Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Únor 2011

La fille mal gardeé

28. února 2011 v 11:23 | Ferdinand Hérold |  Zaujalo mě

Nejsem žádný velký milovník baletu, to předestírám, ale náhodou jsem narazila na TV stanici Brava na nádheru.
Přestože jsem měla rozvařený oběd, neodolala jsem a sedla do křesla. S otevřenými ústy jsem sledovala nádherný dřevákový tanec, jenž zrovna předváděla vysoká tanečnice. Z jejich pohybů jsem ale vycítila muže. Neuvěřitelně pohybově nadaný a skvělý baleťák mi vyrazil dech.
Rychle jsem si opsala název vysílaného baletu a rozhodla se najít o něm něco dalšího. Nemohla jsem se dočkat a tak hned po obědě jsem zadala název do vyhledávače, abych zjistila něco bližšího.
Balet - La fille mal gardeé - volně přeloženo Svéhlavá dcera, je komický dvouaktový balet, jehož premiéra byla v roce 1789. Jako autor se uvádí Ferdinand Hérold. Inscenace procházela mnoha změnami po celé světě. Moderní provedení sirem Fredericem Ashtonem v královském baletu v roce 1960, znamenalo přelom.
Na Youtube jsem si našla tento tanec ve stejném provedení, jak byl na obrazovce. Opakování v TV jsem si nenechala utéci.
Krásný baletní příběh, kde muž tančí ženskou roli, je nádherný a vřele ho všem doporučuji.

