla, starý kocour spal a nic jej nedokázalo vyvést z míry. Bum, prásk, ozvalo se za třešní, vyjekla jsem a nadskočila. Hromy se ozývaly jeden za druhým a hrdinní námořníci bojovali s plachtami. Oblohu rozčísl klikatý blesk a po něm se ozvala ohlušující rána. Kocour vyskočil a zmizel dírou v plaňkovém plotě. Kuchař se rychle i se svou kuchyní přesunul do verandy a otevřenými dveřmi sledoval jak do prachu paluby (babiččina dvora) dopadají velké kapky deště. Bouřka jak má být.  Líbilo se mi celé divadlo a když se najednou ozvalo "hrom do škopku, jedeš dovnitř! Podívej se, bude tady všude mokro, ale už jeď!" zmizelo moře, námořníci i plachty a já byla zase na "hlídání" u babičky. Dveře od verandy se zavřely, já putovala do kuchyně a na mou otázku, kdy zase přestane pršet, se mi nedostalo odpovědi.  

Velký muž

6. února 2011 v 15:04 Poznáte o kom píšu
Byl to kartaginský generál, stratég a taktik, později také politik, který je všeobecně považován za jednoho z nejznamenitějších vojevůdců světových dějin. Žil v období převratných změn ve středomořském světě, během nichž získali Římané převahu nad takovými mocnostmi, jakými byly Kartágo, Makedonie, Syrakusy a seleukovská říše.
Jednalo se o bezesporu nejproslulejšího vojáka v dějinách Kartága. Jedním z jeho nejslavnějších činů byl pochod jeho armády (včetně válečných slonů) z Ibérie, přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy až na sever Apeninského poloostrova v době na počátku druhé punské války. Po vpádu na Apeninský poloostrov rozdrtil několik římských armád v sérii bitev, z nichž nejslavnější jsou jeho vítězství u Trasimenského jezera a u Kann. Na jeho stranu poté přešlo druhé největší italské město, Capua, spolu s většinou jižní Itálie. Přímého útoku na udatně bráněný Řím se však neodvážil, patrně kvůli chybějícím obléhacím strojům a nedostatečnému zásobování.
Jeho jmenovec prožil dětství a mládí v rodném Táboře, zde také v roce 1948 odmaturoval. V letech 1948-1953 studoval na pražské FAMU. V československém filmu začínal nejprve jakožto asistent režie a pomocný režisér s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou, Zbyňkem Brynychem a Martinem Fričem. Do roku 1959 působil také jako odborný asistent na FAMU, poté pracoval až do roku 1991, kdy odešel do důchodu, ve filmovém studiu Barrandov. Nyní působí coby literát na volné noze.
A další toho jména  byl americký státník a politik. Narodil se 27. srpna 1809 v Paris Hall ve státě Maine. Do politiky vstoupil jako demokrat, ale jeho abolicionismus ho r. 1856 zavedl do Republikánské strany, za niž vstoupil do Senátu USA. Jeho popularita rychle stoupala. V letech 1861 1865 za prezidenství Lincolnova byl 15. viceprezident USA. Nebyl znovu nominován. Zemřel 4. července 1891 v Hampadenu ve státě Maine.
Určitě nebude těžké uhodnout o jména těch tří mužů!


