close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2011

S Inkou v Paříži - XVII.

18. února 2011 v 23:29 | já |  Moje povídání
Pomalu a jistě se ve jménech příbuzenstva začínám ztrácet. Včera večer jsem se dala do třídění poznatků a do nooteboku jsem začala vpisovat jednotlivé letopočty a knim jsem přiřazovala jména.
Tak za prvé!  Paříž a Marta! Tam jsem začala první, proto i tady začínám u nich.

rodiče -  Vilém a Marie Vaculovi
                       -  jejich děti - Johanna Aloisie  1873
                                             Josef Václav       1879
                                             Anděla Marie      1880
                                             Marie Anna         1881

Marta - 1942 Paříž
její matka - Margarita - 1922 - manžel Miroslav
Tady nemůžu doplnit Margaritiny rodiče, Marta ví jenom jméno matčiny babičky - Andělka 1880, po ní zdědila krám. Dědeček byl Francouz a jmenoval se Pierre.

A teď Zdenin rodokmen.
Babičce říkali Hanka a dle deníku měla sestru Andělu. Ta zemřela , když Ema byla malá, někde v cizině.
Emina matka se jmenovala Anna (1900) a měla dva sourozence - strýce Michala (1896) a sestru Tonču (asi Antonii - 1890) 
Michal se neoženil, byl v Paříži na gastro-výstavě.
Tak to je pěkné, ale kdybych jenom věděla, proč je Marta podobná Zdenině babičce Anně? To je mi záhada. Stále mi vrtá hlavou ten dopis podepsaný Tvoje Lojzi a adresovaný sestře. Uvádí se v něm, že Tonča je nemocná, a proto musí změnit podnebí. A co ta mladá Anička, jejíž fotku jsem dostala od Zdeny? Ta přece musí mít nějakou spojitost s rodinou, přece by si neschovávali někoho cizího. Neustále převrtávám papíry, obracím je v ruce a ne a ne přijít věci na kloub.
Najednou jsem to uviděla, vždyť je to jasné jako facka!
Stále se tady opakují stejná jména a já na to nepřišla. Johanna byla přece také Anna, Hana a Lojzka! Měla sestru Andělu a k ní posílala svou dceru. A mám to, Johanna Aloisie Vaculová, byla prababička Zdeny i Marty, teď už jsem si jistá a vím, proč je tady také podoba.
Radostí jsem vykřikla a sahala po telefonu, pak jsem si uvědomila, že Zdena je na dovolené a Marta v Paříži, což by mě v obou případech stálo hromadu peněz. Rozhodla jsem se, že oběma řeknu výsledek bádání najednou, až si budu na stoprocent jistá. Napadlo, mě udělat oslavu, protože ty dvě se ještě neviděly.
Znovu se vrhám na papíry a horečně uvažuju o dívce jménem Tonča, kterou její matka v mladém věku posílá mimo domov! Najednou mě napadlo, že ona slečna nemusela být nemocná, ale těhotná, a proto musela na čas zmizet. V době jejího mládí byla svobodná holka pro rodinu ostudou a tak se možná rodina snažila, aby tohle vědělo co nejméně lidí. Tak děvče odjelo porodit jinam a vrátilo se, až bylo po všem! Kam ale zmizelo dítě? Náhle jsem v duši zaslechla hádku Zdeniny mámy se svou sestrou, která jí vyčítala jakousi Gitku! Gita! Gita! Opět hledám po papírech a pak jsem to našla. Margarita = Gita. Honem hledám, kdy že se Martina matka narodila a zjišťuji, že to bylo až v roce 1922! Takže to nemůže být Tončina dcerka. Už jsem se viděla jako vítěz, a je konec.
Odkládám papíry a vypínám nootebok. Pro dnešek už toho mám dost.