Na řetízkovém kolotoči

27. února 2011 v 23:18 | já |  Moje psaní
Nedělní ráno jako každé druhé. Mirek vyskočil z postele a pospíchal do kuchyně. Tam už maminka chystala snídani pro něj i jeho sestru Klárku. Oknem pronikala hudba a oba se snídaní pospíchali. Sluníčko svým teplem a jasnou září je lákalo ven. Je neděle a u nich na dědině jsou hody. A ty jsou vždycky spojeny s tou nejskvělejší zábavou pro děti - lunaparkem. Rychle sebral z mámou prostřeného stolu ten největší koláč a začal jej kousat. Mňam, to je báječná pochoutka, koláče trojctihodné, máslem vylepšené, mající nahoře povidlové očko a uvnitř lahodný ušlehaný tvaroh s hrozinkami. V hrníčku teplá bílá káva jenom doplňovala ranní pohodu.
Obě děti rychle posnídaly, strčily do kapsy včera vyškemrané drobné a pospíchaly na náves. Cestou se k nim přidala sousedovic Anička s Petrem. Už už slyší cinkání kolotoče a hučící zvonkovou dráhu. Jejich kroky se postupně měnily ve zběsilý úprk. Kdo dřív příjde, ten se dříve poveze. Na kostelních hodinách začlo odbíjet devět hodin, čas, kdy se otevře okénko pokladny a fronta dětí hlasitě vzdychne. Konečně! Mirek se letos zvláště dobře připravil, z kapesného, které mu i sestře rodiče dávali pravidelně v pátek večer, si za poslední dobu ušetřil docela pěknou sumičku a tak bude mít dost na jízdu na velkém řetízkáči.
Letos na něj půjde poprvé, loni jej nepustili, byl "podměrečný" a obsluha si dávala dobrý pozor, aby jim neproklouzl pod rukama. Těší se také na střelnici s obrovským točícím se kolem, kam kluci házejí šipky. Ty dětem loni prodávala černooká mladá paní s dcerou. Byla asi v Mirkově stáří a sem tam klukům půjčila šipky zadarmo. Ti si pak odnesli domů různé drobnosti, které jim podala.
Náves byla plná stánků s perníkovými srdíčky, cukrovou vatou a dlouhými barevnými hady. Malý dětský kolotoč se už plnil drobotinou a Klárka se rozběhla také. Uchopila se za hřívu bělouše a spokojeně se na Mirka zazubila. Tak tam vydrží celou dobu, co jí budou stačit drobné, věděl Mirek a přestal se o ni zajímat. V horním koutě návsi stál velký autodrom a v něm svítila a troubila autíčka, lákající děti k veselým jízdám. Dál ke kostelu stála horská dráha, na jejímž vrcholu se otvírala a zavírala obrovská dračí tlama, vozíky se kolem jenom míhaly a dračí tělo se kroutilo na všechny strany. Dětský řetízkový kolotoč stál až úplně nahoře u hřbitovní zdi. Byl obrovský a jeho sedačky létaly doslova nad celým náměstím.
Dojížděla první jízda, když Mirek s Aničkou a Petrem stáli dole za řetízkem se zakoupenými lístky. Kolotoč zvolnil a sedačky i s jásajícími dětmi se pomalu zastavovaly. Když se zcela zastavil a Mrek se chopil jedné ze sedaček, pocítil neuvěřitelné štěstí! Konečně se dočkal a bude létat jako všichni velcí kluci. Anička i s Petrem si vydobyli sedačky po stranách Mirka a nepřetržitě na něj volali. Obsluha pomalu obešla sedačky, zkontrolovala zda mají děti zapnuty bezpečnostní řetízky a pomalým krokem odešla do dřevěné budky. Teď, Mirek zavřel oči a pocítil, jak se s ním sedačka lehce zhoupla, chvíli se zdálo, že se jen zlehounka pohybuje a nohy se mu vznesly do výše, zem už necítil a tak ještě chvíli nechal oči zavřené. Do tváře se mu opíral stále silnější proud vzduchu, Anička s Petrem vesele pokřikovali a on pootevřel jedno oko. Páni! Nádhera, zrovna se pod ním mihl stánek s vatou, kolem proletěl něčí nafouklý balonek a země se začala pomaloučku vzdalovat. Nádherný pocit, kdy se vám zdá, že nic nevážíte a jen čekáte, kdy se vznesete do vzduchu, Mirkovi vyrazil dech. Petrova sedačka se přiblížila a oba kluci se dotkli rukama, několikrát se odstrčili a pak k nim odněkud z výšky dolétla Anička. Děti se chytily za ruce a snažily se zatočit řetízky kolem dokola. Několikrát se jim to podařilo a se smíchem letěly nad hřbitovní zdí, nad auty zaparkovanými u hospody i nad maličkými lidmi dole pod nimi. Pak se sedačky roztočily opačným směrem a děti od sebe odlétly na různé strany. Mirek byl v sedmém nebi. Vůbec se mu nechtělo věřit, že troubení oznamuje konec jízdy. Když ucítil pod nohama pevnou zem, a odepl řetízek, ucítil jak něčí nedočkavé ruce mu berou sedačku. Udělal pár nejistých kroků směrem k Petrovi, ale trochu se mu točila hlava.
Bylo mu to k smíchu a tak se rozesmál na celé kolo. Uviděl střelnici a zamířil k ní. Za pultem stála černovlasá dívka a dívala se směrem k němu. Poznala ho, byla to jeho loňská kamarádka. Stoupl si k pultu a pozoroval ji, jak láme pušky a dává do nich broky. Chvíli si dodával odvahu, pak se konečně zeptal, jestli si může také zastřílet. Podala mu nabitou zbraň a ukázala, kam má střílet. Zvedl pušku, přiložil si ji k rameni a přivřel levé oko. Vybral si velkého Barta Simpsona, pak vystřelil. Špilka se naklonila, ale nespadla, vyptal si proto ještě jednu střelu a znovu zamířil. Tentokrát byl úspěšný.
Děvče se usmálo a figurku mu podalo. Malí kluci, kteří stáli kolem, jenom povzdechli závistí a dívali se, jak i s velkou žlutou figurkou odchází.
Klárka nadšením tleskala rukama, protože věděla, že Mirek Bártovu figurku nese pro ni. Společně se ještě několikrát projeli na horské dráze, pojedli několik koulí cukrové vaty, zakoupili pět barevných balonků a jejich finance byly pryč.
Ještě chvíli stál Mirek na zemi pod rychle se točícím řetízkovým kolotočem a pak se vydali na cestu domů. Svůj sen si oba splnili, Klárka jezdila na bílém koni a Mirek létal vzduchem. Šťastní a spokojení pospíchali domů. Maminka je už netrpělivě vyhlížela z okna a těšila se na jejich vyprávění.