Stan a netopýři

5. února 2011 v 21:57 | já |  Moje psaní
Stavěli jste někdy stan? Myslím klasický s tyčkou uprostřed, kolíky na rozích a zapínáním na olivky? My měli jako děti doma klasické áčko. Kde ho naši vzali, zda bylo koupené, nebo jej někdo otci ušil, nevím. Bylo docela obyčejné, z khaki zelené nepromokavé tkaniny. Jako děti jsme v něm několikrát spali, na zahradě u domu, to když jsme byli ještě hodně malí, pak jsem jednou přemluvila  tatínka, abych v něm mohla spát na louce na Hostýně. Souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že si ho postavím sama. Něco jsem o stavění stanu věděla od brášky, tak jsem se s chutí pustila do práce. Nejdříve jsem si našla vhodné místo, tak, aby nebylo na šikmé ploše,  aby na stan viděli naši z prodejního stánku a já to neměla daleko v případě nočního úprku domů. Když se místo jevilo zcela vhodné, bez mraveniště a myších děr, pošlapala jsem veškerou vegetaci, aby se nevzdouvala pod dekou, na níž hodlám ležet. Rozložila jsem si jednotlivé díly na louku, rozevřela bráškovu příručku pro skauty, kde bylo popsáno vše o stavění tzv. áčka, pak jsem vsunula do středového otvoru tyčku, zatloukla jí dřevěnou paličkou do země. Pak jsem vypnula čtyři stěny, zatloukla kolíky a dala se do vyhrabávání odtokových rýh podél stěn stanu.  Hrdě jsem se narovnala a dmula se pýchou. Dokázala jsem to ve svých teprve jedenácti letech. Stan stojí, může tedy nastat noc. Vlezla jsem dovnitř, urovnala deky, zapnula olivkami vchod a šla pro tatínka, aby zkontroloval moji práci. Jelikož bylo ještě dost práce, nemohl jít na kontrolu hned. Urazila jsem se a zalezla do stanu. Měla jsem uvnitř jakousi knížku a tak jsem se dala do čtení. Čas plynul, naši zapoměli na kontrolu a já ve stanu usnula. Probudilo mě velké šero. Nad hlavou mi něco šramotilo, divně funělo a já dostala strach. Byla jsem potichu jako myška a přemýšlela, co by to tak mohlo být. Najednou, to funící něco dopadlo na stěnu stanu a sjelo dolů. Pak byl klid. Svítila jsem si baterkou kolem sebe, když jsem zaslechla další šramot, přímo nad mojí hlavou. Když jsem posvítila na vetřelce, uviděla jsem stín  tvorečka, jehož jsem hned poznala. Netopýr! Škrábaje drápky po celtě, snažil se udržet , ale nedařilo se mu to. Opět sjel po boční stěně a pak zmizel ve tmě. Poslouchala jsem zvuky, které vydávala počínající noc. Bylo jich hodně, ale ne všechny jsem si dokázala vysvětlit. S polštářkem na uších jsem ležela na tvrdé zemi a pomalu se do noci propadala. Spalo se mi dobře a já se ráno probudila, sice otlačená, ale šťastná, že jsem dokázala postavit přístřešek, který mě v noci chránil. Až hodně později jsem se dozvěděla, že v době, kdy já večeřela, tatínek celý stan znovu vypnul, kolíky upevnil a tak se stalo, že mi v noci neuletěl i s netopýrem.  

Kočky

4. února 2011 v 23:27 | nalezeno na netu |  Fotografie
Několik milých koček.

kočička 1

kočička 2

kočička 3

kočička 4

kočička 6
A nakonec trošku větší kočička.

S Inkou v Paříži - XV.