Šprýmař

16. února 2011 v 22:26 | já |  Moje psaní
Zbyněk byl vynikajícím žákem. Učitelé ho chválili od první třídy do té nejvyšší, jeho vysvědčení neznala jinou známku jak výbornou. Chodil mezi námi s hlavou hrdě vztyčenou vždycky, když se ukončila písemná práce a služba odnesla sešity do kabinetu. Jedničku měl jistou a tak už chystal nějakou tu lumpárnu. Nebyl totiž žádný šplhoun a ty jedničky z něj padaly snad samy. Nikdo by do něj neřekl, že je také největším šprýmařem a klaunem třídy.
Byl to on, kdo si vymyslel náš útěk po zvonění na pozemky, sbírat mandelinky! Na jeho popud jsme natřeli tabuli voskem a nešlo na ni psát, jeho jsme poslechli a do hodiny přírodopisu donesli každý krabičku chroustů ke studiu. S ním jsme prožívali hodinu tělocviku zavřeni v kotelně. Nikdy jsme mu nedokázali odmítnout jakýkoliv návrh. 
Blížil se konec střední školy, na obzoru byly maturity! Všichni jsme se drtili pořád dokola, majíce na paměti slova našeho profesora matematiky, že zadarmo ani kuře nehrabe, což byla jeho oblíbená věta. Koncem dubna přišel Zbyněk s nápadem, odjet na svatý týden na jejich chatu, což se nám jevilo úžasné. Domluvilo se nás čtrnáct a ve smluvenou dobu jsme stáli na autobusovém nádraží s baťohy a ranci, kytarami a dobrou náladou. Všichni jsme tajně schovávali složky s maturitními otázkami, neboť jsme měli od Zbyňka přísně zakázáno brát s sebou učení.
Autobus nás vyklopil na točně uprostřed lesa a my se vydali pěšky na chatu. Naštěstí to nebylo daleko. Když jsme se ubytovali, uvařili a najedli, šlo se do lesa. Neustále jsme měli od Zbyňka přichystané akce. Vše probíhalo podle jeho plánu. Každý jsme se někdy vytratili a učili se. Týden utekl jako voda a my se vrátili domů. Maturita nás strašila a Zbyňkovy návrhy nejít ke zkouškám, nebo dělat před maturitní komisí, že jsme ochraptěli, jsme všichni odmítli. A tak se stalo, že jsme všichni odmaturovali a opustili školu. Zbyněk rovněž zmizel někde na vysoké škole a jeho šprýmy se staly historií.
Právě dneska jsem se dozvěděla, že má firmu, která kdekomu dluží! Že by další fórek? Kdoví?


3 nejznámější diamanty světa

14. února 2011 v 23:22 | History |  Víte, že?
Diamant - Koh-i-noor (v překladu Hora světla),
pochází z Indie, má 105 karátů. Jeho součastným vlastníkem je anglická královna Alžběta II., jako součást korunovačních klenotů. Jeho hodnota je nevyčíslitelná. Zajímavostí je, že všichni muži, kteří ho kdy vlastnili, zemřeli.
Ke Koh-i-nooru se vztahuje řada legend. Některé dokonce odhadují jeho stáří na 5000 let. Původ pověsti o jeho prokletí pochází z indického textu, který se v souvislosti s tímto diamantem objevuje ale až v roce 1306: Ten, kdo diamant vlastní, vlastní celý svět, ale zná také všechna jeho neštěstí. Pouze bůh nebo žena ho mohou nosit beztrestně. 

Diamant - Oko Brahmy alias Černý Orlov,
rovněž byl nalezen v Indii, má 67,5 karátů. V současnosti jej má ve své sbírce Dennis Petimezas, americký dealer s diamanty. Cena je odhadována na dva miliony dolarů. Z jeho vlastníků tři zemřeli.
Příběh o prokletí diamantu Oko Brahmy má několik poměrně povážlivých trhlin. V první řadě slavný kámen nejspíš ani nepochází z Indie, protože v asijské zemi se do šeda zbarvené diamanty zkrátka nevyskytují. Otazníky visí i nad oběma ruskými šlechtičnami, které ho měly vlastnit. Z historických pramenů vyplývá, že princezna Leonilla nejspíš zemřela už v roce 1918 ve švýcarském exilu.