Sestry vrací úder

26. února 2011 v 17:53 | já |  Moje psaní
Lékaři stahují své výpovědi a vracejí se nazpět do práce. V mnohých zdravotnických zařízeních se mnohem hůř dýchá. Kolegové se jeden na druhého dívají přes prsty, ti kteří podepsali a teď se vrátili, jsou na koni, zvítězili, mají nazpět svá místa a budou mít přidáno. Ti, kteří nepodepsali výpověď a dělali celou dobu dál, dostanou také přidáno a v očích těch druhých budou jako zrádci, kteří vlastně vydělali díky druhým.
Střední zdravotnický personál, který opět utře h----, je stále brán jenom jako potřebný doplněk a sloužící pánů doktorů. Jedinou obranou proti tomu, dělat ještě většího poskoka lékařům bude, jak jsem se někde dočetla buzení lékaře ke každému pacientovi, který bude mít pocit, že je mu hůř. Za mojí praxe se to řešilo telefonickou domluvou s žurnál majícím lékařem, on vám naordinoval léky, které máte pacientovi podat a přál si, abyste mu ráno připomněli, že má udělat zápis do dekurzu. Dnes tedy budou sestřičky trvat na tom, aby lékař v noci vstal a osobně se zainteresoval u pacienta. Osobně si myslím, že je to správné, jednak odpovědnost za pacienta nese lékař, sestra nesmí sama nic podávat. A ta druhé, když už mají tedy přidaný jakýsi ten groš, je to pořád víc než má sestra, tak ať se tedy o práci v noci spravedlivě podělí.

Jsem naštvaná

25. února 2011 v 23:15 | já |  Moje psaní
Tak dnešní zápis je nějaký dívný, pořád se nemůžu srovnat s těmi novinkami. Písmo je malinké a mé staré oči unavuje. Obrázky nejdou vložit, s novým označením na liště se nemůžu domluvit.
Vím, že změna je život, ale myslím si, že admin těchto stránek, by měl postupovat pomalu a spíše se uživatelů ptát, co by potřebovali změnit a ne je postavit před hotovou věc. Nejsou přece mezi námi jenom mladí, kterým nedělá změna potíže. Pro nás starší už je to obtížné učit se za pochodu. Přivítala bych například možnost volit si velikost písma a nejenom typy a sílu, nedokážu se s tím vyrovnat.
Třeba se vyspím a budu ochotna se opět poprat s nástrahami, před něž nás admin postavil.

Co vyjadřuje tvář

24. února 2011 v 22:49 | já |  Moje psaní
Ta se teda tváří, měl tvář vztekem rudou, jeho tvář vyjadřovala odhodlání, tvářička jako broskvička, tvář poznamenaná stářím
baculaté tvářičky - tak a ještě mnoha dalšími příměry popisujeme obličej člověka.
Budete-li se pozorně dívat kolem sebe, objevíte různé tváře, ať už pokřivené bolestí, rozesmáté štěstím, tváře plné napětí a zvědavosti. Tváře vyjadřující moudrost a pochopení, nebo naopak tváře plné zášti a zloby.
Pak přijdete domů, stoupnete si k zrcadlu a sami hledáte svou tvář. Někdy se vám líbí, jindy ne, zkoušíte natáhnout oči, nadout tváře, zvednout obočí, zkrátka hrajete si se svým obličejem. Nakonec na sebe uděláte tu největší grimasu, jakou znáte a s úlevou si svou tvář opět prohlédnete. Není tak škaredá, jste to přece vy a líbíte se svému milému, manželce, dětem. Vaše tvář se vždycky líbila vašim rodičům, a i když jste se sami sobě nezdáli být hezcí, pro ně jste byli vždycky ty nejkrásnější děti.

