Milá Andělo!
Dlouho jsem už nepsala, ale dneska mám důvod. Ctěla bych tě požádat o laskavost. Jak se nacházíte vy dva? Doufám, že se vám daří dobře a já vám to přeju. U nás je všechno při starém až na naši Toničku. Poněkud churaví a doktoři ji doporučují změnu podnebí. U vás je určitě lepší, proto jsem vás chtěla poprosit o pomoc. Napiš, jestli by u vás mohla nějaký čas pobýt a já ji hned dovezu. Prosím, tě ale, ozvi se hned, hodně to spěchá. Ostatní děti jsou v pořádku a já chválabohu také. Těším se na odpověď, ostatní až ústně.
Tvá milující sestra Lojzi
Dočetla jsem a zavřela deník. Malá Ema byla hodně zvídavé dítko, podle zápisků, které se nacházejí v deníku, jsou tady různé ústřižky a dopisy, nalepené tak, aby se mohly poskládat a zavřít. Tento dopis byl asi často čten, je hodně opotřebovaný a několikrát podtržené jméno Tonča, z něj přímo trčí.
Jakápak asi nemoc trápila mladou slečnu, když ji matka posílala k tetě? A kam vlastně měla Anda namířeno? Záhada. Odpověď tady nikde není. Místo ní je na další straně nalepen obrázek z nějakého časopisu. Na něm se na nás směje kuchař s vysokou bílou čepicí. V jedné ruce drží obrovskou vařechu a druhou má zdviženou k pozdravu. Na okraji je červenou tužkou připsáno dětským písmem " strejda". Dál je několik záznamů, zcela odlišných, o školním turnaji v kuličkách, návštěvě zubaře a o nové knize, kterou Ema dostala. Pak následuje rozvrh hodin, kde si slečna rozepisuje své volné chvilky, barevně odlišuje jednotlivé předměty a dny. Obracím stránku po stránce, upíjím ledový čaj a bosou nohou hladím Elis, ležící u lehátka. Opět si dělám poznámky do deníčku a pátrám v hlavě, kam asi Toničku poslali. Kdyby byla na plíce, poslali by ji k moři nebo do hor. Ale Lojzčina sestra byla někde jinde, ale kde? A proč ostatní členové rodiny, zvláště Emina matka nic o tetě nevěděli, proč se o ní nemluvilo? Moment, ale jo, přece ty pomeranče, které babička dovezla k vánocům. Obracím stránky deníku a znovu zápis čtu ..."26. prosince - Na Štědrý večer přišla babička a přinesla nám pomeranče. Opravdové pomeranče z daleka. Matka je zpočátku nechtěla a se slovy, že od té ........, slovo jsem nerozuměla, je nepotřebujeme. Ona na to řekla, tak si představ, že jsem je dovezla já, když jsem se byla za ní podívat."
A další zápis mluví o kuchařské soutěži v Paříži, pozor tam se přece Michal potkal s rodilou Francouzkou a domluvil se s ní, i když neuměl řeč. Napadlo mě, zda to náhodou nebyla ona babiččina sestra, která se před smrtí vrátila do Čech. Ale Paříž nemá žádné léčivé klíma, aby se nemocné děvče muselo zrovna tam poslat. Hlavu si lámu a nic mě nenapadá. Rok 1935, to už Michalova teta měla přes padesát let a nemohla být tou slečnou, o níž tolik hovořil. Je to pořád nějaké zamotané, jak z toho jenom ven?
Venku se zamračilo a začalo drobně pršet. Odložila jsem deník a zavřela okno do kuchyně. Dostala jsem chuť na krajíc chleba s rajčaty, která se červenala venku na dvou keřících. Vyběhla jsem do deště, Elsa za mnou, proletěla kolem jako šíp, pak se přikrčila u kola auta a ulevila si. Já utrhla pár rajčat a chráníc si hlavu před kapkami dešt, vběhla jsem do verandy.
Po dobré večeři jsem si pustila nějaký koncert, který vysílali v rozhlase, ale moc mě nezaujal, proto jsem se po chvíli vrátila ke své badatelské činnosti. Linda by řekla, že se jí matka na stará kolena zbláznila, ale když já tak ráda pátrám ve starých spisech. Tentokrát jsem deník odložila a vzala si na klín složku s dokumenty od Marty. V zapadajícím sluníčku se mi zdálo, že Anička v letních šatech se slunečníkem na mě vrhá posměšný pohled, jako by říkala, no jenom si lámej hlavu, badatelko!
A jak se tak probírám papíry, které dovezla Inka a, jež pak ještě poslala Marta v dopise, uviděla jsem jedno pojítko, mezi Zdenkou a Martou. To snad není možné, Michal byl kuchař a účastnil se Gastro - výstavy v Paříži, a tady Marta píše, že její babička pomáhala v jedné restauraci, kde se seznámila se svým manželem Pierrem, který tam vařil. Kuchař, lidičky to snad není možné. Vyskočila jsem se židle tak náhle, že spící Elis začala štěkat. Tady se rýsuje ona spojitost, mezi rodinou Zdeny a Marty.
Mě se zatím spojitosti moc nerýsují, ale to není důležité, hlavně, že pátrání pokračuje, krůček po krůčku, dál.