Diamant - Hope (v překladu Naděje)
Nalezen v Indii, má 45,52 karátů. Současný vlastník Shmithsonian Institut, Washington, D.C. Jeho cena je 1,5 milionu dolarů. Z vlastníků je 8 po smrti.
Legendy o prokletí se na Hope nabalují především na přelomu 19. a 20. století a to kvůli fantaskním příběhům, které otiskují novináři z amerických prestižních tiskovin The Times a The New York Times. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta by pod gilotinou s největší pravděpodobností skončili i bez něho.

S Inkou v Paříži - XVI.

13. února 2011 v 15:55 | já |  Moje povídání
Moravské městečko Kelč, do něhož jsem se vypravila, leží na několika vršcích.
Dovolená v rozpáleném městě mě nebavila, na chalupu se vypravil můj "nebožtík" s tou svojí mladicí. Chalupu jsme darovali dceři a ta nám ji podle potřeby zapůjčuje k pobytu. Letos se jim na léto do Česka nějak nechtělo, tak máme celé léto rozdělené, jak kdo potřebujeme, no a nyní si přírody užívá bývalý mužík.
Sbalila jsem saky paky a vypravila se na Moravu. Ze všech těch listů domovských, rodných a úmrtních, jsem s sebou vzala jenom ty, jež se vztahují k osobě Johanny Vaculové. Zajímavé odpoledne jsem zahájila cestou kolem zámeckého návrší. Všude jsou opravené domy, klidné zahrádky a letní pohoda. Na domku, v němž se před více než sto lety Johanna narodila,by mělo být číslo 16. Sleduji proto sled čísel, která tady okolo zámku jsou nejnižší. Domečky, jaké tady bývaly dříve, se změnily v patrové vilky, některé zmizely úplně. Čísla se mi před očima střídají, šest, dvacet pět, třináct, čtrnáct, jedenáct a kousek před uličkou tři. Zastavila jsem se a rozhlédla, Dál se cesta svažuje na dolní náměstí, kolem bývalého zámeckého statku, fary a kostela. Nenapadlo mě nic lepšího než zastavit se v kostele. Letní horko se zastavilo na posledním schodku a zevnitř na mě dýchl příjemný chládek. V kostelním tichu se ozývaly šouravé kroky nějaké stařenky, která sem přišla modlitbou zahnat své hříchy. Posadila jsem se vedle ní do kostelní lavice a pozorovala rychlost rtů, které šeptaly nějakou modlitbu. Před sebou na pultíku držela otevřenou modlitební knížku sepjatýma rukama. Měla šedivé vlasy sčesané dozadu a propíchané sponkami. Po očku se na mě dívala, a když skončila svou prosbu tomu nahoře, otočila se ke mně. Polohlasem jsem se zeptala, asi zbytečnou, ale přesto nutnou otázku, zda je místní. Kývla hlavou a nechápavě se na mě podívala. Pokřižovala se a vykročila směrem k východu a já s ní. Krátce jsem jí řekla, co hledám a ona se zamyslela, pak ukázala na vedlejší dům, u jehož dveří visela cedulka Farní úřad a dodala "pan farář vám jistě poradí!" Usmála se a vydala se směrem k náměstíčku.
Pan farář byl velmi vstřícný a snažil se mi ve starých záznamech najít jméno Vacula. První jméno, které jsem objevila, bylo v zápisech o pohřbu - Václav Vacula, byl pohřben 28. 4. roku 1950 ve svých devětašedesáti letech. Byl svobodný a zřejmě poslední svého jména tady v Kelči. Pátrala jsem dál a našla záznamy o jeho rodičích, kteří zemřeli ve dvacátých letech. Pan farář mi přinesl ještě knihu, do níž se zapisují křty a sňatky. Zažloutlé stránky popsané několika druhy písma, vydávaly svědectví o zdejších rodácích, i těch, kdo se sem odněkud přiženili, či přivdaly. Rodiče Václava Vaculy měli svatbu ve zdejším kostele v roce 1872. Jména Vilém a Marie Vaculovi. Tak Václav byl bratrem Martiny babičky, hurá zase krůček kupředu. Listuji zaprášenou farní knihou a hledám ještě jméno Vaculová, nebo Vacula. Mezi narozenými je jich hned několik, Marie Anděla, Anna Marie, Josef Václav, Petronila a Adolf. Poslední jmenovaní se narodili jiným rodičům.
Takže rodinka Viléma a Marie je celá - Johanna Aloisie, bratr Josef Václav (totožný se zemřelým Václavem, data narození odpovídají, zřejmě si nechával říkat Václav), Marie Anděla a Anna Marie.
Čert aby se vyznal v těch dvojitých jménech. Každému z nich se může říkat jinak. Přemýšlím a na kousku papírku si ta jména značím.
Tak teda Johanně se může říkat také Hana, Aloisie je Lojzka a tak dál.
Poděkovala jsem a vyšla ven do rozpařené uličky. V duchu jsem si představila jeden z těchto domků a u něj houf dětí pokřikujících na sebe při hře. Jako kdybych zaslechla volání jejich matky, když je čekala s večeří.
Cesta nazpět mi trvala skoro tři hodiny. Těšila jsem se na vanu a všechna ta jména jsem vypustila z hlavy.