Narkóza

23. února 2011 v 15:31 | já |  Moje psaní
Stála na chodbě a přes zasklenou stěnu se dívala za odcházející matkou. Návštěvní doba se pomalu chýlila ke konci a ona měla daleko domů. Pospíchala na zastávku autobusu, kde už jistě stálo více lidí.
Na stěnu dopadaly paprsky zapadajícího říjnového slunce, které prosvítaly barevným listím. Nedělní odpoledne pomaloučku ustupovalo blížící se noci.
Věra naposledy zamávala a pak se začala opatrně šourat chodbou ke svému pokoji. Rukou si přidržovala operační ránu a při každém kroku zkřivila tvář bolestí. Před matkou se tvářila, že je všechno v pořádku, nic ji nebolí a smála se její ustarané tváři. Sestra vyhlédla z ošetřovny a starostlivě ji pozorovala. Věděla, že má Věra bolesti, dávala jí po obědě prášky od bolesti a teď nechápavě sledovala její drobné krůčky chodbou. Nabídla se, že jí pomůže, ale Věra to jednoznačně odmítla.
Musí! Přece ještě není tak nemožná, aby sama nedošla těch pár kroků. Bude určitě ještě hůř, pomyslela si a pokračovala ve své úporné snaze dojít do pokoje.
Když tam dorazila, s povzdechem zabouchla dveře a sesula se do křesla, které si sama nechává hned u dveří, aby se mohla ihned posadit. Teď seděla a držela se za bolavé břicho. Z očí se jí draly slzy a sama nevěděla, zda bolestí, nebo to způsobilo loučení s matkou.
Chudák máma, je jí skoro šedesát, špatně se jí chodí a cesta domů jí trvá hodinu vlakem. Zná ji moc dobře a ví, že sedí někde v koutku a myslí na Věru, modlí se v duchu za její uzdravení a trápí se, proč nemoc postihla zrovna její jedinou dceru a ne ji. Opakovala to dnes tolikrát, až ji Věra musela okřiknout. Možná byla na matku i trochu ošklivá, ale sama už toho víc nesnesla a před ní nechtěla nic dát znát.
Teď tedy sedí a odpočívá, chodba za jejími zády pomaloučku doznívá hlasy opožděných návštěvníků a z kuchyňky vedle se ozývá rachot chystaného nádobí a veselý smích pomocnic, rozdělující večeře.
Brrr! Jídlo, tak na to nemá ani trochu chuť, jen při pomyšlení se jí zvedá žaludek. Vždycky se do jídla nutí, vytrvale si přidává po lžíci, aby na konci týdne sestry konstatovaly, že nepřibrala ani deko. Do nočního stolku nacpala všechny banány a kompoty, které matka dovezla, stejně je po částech rozdá sestrám na noční, vzala ručník a otevřela sprchový kout. Zevnitř se na ni vyvalil zápach desinfekce, která tam zůstala zavřená celý den a jejíž koncentrace jí vyrazila dech.
Zatočila se jí hlava a jen tak tak se chytila madla vedle dveří, rukou nahmatala zvonek a pak se sesula na studenou zem.
Když se probrala, stáli kolem její postele sestry a službu konající lékař. Bolest vystřelující z operační rány do celého břicha, se zdála nesnesitelná. Na čele cítila obinadlo a rukama nemohla pohnout, ať se snažila, jak chtěla, rovněž nohy jako by nebyly její. Vyděsila ji také skutečnost, že neslyší nic z toho, co si sestra s lékařem říkají. Něčí ruka jí nadzvedla hlavu a upravila vlasy a polštář. Do očí ji udeřilo ostré světlo a vydala ze sebe slabý sten. Nemohla si vzpomenout, zda byla na operaci, nebo co se s ní vlastně stalo. Sestra odhrnula deku z její nohy a píchla jí injekci, kterou necítila, neustále se propadala kamsi do náruče spánku, neustále se opět probouzela.
Chvílemi měla pocit, že ji někam vezou, že slyší pravidelný zvuk klepajících kolejnic, pak následovala opět tma a nicota. Horečně začala uvažovat, co se s ní vlastně děje, ale ne a ne na to přijít. Jednu chvíli se jí zdálo, že někde z dálky slyší mámin hlas, volající její jméno. To ale nemohla být pravda, vždyť ta ještě někde sedí ve vlaku a vrací se domů. Světlo nad postelí zhaslo a ona se opět propadla do snění.
Jakási dlaň jí přejela po vlasech a někdo ji utřel z čela pot. Má nebo nemá otevřít oči? Pomalu, pomaloučku začala vnímat svět. Byl krásný den, za oknem svítilo sluníčko a do nosu ji udeřila vůně oběda. Otočila se na levý bok a potěšilo jí, že břicho bolí méně než včera. Uvědomila si, že to všechno prožila pod vlivem narkózy a začala se těšit na odpolední návštěvy. Dnes přijede máma se sestrou, které mám tak ráda. Nejdůležitější osoby jejího života! A ona si ho ještě užije dosytosti. Byla šťastná, šťastná, že všechno o zlé nemoci, byl jenom horečnatý sen, který naštěstí pominul!
Vysoukala jednu nohu z pod deky, přidala druhou a opatrně se posadila, šlo to docela dobře. Sešoupla se do nazouváků, opatrně se postavila vedle lůžka a opatrně se šourala do kabinky WC. Musí být fit, aby matku i sestru překvapila, usmála se a zavřela za sebou dveře. Blížila se doba návštěv!