3. února 2011 v 23:02 | já |  Moje povídání
Po zjištění, že spojnicí mezi Zdeninou rodinou a pařížskou výstavou gastronomie bude především její strýček Michal, napadlo mě poohlídnout se po nějakých věrohodných zprávách a informacích.
Proto jsem se vydala za mým známým, který je učitelem na hotelové škole, abych si s ním popovídala o Gastronomických výstavách, jejich historii a kuchařích, kteří nás na nich proslavili. S sebou jsem si vzala jenom Emin notýsek s oficiální zprávou o výstavě z roku 1935. Věděla jsem, že mi Slávek vyjde vstříc a tak, když jsem se ocitla v jeho kabinetě, čekala mě na jeho stole hromada knih, časopisů a různých výstřižků.
"Vítám tě tady u mě! Už jsi tady dlouho nebyla!" řekl na uvítanou a usadil mě ke stolu.
 "Tak povídej, přeháněj, jak se žije, co dělá tvoje krásná dcera a co tě za mnou přivádí!"
zahlaholil Slávek a usmál se na mě svým širokým úsměvem, který mě vždycky dostane.
Nastínila jsem mu, co mě přivádí, a on se na mě dlouze podíval. "No, počkej, to nemyslíš vážně! To není tak snadné, ale co bych pro tebe neudělal. Chystáme u nás ve škole výstavu o počátcích gastronomie a nejznámějších restauracích Prahy v novodobé historii. Podívám se ti na to a dám ti vědět," zahlaholil svým sametovým hlasem, a když uviděl můj údiv na tváři dodal, "přece sis nemyslela, že to uděláme dnes. To vážně není tak jednoduché a navíc, já jsem tě už dlouho neviděl a tak budeš mít důvod opět za mnou přijít, krásko!"
Právě v tom tkví a vždycky tkvělo jeho kouzlo, kterým dokázal obloudit nejednu dívčí duši už na gymnáziu. Podala jsem mu Emin zápisník, otevřený na stránce, kde byla zmínka o výstavě v Paříži 1937. Hrábl do přihrádky vedle počitače, sebral tam kousek papíru a sáhl do kapsy pro tužku. Opsal si pár dat a jmen, pak přeložil papír na několikrát a zasunul si jej do kapsy. Ještě chvíli jsme si povídali a se zazvoněním zvonku na chodbě jsme se rozloučili.
Netrvalo dlouho a emailem mi došla potěšující zpráva
- Věc je na dobré cestě, našel jsem několik důležitých věcí, je potřeba abys za mnou došla. Slávek 
PS. ale ať ti to netrvá věčnost
Domluvila jsem se se Zdenou, že ho navštívíme obě. Očekával nás v pátek odpoledne, kdy už ve škole panoval poklid. Představila jsem mu Zdenu a on jí galantně políbil ruku. Uvařil esspresso a dal se do povídání.
"Milé dámy, nejdřív bych potřeboval vědět, zda se ten váš hledaný kuchař opravdu jmenoval Michal Zelinka!"
"Ano, Zelinka, tak se jmenoval strýček," špitla Zdena.
Kabinetem se rozhostilo ticho, jenom v PC jemně ševelil hardisk a blikalo modré světýlko. Slávek jemně pohnul myškou a na obrazovce se objevil nějaký barevný obrázek.
"Tak, tady to máme, tohle je oficiální plakát, jakých v době výstavy byly v Paříži i v ostatních evropských městech desítky. Píše se tady, že se ve dnech výstavy sejdou ve známé restauraci u Maxima všechny evropské kapacity v oboru kuchařství. Jak se píše v kuchařském věstníku z února roku 1937, Československo budou na výstavě reprezentovat mistr J. Treybal, Kamil Suchý, Jozef Mihálek a Antonín Berger. Tito pánové se zúčastní soutěže o Zlatý kotlík. Navíc jsou vysláni dva náhradníci, a teď pozor, Michal Zelinka a Václav Stehlík.  O všech kuchařích jsou tady krátké noticky, kde začali svou kariéru, co vaří nejraději, kolik mají let apod."
"Ale Slávku to je všechno príma, o tom, že byl v Paříži, víme. Nás by však zajímalo něco víc o té soutěží, kolik tam bylo celkem kuchařů, kdo vyhrál, popřípadě nějaké fotografie!" dodala jsem a očekávala Slávkovu odpověď. Jeho však nic nevyvedlo z míry. Usmál se, napil se vystydlé kávy a klikl myškou. Na obrazovce se rozzářila fotografie rozesmáté tváře postaršího bělovlasého muže s lulkou v ústech. 
"Tak dámy, tohle je vítěz, francouz Pierre Lamarc, kuchař od Maxima," další kliknutí a další tvář se Slávkovým výkladem.  Několik společných záběrů jsme bez řeči prohlédli, když Zdena najednou vykřikla "Támhle je strýček!" a vrhla se k obrazovce. Prstem ťukla do skla a znovu zašeptala: "Strýček, jejdanky, jak je ještě mladý". Stál tam ve společnosti dalších mladíků v bílém.
"Hotel Maxim, měl v té době nejmodernější kuchyňská vybavení a jeho šéfkuchař měl k ruce ty nejlepší ve svém oboru. Zajímavé bylo také to, že to nebyli jenom Francouzi. Pracovali tam dva Němci, jeden Ital, pět Francouzů a jeden Rus. Zkrátka, sešla se zde téměř celá Evropa. Ostatně Pierre měl za ženu Češku," dodal Slávek a vypnul počítač.
"Milé dámy, to je konec promítání a přednášky. Víc jsem už nezjistil, ale slibuji vám, že budu dál pátrat!"
Cestou domů jsem poslouchala Zdenino vyprávění o strýci a jeho umění vařit. 