Topinky

12. února 2011 v 20:18 Něco dobrého na zub

Česneková červená pomazánka (Slovensko)

1 porce
Ingredience:
7 - 10 strúčikov cesnaku (podľa chuti)
štyri syry Bambino
1 kyslá smotana
paradajkový pretlak
trochu vegety
sójová omáčka
petržlenová vňať, alebo bazalka
Popis přípravy:
Do misky vylisujeme cesnak, pridáme syr (pred vybratím z chladničky ohriať, aby bol mäkký), celú smotanu, asi 3 - 4 polievkové lyžice pretlaku (pozor kečup v žiadnom prípade nie), pol kávovej lyžičky vegety (ak má niekto rád slanšie môže si prisoliť), 10 kvapiek sójovej omáčky, nasekanú na drobno petržlenovú vňať alebo bazalku. Nátierka sa natiera na topinky (osmažený čierny chlieb na oleji) v hrúbke 1/2 centimetra

Ďábelská pomazánka na topinky

4 porce
Ingredience:
1 kg cukety
1 kg paprik
1 kg rajčat
3 velké cibule
10 feferonek nebo 4 paličky česneku
1 kg mletého masa nebo 2 konzervy vepřového ve vlastní šťávě
1/2 balíčku Deka
Popis přípravy:
Maso orestujeme na velké pánvi, všechnu zeleninu pomeleme na masovém strojku, přidáme Deko a asi 90 minut dusíme do zhoustnutí. Nakonec směs osolíme, přikořeníme. Plníme do menších skleniček, ihned zavíčkujeme a na 10 min obrátíme dnem vzhůru.

Ďábelské toasty

4 porce
Ingredience:
4 krajíce chleba
4 krůtí prsa
pepř, sůl, česnek
kečup, tatarka, chilli koření
Popis přípravy:
Nejprve uděláme z krajíců chleba topinky, které osolíme a počesnekujeme. Nato naklepeme krůtí prsní řízky, které osolíme a popepříme z obou stran. Tyto pak opečeme na rozpáleném oleji. Mezitím si připravíme omáčku - smícháme v poměru 1:1 kečup s
tatarkou, a dle chuti přidáme chilli koření. Hotové maso položíme na topinku a zalijeme připravenou omáčkou. Dle chuti můžeme ozdobit i zeleninou či strouhaným sýrem.