Příroda čaruje

22. února 2011 v 16:55 | posbíráno na netu |  Fotografie
milenci
Večerní milování stromů.
příroda a sex
Tady není třeba slov!
tanečnice

Tanečnice

Reklama na nic

21. února 2011 v 22:05 | já |  Moje psaní
Nejsem odbornice na reklamy, nesleduji je, ale někdy se mi podaří, ne vlastní vinou, na některou narazit. Většinou to bývá po Vánocích, kdy začnu zkoušet darované čaje, kosmetiku nebo domácí pomocníky. To pak na obrazovce poznávám jednotlivé dárky a žasnu nad jejich uměním. 
Tvářičky jako broskvičky, pleť hladká jako porcelán, vlasy pevné tak, že na nich utáhnete auto.
Skotačící pán a paní někde vysoko v horách, mezi skalami, stačí krokem i dechem skupině mladých jdoucí před nimi, protože dostal od rodiny léky pomáhající vitalitě a posilující kosti a jejich činnost.
To a ještě mnohem víc nám denně několikrát nabízejí televizní reklamy. Nabízejí nám rady, jak odstranit chřipku, rýmu, bolesti v zádech, jak se zbavit plísně a mikroorganicmů ve WC.
Vždycky jsem přemýšlela, proč na reklamu výrobku odstraňujícího vrásky, používají mladinké tvářičky, které ty vrásky ještě neznají. Že by ty mastičky a krémy nefungovaly?
Stejně tak jsem byla překvapena reklamou na šampony, po nichž se struktura vlasu zpevní, vlasy zesílí a stanou se lesklými. Dostala jsem k Vánocům sadu pro péči o vlasy, obsahující šampon, kondicionér a balzám, které dle popisu mají vlasy vitalizovat, upravit jejich povrch a barvu.
I vyzkoušela jsem jej (byl od syna a mě potěšila jeho kokosová vůně), umyla jsem si vlasy, které nádherně voněly, pak jsem dle návodu do nich vetřela kondicionér a opláchla jej. Vypadalo to slibně (kvalita mých vlasů není nikterak dobrá, hodně se mi mastí, proto jsem byla zvědavá na účinek prodělané kůry), celé jsem to opakovala několik dnů po sobě a pak jsem byla nucena konstatovat, že se mi vlasy mastí stejně jako dřív, ne-li víc.
Když jsem nedávno četla u jedné kamarádky poznámku o tom, jak se léčila, reklamou propagovaným prostředkem proti chřipce a teplotě, dozvěděla jsem se, že nakonec byla nejlepší klasická kůra s Paralenem, horkým čajem a pocením., dospěla jsem k závěru, že nechápu lidi, kteří na reklamu dají.
Vlivem zimního počasí mě bolí nohy, že bych vyzkoušela koňskou mast, o níž tak s nadšením hovoří paní Bohdalová?

Nanicovatá neděle

20. února 2011 v 21:35 | já |  Fotografie
Venku nová zima, mráz 10°C. Psa by člověk nevyhnal z domu.

