Je poledne a venku se rozzářilo sluníčko, kolem modrá obloha a na zemi čistý bílý poprašek. Idyla! Byla by, kdyby....
Od dob střední školy jsme se potkávaly ve vlaku, ve škole, na internátě. Po maturitě se naše cesty na krátko rozešly, jedna mateřská její, dvě moje, chvíle hledání místa a pak nástup na jedno středisko. Společná kancelář, ranní káva s povinnou cigárkou. Společné oslavy MDŽ, narozenin, několikero společných dovolených, zahraničních pobytů, plesů. Kolegyně z práce, bydlící kousek od nás. Návštěvy v době nemoci, pravidelné potkávání v obchodě, v parku a pod.
Byla vlídná, veselá, prožila si svůj očistec na zemi, když její jediná dcera odešla v necelých 12 letech. Společně prosezené hodiny a hodiny, milionkrát probrané pro a proti mít další dítě. Rozhodla se a já to akceptovala. Pak se naše cesty rozešly. Já nastoupila do nemocnice, ona do ÚSP, přesto jsme se opět vídaly, při předvánočních nákupech, v babinci. Byla spokojená, vyrovaná a těšila se na důchod svůj i svého manžela. Pak to přišlo, nemoc! Snášela ji hrdinsky, ale sama. Odmítla všechny, kdo jsme jí chtěly potěšit, Zavřela se v bytě a odešla. Tak tiše, jak žila, tak se ze života vytratila. Je mi to líto, ale věřím, že už je jí dobře. Neměla mi to dělat, to není fér!
Slunce se schovalo za mraky a začalo pršet, idyla je ta tam!
To bylo hezké vzpomínání a smutný konec. Život nepřináší jen ty idylické chvíle. :-|