Drábské maso

4 porce
Ingredience:
400 g libového vepřového masa
1 větší cibule
3 hrsti kopřivových listů
3 stroužky česneku
4 lžíce oleje, 2 dl piva
půl lžičky mletého zázvoru a sladké papriky
sůl, pepř, curry, chilli, pórek
Popis přípravy:
A teď to roztočíme!
Maso nakrájejte na menší kostky, přidejte nahrubo nakrájenou cibuli, kopřivy, pórek, pokrájený česnek, osolte, okořeňte, zalijte pivem a olejem. Vše lehce promíchejte a pečlivě zabalte do alobalu. Pečte asi hodinu v troubě nebo v horkém popelu na ohništi. Jako přílohu nabídněte topinky nebo brambory. Pivo pak chutná znamenitě!!

Falešný tatarák

Ingredience:
4 středně velké brambory
1 dl oleje
5-6 lžic kečupu, sůl
sladká i pálivá paprika
3 stroužky česneku
1 větší cibule
worchestr, pepř
Popis přípravy:
Brambory jemně postrouháme, cibuli nadrobno nakrájíme, rozetřeme česnek a vše promícháme dohromady s ostatními přísadami.
Mažeme na topinky.

Fazolová pomazánka

4 porce
Ingredience:
1 cibule, 100 g vařených fazolí, 1 kostka droždí
3 lžíce namočených ovesných vloček ve vodě
50 g tavený sýr, sůl, koření
Popis přípravy:
Na oleji zpěníme cibuli, přidáme droždí a opékáme, dokud nezačne houstnout. Přidáme uvařené fazole, ovesné vločky a opékáme asi 2 min. Dochutíme solí, kořením, případně posekanou petrželovou natí. Natíráme na topinky.

Francouzský salát z ředkviček

3 porce
Ingredience:
1 ks hlávka listového salátu, 1 dkg soli, 1 ks hořčice plnotučná, 1 dl olivového oleje
6 ks topinek, 12 ks ředkviček, 2 stroužky česneku
Popis přípravy:
- do misky si dáme 1 lžíci hořčice, trochu oleje a špetku soli, vše rozmícháme vařečkou
- opečeme topinky na oleji nebo v toastovači a nakrájíme na obdélníčky
- opláchneme salát a nakrájíme na menší kousky
- salát dáme do misky s rozmíchanými ingrediencemi a zamícháme
- do misky přidáme topinky a nakonec přidáme jako ozdobu kousky ředkviček nakrájené libovolně

Houbová pomazánka Táňa

Ingredience:
2 kg krátce převařených hub
5-6 feferonek
1/2 kg cibule
1/2 kg kapie
1/2 l kečupu
1/2 l oleje
Popis přípravy:
Houby krátce povaříme. Všechny ingredience semeleme na masovém mlýnku (malá šajba), poté vložíme do hlubšího hrnce a cca 40 minut vaříme na mírném plameni. Směs neustále mícháme, jinak prská do okolí a může se připálit. Poté směsí plníme šroubovací
sklenice (velikost dle pozdější spotřeby) a tyto ještě horké obrátíme dnem vzhůru, přikryjeme utěrkou a necháme velmi zvolna vychladnout . Skladujeme v temnu a chladu. vynikající na topinky, chlebíčky, toasty a jednohubky.

