Stála na chodbě a přes zasklenou stěnu se dívala za odcházející matkou. Návštěvní doba se pomalu chýlila ke konci a ona měla daleko domů. Pospíchala na zastávku autobusu, kde už jistě stálo více lidí.
Na stěnu dopadaly paprsky zapadajícího říjnového slunce, které prosvítaly barevným listím. Nedělní odpoledne pomaloučku ustupovalo blížící se noci.
Věra naposledy zamávala a pak se začala opatrně šourat chodbou ke svému pokoji. Rukou si přidržovala operační ránu a při každém kroku zkřivila tvář bolestí. Před matkou se tvářila, že je všechno v pořádku, nic ji nebolí a smála se její ustarané tváři. Sestra vyhlédla z ošetřovny a starostlivě ji pozorovala. Věděla, že má Věra bolesti, dávala jí po obědě prášky od bolesti a teď nechápavě sledovala její drobné krůčky chodbou. Nabídla se, že jí pomůže, ale Věra to jednoznačně odmítla.
Musí! Přece ještě není tak nemožná, aby sama nedošla těch pár kroků. Bude určitě ještě hůř, pomyslela si a pokračovala ve své úporné snaze dojít do pokoje.
Když tam dorazila, s povzdechem zabouchla dveře a sesula se do křesla, které si sama nechává hned u dveří, aby se mohla ihned posadit. Teď seděla a držela se za bolavé břicho. Z očí se jí draly slzy a sama nevěděla, zda bolestí, nebo to způsobilo loučení s matkou.
Chudák máma, je jí skoro šedesát, špatně se jí chodí a cesta domů jí trvá hodinu vlakem. Zná ji moc dobře a ví, že sedí někde v koutku a myslí na Věru, modlí se v duchu za její uzdravení a trápí se, proč nemoc postihla zrovna její jedinou dceru a ne ji. Opakovala to dnes tolikrát, až ji Věra musela okřiknout. Možná byla na matku i trochu ošklivá, ale sama už toho víc nesnesla a před ní nechtěla nic dát znát.
Teď tedy sedí a odpočívá, chodba za jejími zády pomaloučku doznívá hlasy opožděných návštěvníků a z kuchyňky vedle se ozývá rachot chystaného nádobí a veselý smích pomocnic, rozdělující večeře.
Brrr! Jídlo, tak na to nemá ani trochu chuť, jen při pomyšlení se jí zvedá žaludek. Vždycky se do jídla nutí, vytrvale si přidává po lžíci, aby na konci týdne sestry konstatovaly, že nepřibrala ani deko. Do nočního stolku nacpala všechny banány a kompoty, které matka dovezla, stejně je po částech rozdá sestrám na noční, vzala ručník a otevřela sprchový kout. Zevnitř se na ni vyvalil zápach desinfekce, která tam zůstala zavřená celý den a jejíž koncentrace jí vyrazila dech.
Zatočila se jí hlava a jen tak tak se chytila madla vedle dveří, rukou nahmatala zvonek a pak se sesula na studenou zem.
Když se probrala, stáli kolem její postele sestry a službu konající lékař. Bolest vystřelující z operační rány do celého břicha, se zdála nesnesitelná. Na čele cítila obinadlo a rukama nemohla pohnout, ať se snažila, jak chtěla, rovněž nohy jako by nebyly její. Vyděsila ji také skutečnost, že neslyší nic z toho, co si sestra s lékařem říkají. Něčí ruka jí nadzvedla hlavu a upravila vlasy a polštář. Do očí ji udeřilo ostré světlo a vydala ze sebe slabý sten. Nemohla si vzpomenout, zda byla na operaci, nebo co se s ní vlastně stalo. Sestra odhrnula deku z její nohy a píchla jí injekci, kterou necítila, neustále se propadala kamsi do náruče spánku, neustále se opět probouzela.
Chvílemi měla pocit, že ji někam vezou, že slyší pravidelný zvuk klepajících kolejnic, pak následovala opět tma a nicota. Horečně začala uvažovat, co se s ní vlastně děje, ale ne a ne na to přijít. Jednu chvíli se jí zdálo, že někde z dálky slyší mámin hlas, volající její jméno. To ale nemohla být pravda, vždyť ta ještě někde sedí ve vlaku a vrací se domů. Světlo nad postelí zhaslo a ona se opět propadla do snění.
Jakási dlaň jí přejela po vlasech a někdo ji utřel z čela pot. Má nebo nemá otevřít oči? Pomalu, pomaloučku začala vnímat svět. Byl krásný den, za oknem svítilo sluníčko a do nosu ji udeřila vůně oběda. Otočila se na levý bok a potěšilo jí, že břicho bolí méně než včera. Uvědomila si, že to všechno prožila pod vlivem narkózy a začala se těšit na odpolední návštěvy. Dnes přijede máma se sestrou, které mám tak ráda. Nejdůležitější osoby jejího života! A ona si ho ještě užije dosytosti. Byla šťastná, šťastná, že všechno o zlé nemoci, byl jenom horečnatý sen, který naštěstí pominul!
Vysoukala jednu nohu z pod deky, přidala druhou a opatrně se posadila, šlo to docela dobře. Sešoupla se do nazouváků, opatrně se postavila vedle lůžka a opatrně se šourala do kabinky WC. Musí být fit, aby matku i sestru překvapila, usmála se a zavřela za sebou dveře. Blížila se doba návštěv!