Příklady táhnou

2. února 2011 v 20:38 | já |  Moje psaní
Asi každý znás si někdy povzdechne "chtěla bych být jako ona/on!" Opakuje se to po celý život, od dětství, do dospělosti. Příklady, vzory, ideály! Kdo by netoužil alespoň se přiblížit jejich životnímu stylu, charakteru, vědomostem, povaze.
Jako malá holčička jsem chtěla být tou správnou mámou, vozit v kočárku své miminko a ukazovat světu, jak roste. Tohle období trvalo velmi krátce, jenom do té doby, než přišel na svět malý otrava, bráška!  Práce kolem něj a všechno, co s tím souviselo, mi vzalo všechny iluze a maminkovské představy. Tak se stalo, že jsem chtěla být klukem, nejlépe takovým jako můj starší bráška.  Pohybovala jsem se mezi jeho kamarády a v nich jsem hledala své vzory. V době dospívání jsem našla svůj vzor v modelce Twigi, snad proto, že jsem byla rovněž tak vysoká a nohatá jako ona. Přála jsem se jí podobat, nosila jsem krátce ostříhané vlasy a hltala každý článek, každý obrázek, který se tehdy v časopisech dal sehnat.
Dlouho jsem si myslela, že to tak zůstane, ale chyba lávky, po základce jsem nastoupila na střední školu a tam jsem se doslova zamilovala do profesorky češtiny. Přísná, vzdělaná a inteligentní žena, která mě fascinovala svými znalostmi i chováním. Toužila jsem se jí alespoň v něčem podobat, proto jsem se snad zamilovala do všeho, co s češtinou souvisí. Snad ve školní knihovně neexistovala kniha, kterou bych nepřečetla, nebyla slohová úloha, kterou bych nepsala s vědomím, že budu tak dobrá, abych si zasloužila její pochvalu.  Těch vzorů a ideálů bylo v životě víc, ale tyhle tři se na mě podepsaly asi nejvíc.   

Něco z medu

1. února 2011 v 10:50 | Hospodářské noviny |  Něco dobrého na zub
Tradiční surovina české kuchyně může mít zlatě jantarovou barvu i světlý bleděžlutý odstín. Zatímco světlý akátový med se hodí k rybě, aromatický lesní zkuste se zvěřinou nebo jej přidejte do perníčků či tradičních podkrkonošských medovníčků.

Podkrkonošské medovníčky s krémem
rozpis na těsto
1 kg hladké mouky
40 dkg cukru moučky
12 dkg másla
4 vejce
4 lžíce medu
8 lžic mléka
1 balení jedlé sody
rozpis na krém
1 l mléka
20 dkg cukru krupice
2 balení vanilkového pudingu
1 kg másla
4 lžíce kakaa
Mouku, 40 dkg cukru moučky a jedlou sodu smícháme. Přidáme na kousky nákrájené máslo, vejce, med a mléko. Ze všech ingrediencí vypracujeme těsto. Nemělo by být lepivé, spíš vláčné. Pokud se lepí, přidáme navíc trochu mouky. Těsto necháme do druhého dne odležet při pokojové teplotě.
Ve studeném mléce rozmícháme oba pudingové prášky, přidáme cukr a podle návodu na obalu pudingu vaříme do zhoustnutí. Necháme zcela vychladnout. Potom do pudingu zašleháme máslo, nakonec přidáme kakao.
Těsto rozválíme do tenka, vykrajujeme z něj kolečka a klademe na plech vyložený pečicím papírem. Vložíme do trouby vyhřáté na 180 stupňů a pečeme 10-15 minut. Vychladlá upečená kolečka slepujeme k sobě připraveným krémem. Krémem nešetříme, vrstva mezi kolečky by měla být vysoká alespoň půl centimetru. Slepená kolečka dáme nejméně na tři dny uležet do chladna.

Med se podle původu dělí do dvou základních skupin: květový, zvaný též nektarový, a lesní čili medovicový. První pochází z nektaru květů, druhý včely tvoří ze stromové mízy, která prošla trávicím traktem mšic a červců parazitujících na některých rostlinách.
Medovicový med mívá tmavší odstín, který způsobují barviva obsažená v míze dřevin, z níž pochází. Má navíc díky silicím aromatičtější chuť. V kuchyni se proto hodí k výraznějším pokrmům, třeba do omáček ke zvěřině nebo ke zralým nepasterovaným sýrům. Výrazné jsou i některé květové medy, třeba temně zlatý kaštanový nebo kořenitý vřesový, který je populární ve francouzské Bretani, Španělsku nebo Portugalsku