Podomní obchodnice

11. února 2011 v 13:49 | já |  Moje psaní
Návštěva kamarádky v cizím městě a mezi neznámými lidmi, může, být docela dobrodružnou záležitostí. Jako například se to stalo nedávno nám s Janou.
Byly jsme pozvány k Jiřince na oslavu narozenin do sousedního města. Domluvily jsme si čas a po skončení pracovní doby jsme vyjely autem. Cestou jsme se zastavily v nákupním centru pro nějaký ten dárek a kytku, bez níž to prostě nejde. Procházely jsme kolem jednotlivých obchůdků, prohlížely vystavené zboží. Najednou Jana poskočila a odběhla do jedné malé prodejničky. Chvíli jsem na ni čekala, pak jsem nakoukla dovnitř. Prodavačka právě kamarádce ukazovala nějaký textil. Jana se otočila, zazubila se na mě a dál pokračovala v nákupu. Zaplatila a blížila se ke mě s několika velkými bílými balíky. Deky, víš antialergické, pro naše kluky. Dostala jsem na ně peníze od našich na Vánoce a tehdy je neměli, vychrlila jedním dechem a vrazila mi do ruky dva menší balíky. Vyšly jsme ven na parkoviště, nacpaly je na zadní sedadla a nasedly. Dárek pro Jiřku s kyticí jsem uložila do kufru, pohodlně jsem se usadila a zapálila si cigaretu. Jana usedla vedle a já se ještě chvíli oddávala cigaretovému zlozvyku, pak jsem zabouchla dveře, vytáhla okénko a vyjely jsme. Cesta byla klidná, největší dopravní frmol byl za námi a tak jsme za chvíli míjely ceduli s názvem Kojetín. První ulice za sokolovnou, pak podél trati a jsme u Jiřinčiny bytovky. Našla jsem místečko pěkně ve stínu velkého ořechu, aby se nám auto zytečně moc neprohřálo. Ve druhém patře se otevřelo nějaké okno a vykoukla hlava starší paní. Chvíli nás pozorovala a pak zmizela za záclonou. U vchodu bylo osm zvonků se jmény a já si vzpoměla, že Jiřka má zvonek jenom tak. Byl jediný, proto jsem bez zaváhání na něj zazvonila. Ozval se bzučák a my se chopily dveří. V prvním patře bouchly nějaké dveře a po schodech sbíhal mladý muž, který si nás obezřetně prohlídl, pak se zastavil a chtěl vědět, kam jdeme. Jana mu se smíchem ukázala kytici a prozradila, že Jiřinka má narozeniny. Kývl hlavou a pokračoval v cestě ven. Prosklené dveře za ním zaklaply a my stoupaly dál. Prohlížely jsme si jednotlivá jména na dveřích a hledaly to pravé. V okamžiku, kdy jsme ho našly, se nám ulevilo. Zvonek zazněl Jiřčiným bytem, její Alf se rozštěkal a my čekaly. Když už pes štěkal delší dobu, otevřely se dveře naproti a škvírkou, kterou umožňuje řetízek nám stará paní oznámila, že sousedka, před chvílí odběhla. Co teď, jít ven a čekat u auta, nebo počkat tady na chodbě? Venku pražilo srpnové sluníčko, tady bylo příjemně, proto jsme se rozhodly počkat. Když se dole ozvaly klíče a pak nějaké hlasy, myslely jsme, že se vrací Jiřka, ale byly to jenom dvě mladší ženy, které se bavily o nějakých podivných věcech, které jsme nechápaly. Kráčely po schodech a když nás míjely, zmlkly. Vystoupaly až nahoru, chvíli si něco šeptaly a pak zmizely za dveřmi svých bytů. Když se Jiřka vrátila, pustila nád dovnitř a my na všechno zapoměly. Oslava byla v nejlepším, když zazvonil zvonek u dveří. Jiřka odešla z pokoje a po chvíli se vrátila s tím, že to byla jenom sousedka od naproti.  Bylo nám spolu dobře, ale čas rychle ubíhal a my se musely rozloučit. V okamžiku, kdy jsme se loučily na chodbě, ozvalo se zezdola opět bouchnutí a několik, tentokrát mužských, hlasů. Do domu vstoupil onen mladý muž se dvěma policisty. Přišli až nahoru a stroze se zeptali, co tam děláme a kdo jsme. Jiřka i my jsme zůstaly jako opařené. Chtěly jsme vědět, co se stalo a když nám to řekli, začaly jsme se smát. Bylo to jako špatný sen. Všechno začalo, když jsme dojely a vstoupily z auta. Ona paní z okna uviděla dvě ženské vysedající z modrého auta. Nesmím zapomenout poznamenat, že Jana je po svém otci, který je ze Sýrie, trošku snědší a lidé si ji pletou z Romkou. Dvě ženské, které ona žena neznala, vstoupily do jejich domu, proto poslala svého syna podívat se, co, že to tam ty dvě cizinky mají v autě. Když uviděl bílé deky, bylo mu to jasné. Vždyť nedávno dvě cizinky pod záminkou, že prodávají deky, se vloudily do jiné bytovky a tam pak starý pár okradli. Aha, tak to budou asi ony i auto je modré. Na policejní stanici to bylo jen kousek a další už není potřeba vysvětlovat. Ještě dlouho se nám Jiřinka omlouvala za své sousedky, my se tomu ještě dnes smějeme, ale té paní se vůbec nedivíme, vždyť není den, aby podobný příběh ovšem s jiným koncem, nezažili někde jinde! 
Je vidět, že lidé ještě nejsou zcela lhostejní ke svému okolí a docela si všímají, co se kolem děje.