003

Sluníčko se snaží, ale moc mu to nejde! 
Oběd uvařený, prádlo vyprané, teď ještě něco dobrého na zub

P1150401

V televizi Československá superstar, proto beru knížku a ukládám se ke čtení. Víkend je pryč a já jej prožila bez procházky. Elis se na mě škaredě dívá a doufá stejně jako já, že zítra bude líp.

Byla jsem jednou z nich

19. února 2011 v 21:43 | já |  Moje psaní
Chodbou se nesl dívčí smích! Bylo ráno a z pokojů bylo slyšet otevírání oken, tekoucí vodu, vrčení vysoušečů na vlasy a tlumený hovor. To se probouzel dívčí internát, v němž bydlelo několik desítek mladých duší. Internát patřil Střední zdravotnické škole a byl vybudován v jednom ze tří pater bývalého kláštera. Pokoje neměly žádné extra vybavení, jenom několik válend, mezi nimi skříňky na peřiny nahrazující noční stolky, jeden stůl a dvě židle. V koutě umyvadlo vedle skříně, v jejichž útrobách se skrývalo veškeré oblečení osazenstva pokoje. Někde patřila šesti, někde jen dvěma dívkám a bývalo někdy velice těžké uchránit soukromí věcí, tady uložených.
Ráno!
Dům se probudil a chodbou se nesly kroky směřující k ranním rituálům v jediné koupelně a jediném záchodku na polovině patra. Nebývalo snadné probojovat se do ranní sprchy, kde tekla jenom mírně teplá voda, měnící se v ledový proud po několika minutách. Cestou jste potkávaly dívčiny ještě v nočním úboru, mající na hlavě něco podobného ptačímu hnízdu, z něhož právě odlétl majitel, stejně jako pávice s vysoko vyčesanými účesy, hrdě kráčející chodbou v pantoflích.
Kroky všech posléze směřovaly do jídelny o patro níž, odkud bylo slyšet cinkání hrníčků a talířků, na něž jedna nebo druhá kuchařka připravovala snídani, povětšinou se skládající z krajíčků chleba namazanými tu máslem a medem, jindy rybí nebo vaječnou pomazánkou a z hrníčků bílé kávy nebo kakaa. Podnos do ruky, pak tlačenice u okénka a lehký taneční krok k prázdnému stolu někde u okna, abyste zabezpečila místo i pro ostatní kolegyně z pokoje. Podle počtu se vybíral stůl, některý byl pro čtyři,  jinde se srazily dva či tři k sobě a míst pro kamarádky bylo dost. Veliké hodiny nad vydávacím okénkem jste hlídaly jedním okem, abyste náhodou neprošvihly vhodný čas odchodu. Podle ročníku, do něhož jste právě patřily, jste opouštěly jídelnu v pořadí od dtěch nejmladších po oprsklé maturantky, které měly samozřejmě času nejvíce, zvláště čekala-li je první vyučovací hodina v budově internátní. To se pak sedělo a pohodlně probíralo vše, co se včera odehrálo na rande, popřípadě doma.
Na všechno dohlížely vychovatelky, z nichž hlavně ta starší, které jsme říkaly Kudla, byly všechno, jenom ne náhradnice vašich rodičů.
Stejný postup jenom v opačném pořadí se odehrával v jídelně večer, kdy ty nejmladší se zdržely nejdéle, nemajíce povoleny vycházky. Ostatní do sebe rychle naházely šunkofleky, lečo, párek nebo něco jiného a mizely venku, kde už netrpělivě přešlapovali jeich nápadníci.
Večerka většinu děvčat donutila zhasnout světlo, odložit učebnici, či sešit a vrhnout se noci do náruče.
Tak probíhal den za dnem, týden za týdnem. Osazenstvo se během školního roku několikrát doplnilo o nové tváře, někdy ty staré zmizely, to když některá z děvčat neunesla "samotu a odloučení od rodiny", nebo jí bylo doporučeno opustit naše řady. Ale většina tváří se potkávala na studené chodbě po celé čtyři roky a ranní nebo večerní "ahoj" vás řadilo mezi internátnice, společnost děvčat prožívající stejně dny šťastné i ty méně vydařené.