Mít chvilku klid

10. února 2011 v 23:15 | já |  Moje psaní
Mít chvilku jen pro sebe! Jen tak sedět a snít! Třeba na skále v záři slunce, při poslechu štěbetání ptáků, pozorovat letící bílá oblaka na modré letní obloze. Představovat si sama sebe tam v těch výškách. Snít o dálkách, které nás čekají tam za ohybem cesty, po níž kráčíme, těšit se na setkání s lidmi, které dosud neznáme. Chodit jen tak po ulicích a mít čas jenom pro sebe. Sednout pod rozkvetlou lípu jen tak na zem se zkříženýma nohama, v klíně mít knihu a číst. Kolikrát jsme o tomhle snili, když jsme měli před sebou ještě dva domácí úkoly do češtiny, dvacet otázek ke zkouškám a zítra praktické zkoušky. Jak jsme se těšili na chvilky, kdy naši mazlíčci usnou a v bytě bude konečně klid. Pro jediný den volna, v nabitém týdnu, kdy nás v práci čekal neustálý shon a povinností bylo víc než dost. Jak jsme si přáli, zastavit čas, když se blížil konec zasloužené dovolené. Bylo to těžké.
A dnes? Hledám koutek v bytě, kde mě nenajde volání mobilního telefonu, kam nedosáhne zvuk hlasitě puštěného radiopřijímače. Snažím se zmizet před bystrým sluchem naší Elis i milovanou polovičkou. Nejde to! Nejde to stejně, jako to nešlo dřív. Všude mě dostihou povinnosti, divná přání, moji miláčci a denní povinnosti. Proč mám pocit, že je jich stále víc a s věkem jich přibývá?

054

nový vesmír

Jak je poznáte?

9. února 2011 v 15:24 | časopis History |  Víte, že?
Není svatý, jako svatý! Někteří patří mezi 14 pomocníků v nouzi a poznají se podle atributu, který mívají u sebe.
Prvním pomocníkem je Akácius, bez něhož se neobejdeme při životní a smrtelné úzkosti. Má u sebe kříž. 
Barbora s kalichem je patronkou vězňů, umírajících a horníků.
Při nemocech hlavně krku a uší, se za uzdravení přimlouvá Blažej s berlou, případně svící.
Cyriak zase ulevuje při posedlosti a pokušení, a proto se u něho nachází spoutaný démon.
Neklidné svědomí utiší Diviš, nesoucí svoji uťatou hlavu s mitrou.
Na moři pomáhá Erasmus, jemuž nechybí kotva.
Eustach radí při pochybnostech ve víře a bývá vyobrazován s jelení hlavou.
Hlavním oborem Jiljího, často se šípem, je ochrana pastýřů a rolníků.
Rytíři a všichni, kteří bojují s ďábelskými mocnostmi, nedají dopustit na Jiřího. Ten zabíjí draky.
Kateřina léčí životní nezdary a potkáte ji s mečem či kolem.
Průvodcem na cestách se stává Kryštof, kterému nechybí hůl.
Rodičky a porodní báby najdou oporu v Markétě s berlou, případně drakem u nohou. 
Při vyprahlých a vyčerpaných stojí Pantaleon s rukama přibitýma k temeni hlavy nebo držící nádobku na léky.
Vít chrání děti a kováře a často opatruje palmovou ratolest.